Hrad Andělská Hora

Severočeši prominou, pro mne existuje jen jedna jediná pravá Andělská Hora. A to ta, která mi několik let signalizovala pohledem z autobusového okénka vpravo od pražské silnice, že Karlovy Vary už jsou na dohled…

Jak už to tak bývá, některá místa se přes své slavné či méně slavné dějiny profláknou daleko více ve zcela jiné souvislosti, což je i osud místní hradní zříceniny. Jedna celá generace sledovala Donutila a Bittovou v muzikálu, z něhož se mnohé písně zpívají dodnes. A právě ty se hrály a zpívaly ve filmu tady. Pár kilometrů od zmíněných Karlových Varů, na dohled vojenskému prostoru v Doupovských horách. Ovšem Andělka se objevila i televizní tvorbě, jedna z legend inspirovala ČT k natočení pohádky.

Je to zvláštní, dokud jsem to měl za rohem, byl jsem se na výrazném čedičovém tělese, čnícím v jinak dost ploché krajině, podívat jen párkrát. A za poslední tři roky, kdy to mám pěkných pár kilometrů daleko, jsem se byl rozhlížet z hradních zdí každoročně. Alespoň jsem měl jedinečnou možnost sledovat, jak tu postupují stavební práce – místní zřícenina totiž patří k těm šťastnějším. Je jednou z těch, na kterých probíhají zajišťovací (a částečně obnovovací) zásahy.

Nějakou dobu se pnula svahem lanovka, kolem zdí vyskytovalo lešení, některé části byly určitou dobu nepřístupné, stála tu míchačka, povalovalo se stavební náčiní. A i když v květnu roku 2017 už byl přístupný palác a první patro donjonu, práce tu zřejmě ještě nějakou dobu pokračovat budou.

V každém případě když chytíte to správné počasí, stojí těch pár metrů do kopce za to. Rozhled prostě nemá chybu.

Po vzpomínkách a fotkách něco z nudné historie s využitím knih a internetových zdrojů (samozřejmě jako obvykle se mnohá data a jména v různých pramenech rozcházejí):

Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů, Libri Praha, 1998
Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy, Svoboda Praha, 1985
Dobroslava Menclová: České hrady, Odeon, 1972

Jako obvykle z těchto končin nejpodrobnější info a spoustu historických obrázků lze získat na webu Památky a příroda Karlovarska ->

S výstavbou rozsáhlého gotického hradu u obce Andělská Hora (latinsky Angelodomus, německy Engelstadt, Engelspurk, Engelsburg či Engelhaus) na mohutném osamoceném skalním ostrohu začali již ve druhé polovině 14. století páni Hrabišici z Rýzmburka, kteří tehdy seděli na hradě v Bečově. Hrabě Boreš X. z Rýzmburka, syn Slavka, označujíc se nově podle hradu Andělská hora, tehdy disponoval patronátním právem k farnímu kostelu sv. Kateřiny v Olšových Vratech.

Nejstarší písemná zmínka o hradu však pochází až z roku 1402, kdy byl jeho majitelem Boreš IX. mladší z Rýzmburka, bratranec Boreše X. Po otcově smrti kolem roku 1403 dva nezletilí synové (poručníka jim dělal zmíněný strýc Boreš X.) postoupili roku 1406 (s dodatečným souhlasem krále Václava IV. z 11. února 1407) bečovské panství i s Andělskou Horou Oldřichu Zajíci z Házmburka, bratrovi pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce – pravděpodobně za královský hrad Přimdu.

Oldřich Zajíc prodal roku 1411 Bečov pánům z Plavna, hrad však držel až do své smrti v roce 1414. Poté připadl jako odúmrť královské komoře. Ale už roku 1415 zde vládl královským jménem loketský purkrabí Janek Maleřík. Dle D. Mencové ale byla původní stavba zřejmě jen provizorní, možná jen dřevěná, protože roku 1417 v královských listinách není řeč o hradu, ale o hoře. Označení „castrum“ je užito až v listinách z roku 1435.

