Zámek Klášterec nad Ohří (a muzeum)

Na levém břehu řeky Ohře při úpatí Krušných hor stojí v Klášterci na Chomutovsku poměrně nenápadná zámecká stavba, obklopená anglickým parkem.

Psal jsem o tomhle městě na trase z Chomutova na Karlovy Vary už několikrát, a ani teď to určitě nebude naposledy. To nejdůležitější jsem však dosud obcházel obloukem. Na ostrohu řeky Ohře tu stojí zámek, v němž je (již od roku 1952!) expozice porcelánu. Jezdil jsem kolem roky vlakem mezi Karlovými Vary a Chomutovem a k rodinným rituálům patřila věta „Tady vystavují ten porcelán, jednou se na ten zámek půjdeme podívat“. Inu, nějaký pátek to trvalo, ale nakonec to dopadlo šťastně. I teď několikrát do roka projíždím a pokaždé se vyplatí zastavit. Faktem je, že za tu dobu se odehrály velké změny. Ani se nechce věřit, že na fotkách je stále jedna a táž stavba. K vystaveným sbírkám Uměleckoprůmyslového muzea v Praze přibyl pohádkový okruh, a třetí okruh zahrnuje „zbytek“, nazvaný Atraktivity (více viz další text).

A pokud máte pocit, že s Výběžkem tohle město nemá nic společného, pořiďte si novou knihu o Mikulášovicích od Jana Němce a Petra Karlíčka: Lipovské panství po vymření mužské linie rodu Salm-Reifferscheidtů roku 1889 připadlo Johanně (1827-1892), provdané za hraběte Osvalda Thun-Hohensteina z klášterecké linie rodu… Takže tak. Pokud je vám to stále málo, na mnoho povědomých a známých míst a lokací narazíte v dalším textu.

O výše zmíněný park jsem se částečně otřel. Nicméně parku by nebylo, kdyby tu nestál onen zámek. Ten je pro mne výjimečný hlavně tím, že co pamatuji, je v něm jedna a táž expozice, věnovaná historii porcelánu. Ta vznikla prací Uměleckoprůmyslového muzea už v roce 1952 a ač samozřejmě prochází neustálým vývojem, stále trvá. Navíc je ve velmi případném regionu – kam až oko dohlédne, samá porcelánka. Karlovy Vary, Stará Role, Horní Slavkov, Chodov, Ostrov, Březová, i samotný Klášterec. Z toho důvodu je třeba na zámek nahlížet dvojí optikou – jako na šlechtické sídlo s bohatou historií, i jako na výjimečnou expozici, kterou se vyplatí navštěvovat opakovaně.

Nejprve tedy trocha historie i současnosti obrazem, poté textem z nejrůznějších zdrojů (bohužel, objekt není ve správě NPÚ, je příspěvkovou organizací, jejímž zřizovatelem je Město Klášterec nad Ohří, takže s fotografováním v interiérech to není žádná sláva). Erby jsem se pokoušel určit podle dostupných pramenů i googlu, myslím si ale, že se příliš nepovedlo.

Původně renesanční zámek, romanticky upravený ve stylu anglické pseudogotiky, patří k nejvýznamnějším historickým šlechtickým sídlům severozápadních Čech.

Jméno zámku i města se odvozuje podle kláštera benediktinů (malý klášter, latinsky claustrellum), založeného kolem roku 1250 na místě dnešního města řádem z nedalekých Postoloprt jako filiace. Podstatná část majetku se vsí Kláštercem, o níž je první zpráva z r. 1276, přešla ale roku 1277 za Přemysla II. do držení královské komory; menší část s proboštstvím v Boči zůstala postoloprtské komunitě až do r. 1357. Nedlouho poté se stal Klášterec příslušenstvím velkého panství hradu Perštejna, který kolem r. 1330 získali páni ze Šumburku, kteří přišli do Čech někdy v 80. letech 13. století z Míšně a Lužice.

