Muzeum hodin v Klášterci nad Ohří

Od roku 2014 lze v Klášterci nad Ohří navštívit novou expozici, soukromé Muzeum hodin.

Pokud jsem minule napsal, že o tomhle městě nepíšu naposledy, nebylo to řečeno jen tak do větru. Opravdu je toho tu k vidění dost a dost. Jedno z takových míst se nachází na Chomutovské ulici, ústící do náměstí Dr. Eduarda Beneše.

Muzeum hodin v Klášterci nad Ohří

Dům, jehož zadní strana se dívá do zámeckého parku a průčelí na kostel Nejsvětější Trojice, měl namále. Jenže padl do oka sběrateli, který se rozhodl ukázat svou sbírku veřejnosti, takže v současné době vás k němu po městě z různých stran směřují upoutávky – a mají proč.

Městské infocedule

Poutač na plotě zámeckého parku

Chystal jsem se sem už mnohokrát, dceru jsem ke společné návštěvě nepřemluvil (ta byla ochotná jít jen na zámek), někdy to zase nevyšlo časově. Takže jsem návštěvu párkrát odložil, než jsem se koncem léta rozhoupal. Návštěvní doba je volná, takže jsem začínal sám, ale postupně dorazili další zájemci a přidávali se až po zahájení výkladu. Ale žádný strach – zatímco já na konci expozici opouštěl, opozdilci se vraceli na začátek, aby o nic nepřišli.

Samozřejmě jsem tu nebyl první, kdo by chtěl o vystavených exponátech podat zprávu. Rosťa Křivánek o muzeu psal ve čtvrté Bráně (ke stažení a čtení zde ->, v čísle 4 strany 38 a 39). Stručně tedy alespoň to nejdůležitější – dům svou sbírkou obsadili pánové Šimonovští, otec a syn. Otec frézař, syn zedník. Hodiny jsou jim „jen“ koníčkem, který trochu nabobtnal. Vystaveno je cca 250 kousků (všechny funkční, pánové opraví cokoli) a podle průvodkyně je v domě kromě bydlícího syna dohromady hodin cca 600. Nejstarší hodiny jsou z roku 1580 (tehdy stačila jedna ručička), sběratelský zájem končí na počátku 20. století. Opticky největší parádu dělají hodiny skříňové všech možných provedení a proveniencí, leckdy ale zajímavější a vzácnější jsou kusy daleko menší a nenápadnější. I když nenatrefíte průvodcovat majitele, není čeho litovat – paní průvodkyně ze sebe chrlila data, fakta i historky. Třeba se dozvíte i to, že ač jsou všechny kousky funkční, tiká jich v expozici (na střídačku) menšina, protože jinak by se tu každý z toho kraválu zbláznil.

Hodiny olejové, vodní, jdoucí na jedno natažení víc než rok. Hodiny pilové, měchové, s vodotryskem, v obraze či kostelní. Hodiny miniaturní, ve zlatě, orlojové či s hádankou. Jedna hádanka tak složitá není – u těch, u nichž na fotce níže stojím, není tak složité přijít na princip pohonu, když se na ně podíváte zblízka. Ovšem jsou tu hodiny stolní, jejichž ručičky uprostřed skleněného ciferníku viditelně nic nepohání, a přesto jdou. Majitelům prý oprava a objevení principu trvaly cca 3 roky a nechávají si tohle tajemství pro sebe. Až ve městě někdy budete, zajděte a nelitujte času, který ciferníky nelítostně odměřují. A třeba tu záhadu rozlousknete…

Fotografovat se v expozici nesmí, z celkem pochopitelných důvodů (tipaři, starožitníci a pod.). Dovoleno je pouze svěřit aparát průvodkyni a nechat se zvěčnit před vybraným exponátem. Já si vybral stojací hodiny se zabudovanými varhanními píšťalami. A po mé levé ruce je jedna z místních hádanek – vidíte někde na těch hodinách se skleněným ciferníkem hodinový strojek?