V roce 1430 obsadil královský hrad husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic, který sem dosadil silnou kališnickou posádku. Ještě téhož roku zde přijímal výpalné od bamberského biskupa. Později podnikal z hradu četné výpady do okolí. Roku 1429 obléhal Ostrov, rok 1433 vyrazil se svými lidmi proti valdsaskému klášteru do Bavorska, který rozbořil.

Po bitvě u Lipan (28. září 1434) císař Zikmund svému kancléři Kašparu Šlikovi daroval Loketsko (včetně měst Ostrov a Hroznětín) i s Andělskou Horou. Na hradě však stále seděl Jakoubek z Vřesovic se svou posádkou, které musel nejprve Kašpar Šlik vypudit. Při obléhání a dobývání v roce 1437 hrad utrpěl velké škody a byl tak sešlý, že sám císař Zikmund přispěl na jeho opravu, aby nemusel být zbořen. 1. listopadu 1437 připsal Kašparu Šlikovi 100 kop k loketské zástavní sumě a každoroční příspěvek od zemského sněmu ve výši 100 uherských florénů na opravy sešlého hradu. Roku 1448 byl správcem hradu jmenován jistý Reichenuer z Lokte, kterému tehdy přispěla chebská městská rada 2 florény k zařízení hospodářství.

Po Kašparově smrti († 1449) se ujal šlikovského panství jeho bratr Matyáš se strýci Václavem a Zikmundem. Patrně teprve za Šliků byla postavena dnes nejstarší část hradu, čtverhranná obytná věž na nejvyšším místě hradní skály.

Ze strategických důvodů král Jiří z Poděbrad roku 1461 přiměl Šliky, aby mu hrad – významný opěrný bod při cestě z českého vnitrozemí do Karlových Varů a středního Poohří – postoupili. Za což jim dne 13. května 1461 potvrdil připsání hradu, města i země Loket.

Hrad pak předal jako doživotní zástavu katolickému magnátovi Zbyňku Zajícovi z Hazmburka. Andělská Hora, která byla již v l. 1411 – 1437 dočasně odtržena od bečovského panství, se nyní stala samostatným zbožím. Za Zbyňka Zajíce, který mimo Andělské Hory vlastnil rovněž hrady Házmburk, Budyni a Osek, probíhaly další úpravy hradu.

Po Zajícově smrti († 1463) dal král hrad svému synovi Hynkovi, knížeti münsterberskému, a rozšířil panství o území Šemnického újezdu, které získal od oseckého kláštera. Opat Jan a konvent kláštera v Oseku králi postoupil vsi Šemnici, Svatobor, Lučiny, Činov, Starou Ves, Horní i Dolní Lomnici, Radošov, Novou Kyselku, Popov a Pastviny a oproti tomu král snížil sumu, kterou klášter platil ke královské komoře.

Hynek však 2. května 1465 se souhlasem krále Jiří z Poděbrad předal hrad královskému komorníkovi Janovi ze Štampachu s podmínkou, že hrad, vyňatý v té době z pravomoci loketského manského soudu, bude vždy Poděbradským otevřen. Po vypuknutí války mezi panovníkem a Zelenohorskou jednotou se roku 1466 zmocnil hradu přední člen jednoty, míšeňský markrabí Jindřich II. z Plavna.

Král Jiří musel proti tomuto rozhodnému odpůrci poměrně dlouho bojovat, a spojil se proto se saskými knížaty. Teprve r. 1469 dobylo královské vojsko Andělskou Horu (spolu s hrady Bochov a Toužim) zpět. Hrady byly značně poškozeny, bochovský hrad Hungerberg dokonce zcela zanikl. Později byl Jindřich zajat saskými knížaty, která si rozdělila statky Plavenských podle předchozí dohody s Jiřím Poděbradským.