Když se r. 1431 bratranci Aleš a Vilém ze Šumburku o Perštejn rozdělili, dostal Vilém východní polovinu panství, zahrnující i trhovou ves Klášterec, a hned v l. 1432 – 1435 dal, po dohodě s Alešem, postavit na čedičovém kopci nad vsí – na tzv. Klášterské hoře – rozlehlý hrad, pojmenovaný na počest rodu Nový Šumburk.

Byly to zřejmě stálé spory se sousedy, které přiměly Viléma k rozhodnutí rozprodat většinu majetku v kraji. V r. 1443 prodal Egerberk, r. 1449 hrad Nový Šumburk s panstvím Vilémovi z Illburku. Nový majitel však byl značně zadlužen a už v r. 1453 musel hrad postoupit svým věřitelům Ondřeji Kaufunkovi z Kaufunku, Mikuláši Pluhovi (Pflug) a bratrům Fictumům. Ti brzy Kaufunka i Pluha vyplatili a získali panství sami.

Fictumovi, bývalí rádci Viléma Saského, upadli r. 1451 v nemilost kurfiřtova knížecího dvora a uprchli do Čech. Zde rod získal mnoho statků zvláště na Žatecku a brzy zdomácněl mezi českou šlechtou. Král Jiří z Poděbrad jmenoval Opla staršího Fictuma svým rádcem a ten byl v r. 1472 přijat do panského stavu.

V r. 1508 Opl z Fictumu sice panství Nový Šumburk zvětšil, když k němu znovu připojil pustý hrad Perštejn s příslušenstvím, vyměněný s Albrechtem z Kolovrat za panství Teplice, ale jeho bratr Hanuš r. 1543 prodal dvě třetiny panství potomkům někdejších zakladatelů Nového Šumburku, bratrům Hanuši, Arnoštu, Jiřímu, Hugovi a Volfovi ze Šumburku na Glouchově a Valdenburku. Šumburkové však r. 1559 svou část panství postoupili Petru Boryňovi ze Lhoty a na Nezabylicích, po jehož smrti v r. 1560 ji zdědily dcery Markéta a Benigna. Markéta Boryňová, vdova po Václavu Gryspekovi, podruhé provdaná za Viléma Husara z Lobenštejna, prodala v r. 1604 část majetku s tvrzí v Černýši bratrům ze Šteinsdorfu na Hlubanech. Od Anselma Šteinsdorfa ji získal ještě téhož roku Kryštof z Fictumu, pán na Klášterci, který pak r. 1670 koupil od Markéty Huvarové její dvě třetiny hradu a tak získal celé panství nový Šumburk, jež navíc rozšířil o statek Nebesa (Himmelstein), koupený v r. 1592 od Šimona Ungnáda ze Sonneku.

Po rozdělení panství Nový Šumburk v r. 1514 si tři synové Jiřího z Fictumu majetek rozdělili a Klášterec s částí šumburského panství získal Volf Dětřich. Téhož roku založil Volf Dětřich Fictum na místě dnešního zámku rodové sídlo – panský dům (bydlení na nedalekém hradě Šumburku již bylo nevyhovující). Podle nejnovějšího historického průzkumu zámku tvořily první fázi výstavby objektu dvě kamenné věžovité stavby, z nichž prvá byla situována v místech západního rohu dnešního čelního křídla a druhá přibližně uprostřed severovýchodního křídla. Obě budovy byly vzájemně spojeny opevněním, obytná a hospodářská stavení byla pravděpodobně dřevěná.

Volfův vnuk Kryštof Fictum starou rodovou tvrz přestavěl okolo roku 1560 na renesanční zámek. Vzniklo dnešní průčelní křídlo. V 60. a 70. letech 17. století, za Lva Fictuma, se uskutečnila druhá fáze stavebního vývoje kláštereckého sídla, zámek byl rozšířen o východní trakt a schodišťovou věž, jež zůstaly zachovány dodnes – svědčí o tom zbytky sgrafitové omítky a štuková výzdoba pěti sálů východního křídla. Renesanční přestavba byla dokončena roku 1590, jak dokládá letopočet v aliančním znaku Kryštofa Fictuma a jeho manželky Voršily rozené Šlikové (umístěn nad portálem věže).