Po nástupu Vladislava II. Jagellonského na český trůn (1471) obnovil Jindřich III. z Plavna rodové nároky na hrad. K navrácení došlo roku 1482 při jednání v Mostě. Jindřich sice ztratil v Sasku Plavno, ale získal v Čechách jako dědičný majetek kromě dalšího zboží také Bečov, Bochov, Kynžvart a Andělskou Horu, nyní opět spojené načas do jednotného bečovského panství. Jeho vláda byla pro hrad mimořádně významná. Někdy v 80. letech 15. století založil pod ním městečko Andělskou Horu, jemuž udělil různé výsady. V letech 1487-1490 zde byl chebským stavitelem Erhartem Bauerem vystavěn městský gotický farní kostel sv. Michaela Archanděla. Jindřich III. z Plavna nechal rovněž u nedalekého městečka Bochov vystavět nový hrad Hartenštejn jako náhradu za zničený starší hrad Hungerberg.

Když v roce 1496 prodal Bečov s Horním Slavkovem Pluhům z Rabštejna (Hynčíku Pflugovi z Rabštejna), stala se Andělská hora sídlem rodového panství. Sídelní význam hradu bezpochyby motivoval rozsáhlou pozdně gotickou přestavbu na přelomu 15. a 16. století. Hrad byl tehdy podstatně rozšířen o nové opevnění vnitřní části a o předhradí s branami.

Nákladná stavební činnost Jindřicha III. způsobila, že když r. 1519 zemřel, zanechal svému synovi Jindřichu IV. nejen přestavěný hrad, ale také četné dluhy. Nový majitel, královský rada, komorník a nejvyšší kancléř Království českého (1542-1554), který zastával rovněž úřad číšníka na dvoře Ferdinanda I. Habsburského, často na hradě pobýval se svou rodinou. Jeho sestra Ludmila tu prý žila nedaleko podhradí u kaple Nejsvětšjší Trojice jako poustevnice až do r. 1541.

Významný šlechtic patřil k panovníkovým oblíbencům a za věrnost a vydatnou pomoc Habsburkům ve šmalkaldské válce r. 1547 získal knížectví anhaltské a r. 1549 i dědictví po svých protestantských příbuzných v Sasku (Gera). Své državy rozšiřoval i v Čechách, kde r. 1551 získal panství Litomyšl. Za Jindřicha IV. došlo k poslední významné stavební činnosti na hradě; na jeho východní straně byl vybudován v polovině 16. století renesanční dvoupatrový palác.

Kancléřovi synové Jindřich V. a Jindřich VI., poslední příslušníci české větve plavenského rodu, byli nuceni rozprodávat rodinný majetek zadlužený otcovou velkorysou politikou a navíc je tísnily i dědické nároky Lobkoviců, kteří byli spřízněni s německou větví pánů z Plavna. V majetku rodiny zůstal hrad do roku 1565, kdy jej postoupili oba Jindřichové Mikuláši Hasištejnskému z Lobkovic.

Ten roku 1567 prodal hrad svému švagru Jetřichovi z Fictumu. Po Fictumově brzké smrti spravovali Andělskou Horu poručníci dětí Jindřicha Mikuláše Hasištejnského, Lva a Jiříka, strýcové Fictumové na Novém Šumburce a Loběticích. Ti prodali 30. ledna 1570 panství za 32 500 kop míšeňských grošů Kašparu Colonnovi z Felsu a na Šenkenberce.

Tento šlechtic procházející z Tyrolska byl komorníkem a tajným radou arciknížete Karla Habsburského. Roku 1562 byl v Čechách přijat do panského stavu a stal se zakladatelem české větve tohoto rodu. Kašpar držel nějakou dobu Andělskou Horu společně s příbuzným své manželky Anny Karoliny, rozené Šlikové, Kryštofem Šlikem († 1578). Po smrti Kašpara Colonny (před r. 1594) a jeho manželky (1594) převzali panství jejich dva synové, Linhart (Leonard) a Bedřich Collonové z Felsu.

Bedřich, provdaný za Annu Barboru ze Šumburka, koupil roku 1602 od Šliků Nejdek, kam se také odstěhoval. Spolumajitelem Andělské Hory však zůstal až do své smrti v r. 1614. Ale ani Linhart Colonna, provdaný za Voršilu Krajířovou z Krajku, se na hradě trvale neusídlil. Koncem 16. století měl na hradě nějakou dobu pobývat a pracovat západočeský alchymista Jakob Tentzel, autor pojednání De metallis diversis tractatus. Od r. 1598 žil Linhart Colonna na novém zámku v Kysibelu (dnes Stružná) a pouze v dobách moru (1605, 1607) bydlíval s rodinou na nepřístupném, ale nepohodlném hradě. Roku 1609 rozšířil svůj zdejší majetek přikoupením sousedního panství Hartenštejna.

Linhart Colonna z Felsu byl radikálním luteránem a patřil k předním osobnostem české stavovské opozice a k nejenergičtějším organizátorům stavovského povstání z l. 1618 – 1620. Již r. 1617 se na zemském sněmu postavil proti přijetí arciknížete Ferdinanda za českého krále. 23. května 1618 se zúčastnil defenestrace místodržících na Pražském hradě a krátce nato byl jmenován vedle Thurna nejvyšším polním maršálkem stavovského vojska.

Snažil se získal pro stavy spojenectví a pomoc saského kurfiřta Jana Jiřího, jehož kandidaturu na český trůn marně v srpnu 1619 prosazoval. 13. dubna 1620 byl v bitce s Buquoyovými a Dampierrovými vojsky u rakouského Sinzendorfu smrtelně raněn a o několik dní později zemřel. Jeho pozůstatky byly převezeny do Prahy, kde mu byl vystrojen na Malé Straně nákladný pohřeb za účasti předních stavovských vůdců, a odtud dopraveny do rodinné hrobky v žalmanovském kostele Nanebevstoupení Panny Marie nedaleko Andělského Hory.

Majetek převzal jeho nejstarší syn z prvního manželství s Voršilou Kramářovou z Krajku, Kašpar, ženatý s manželkou Annou Libštejnskou z Kolovrat. Záhy po bělohorské porážce, na jaře 1621, byl však Linhart dodatečně odsouzen ke ztrátě cti i všeho majetku a Kašpar musel emigrovat i s druhou manželkou svého otce Alžbětou z Lobkovic a jejími dvěma syny a dvěma dcerami. Kašpar Colonna z Felsu později bojoval ve švédských službách, na panství se už nevrátil a zemřel někdy po r. 1656 ve Slezsku.

Roku 1622 koupil Andělskou Horu s Hartenštejnem, Stružnou a Činovem od královské komory císařský rada, komorník a hejtman Starého města Pražského Heřman Černín z Chudenic spolu s manželkou Marianou Černínovou ze Svárova. Za tato bývalá colonnovská panství zaplatil 98 000 kop míšeňských grošů. Nový majitel, který se proslavil svými dvěma diplomatickými cestami do Turecka, byl rozhodný katolík a prováděl na svých panstvích tuhou rekatolizaci. Také on, pokud byl přítomen, sídlil už na novém kysebelském zámku, zejména když Andělskou Horu r. 1635 Švédové obsadili, vydrancovali a zpustošili.

Po Heřmanovi Černínovi zdědil roku 1651 kysibelské panství jeho prasynovec hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic, který sem rovněž příliš často nezajížděl. Přesto nechal zničený hrad opravit. Roku 1659 hejtman Loketského kraje, Jiří Fabián Mulc z Valdova, upozornil dopisem hejtmana kysibelského panství, že musí vyšetřit současnou přestavbu podnikanou v „pevném zámku“ Andělská Hora. Platilo totiž nařízení nedávno zemřelého císaře a krále Ferdinanda III., že některá opevněná místa v Čechách mají být zbořena, aby nemohla být zneužita nepřítelem. V reakci na to napsal kysibelský hejtman J. V. Fogt hraběti Humprechtovi v dopise datovaném 20. srpna 1659, že po doručení dopisu od krajského hejtmana k němu osobně jel do Hájku, aby mu vysvětlil, že přestavba se děje jen proto, aby mohl hrabě zámek vůbec obývat, že se nestaví žádná nová zeď, nýbrž že „v dlouhé staré pevné zdi“ se pouze prolamují okna a dveře. Během těchto úprav byl patrně v některé z budov „mezi zbytky stavby“ vystavěn prostorný taneční sál.

V roce 1731 prodal hrabě František Josef Černín pro finanční potíže panství Kysiblu spolu s opuštěným hradem Andělská Hora hraběti Adamu Hartigovi.

Ještě roku 1681 byl hrad podle Bohuslava Balbína zčásti obyvatelný. Inventář panství Kysibl-Andělská Hora z roku 1710 však už hrad a jeho zařízení vůbec nezmiňuje. Zkázu završil velký požár v roku 1718, který se větrem (prý vymrštěným šindelem) přenesl z městečka na hrad. Ten však již tehdy dávno neplnil ani sídelní, ani správní funkci.

Později se zde vystřídala řada majitelů, až se roku 1868 dostal kysibelský velkostatek s Andělskou Horou opět do majetku Černínů, kteří jej drželi do r. 1945, kdy jim byl zkonfiskován (posledním majitelem byl Leopold Sternberg) a stal se majetkem československého státu. Dnes patří obci.

Koncem osmdesátých let 19. století provedl tehdejší majitel kysibelského velkostatku hrabě Heřman Černín další rozsáhlejší stavební práce, zaměřující se na konzervaci zbytků hradu. Areál hradních zřícenin byl tehdy vyčištěn od sutin, například východní palác byl zasypán troskami až do výše prvního patra. hrabě Jaromír Černín z Chudenic. Byly především zpevněny a zabezpečeny zbytky obou hradních bran a část hradního zdiva. Hrad, kdysi přístupný z podhradí zděnou rampou s dávno zaniklým dřevěným mostem na dřevěných pilířích, byl tehdy nově zpřístupněn veřejnosti vybudováním nového schodiště, vytesaného ve skále na horním konci městečka směrem od kostela.

První zprávu o opravách hradu podával do Vídně na Císařskou a královskou komisi pro výzkumy a zachování uměleckých a historických památek konzervátor Johann Redlich z Chebu v dopise datovaném 20. září 1887. Podle zprávy byl hrad silně poškozen, na všech zdech byly proto vypadané mezery ve zdivu vyplněny, poškození vyspravena a celek vyzděn ve shodě se zachovanými zdmi. Opravy byly už tehdy zčásti provedeny, včetně úpravy příchozí cesty a na celkovou opravu hradní zříceniny byly plánovány tři roky.

Na zříceninu hradu se vydávali i lázeňští hosté z Karlových Varů. Johann Wolfgang von Goethe zde oslavil svoje 37. narozeniny.

Po historickém okénku ještě výcuc ze stavebnictví:

Hrad dvojdílné dispozice půdorysu tvaru nepravidelného protáhlého oválu na vrcholu osamoceného znělcového ostrohu, který se svou nadmořskou výškou 717 m n. m. vypíná zhruba 50 metrů nad okolním terénem.

Předhradí (dolní hrad) se nachází ve svahu na trojúhelníkovém půdorysu přibližně o základně 30 m a přeponách 50 m. Ohraničeno je na západní (kratší) straně vnějším opevněním s první branou prolomenou v hradbě se střílnami a zpevněnou polookrouhlou baštičkou. Tato důkladná fortifikace, dodnes celkem dobře zachovaná, kontrolovala jedinou přístupovou cestu k hradu z městečka v podhradí. Zajímavé je, že severní strana předhradí podél přístupové cesty ke druhé bráně byla chráněna kromě příkrého skalního srázu pouze dřevěnou palisádou, dnes dávno zmizelou.

Za druhou branou, jednopatrovou vstupní věží s křížově zaklenutým průjezdem a menší vrátnicí na jižní straně, se nachází horní hrad. Z hranolové stavby zůstaly jen obvodové zdi s vnitřním i vnějším segmentovým obloukem vchodu. Těsně za bránou po pravé straně stával zděný přístavek, ve kterém bývala skryta ve skále vytesaná cisterna.

Vlastní jádro hradu (vnitřní, horní hrad) sestává ze zmíněné věžovité brány při severním kraji areálu, od této brány východním směrem vybíhající severní hradbou, na ni navazujícím dvoutraktovým palácem lichoběžníkového půdorysu ve východním cípu areálu, od tohoto paláce západním směrem vybíhající jižní hradbou, a na jejím západním konci dalším palácem. Od západního paláce zhruba severovýchodním směrem běžela původně další hradba ke druhé bráně, zbytky této hradby jsou však zachovány jen v torzech. Uvnitř areálu na nejvyšším místě, při jižní hradbě stojí, stojí zbytek obytné věže (čtverhranný plochostropý donjon s dodatečně proloemnými okny). Jižní hradba pod touto věží je v současnosti přerušena, ale půdorys terénu tu ukazuje na někdejší velkou baštu, kterou potvrzují ještě zbytky kamenného zdiva ve skále. Nádvoří hradu se prudce svažuje zhruba severním směrem, nejvýrazněji směrem ke druhé bráně, při níž byla vyhloubena cisterna na stahování srážkové vody.

Celý hrad byl postaven z lomového čedičového kamene, pouze nárožní kvádry a některé architektonické detaily (ostění) byly zhotoveny z pískovce.

Z původního rýzmburského hradu se nic nezachovalo. Zbytky hranolové obytné věže pocházejí asi až z doby první šlikovské přestavby ve 30. – 40. letech 15. století. Z této stavby zbyly už jen valeně klenuté sklepy a část obvodových zdí. Nejvýrazněji ovlivnila podobu hradu druhá pozdně gotická přestavba z pánů z Plavna na přelomu 15. a 16. století a z této doby pochází většina zbytků hradní architektury. Areál vnitřního hradu, tehdy nově opevněný, měl tvar protáhlé elipsy orientované západovýchodním směrem o délce asi 80 m a šířce 40m. Starý věžový palác stál přibližně uprostřed. Na západní straně byla postavena ještě jedna čtverhranná obytná budova pozdně gotického původu, později renesančně upravená (omítky, okna), ze které se zachovaly zdi do výše prvního patra. Z fortifikace vnitřního hradu zůstala zachována i část jižní hradby.

Pozdně gotickou podobu hradu nenarušily ani renesanční adaptace v polovině 16. století. Tehdy byl kromě drobných vnějších úprav (omítky, okna) postaven nový obytný palác na východním konci vnitřního hradu. Neobvyklý pětiúhelníkový půdorys této stavby byl dán tvarem terénu. Z původně dvoupatrového stavení s renesančními křížovými a valenými klenbami v přízemí zůstaly opět jen obvodové zdi do výše prvního patra s částečně zachovanými okenními otvory.

V hradních zdech předhradí i vnitřního hradu byla umístěna řada střílen, z nichž některé si uchovaly původní pozdně gotické ostění. Vedle obvykle tvarovaných ostění ve formě klíče s vodorovně položeným průhledítkem v horní části se tu však objevují i střílny lopatkového tvaru se sklopenou spodní hranou, příznačné pro hornofalckou pozdně gotickou architekturu, reprezentovanou na Loketsku chebským stavitelem Ergartem Bauerem. Bauer, který stavěl obdobné fortifikace v Lokti, byl v 80. letech 15. století povolán Jindřichem III. z Plavna k výstavbě farního kostela sv. Michaela archanděla v podhradním městečku a je zřejmé, že se podílel i na rozšíření hradu.

Aktuality pro rok 2019 ->