Nepochybně brzy po těchto úpravách zahájil Kryštof Fictum na svém sídle další stavební práce, trvající snad až do počátku českého stavovského povstání z l. 1618 – 1620. Tehdy byl vybudován jihozápadní trakt, napojený na západní straně na starou věžovitou stavbu, a jihovýchodní křídlo (obrácené k řece), o němž se donedávna soudilo, že vzniklo společně s věží do r. 1590. Zámek se tím změnil na uzavřený čtyřkřídlý objekt s obdélníkovým nádvořím. Nebyla to už tvrz, ale panský patrový dům s vnějším schodištěm, výškově zdůrazněným čelním křídlem, bez architektonického členění, ale zdobený sgrafitem. Velká péče byla věnována jihovýchodnímu křídlu, jež mělo sloužit reprezentačním účelům, a to jak přízemním sálům a síním s bohatou štukovou výzdobou stropních kleneb, tak zřejmě i rozlehlému slavnostnímu sálu v prvním poschodí. Poslední rozsáhlá etapa renesanční výstavby učinila ze zámku skutečné panské sídlo, odpovídající politické i hospodářské moci tehdejšího majitele.

Kryštof Fictum z Fictumu, vzdělaný, světa znalý šlechtic a dobrý hospodář, císařský rada, byl v době českého stavovského povstání z l. 1618 – 1620 jedním z direktorů. Po Bílé hoře byl proto v r. 1621 odsouzen ke ztrátě všeho jmění. Vystěhoval se do sousedního Saska, kde potom asi brzy zemřel. Jeho panství, nesoucí od té doby název Klášterec a Nový Šumburk a zahrnující: hrad Nový Šumburk, tvrz a poplužní dvůr pod ním, městečko Klášterec, vesnice, mlýny a hamry, hory a doly, pustý hrad Perštejn s příslušenstvím, vesnice, mlýn, pilu a krčmu, hrad Himlštejn s příslušenstvím, poplužním dvorem, mlýnem, vesnicemi, tvrz Černýš s poplužním dvorem, vesnicemi, patronátními a ostatními právy, bylo zkonfiskováno.

Koupil jej roku 1623 tyrolský šlechtic, svobodný pán Kryštof Šimon z Thunu (1582-1635); roku 1629 povýšený císařem Ferdinandem II. do stavu říšských hrabat s přídomkem z Hohenštejna (dle rýnského hrabství získaného jako císařskou zástavu). Získal současně Felixburk a Egerberk, ležící proti Klášterci na pravém břehu řeky. Do konce svého života získal v severozápadních Čechách rozsáhlý majetek – získal ještě Choltice a Svojšice, Děčín, Schönstein a Vyhov, Jílové, Pětipsy a stal se tak vedle Albrechta z Valdštejna, Marie Magdalény Trčkové či Karla z Lichtenštejna jedním z předních boháčů v Čechách. V držení jeho rodu pak zámek zůstal až do roku 1945. Rodové statky v Čechách roku 1628 předal do držení svého bratra Jana Cypriána (1569-1631), který se tak stal zakladatelem české větve hrabat Thunů z Hohensteinu.

V době třicetileté války, za správy Jana Sigmunda (1594-1646), byl v letech 1639–1646 zámek i s okolím vydrancován a vypálen švédským vojskem. Za bojů došlo tenkrát k požáru městečka, na něž se oheň přenesl ze zámku. Ještě před rokem 1653 byla zřejmě zámecká budova upravována. Toho roku došlo k dělení pozůstalosti po Janovi mezi jeho osm synů. Roku 1655 převzal dědictví od své matky Markéty Anny, rozené z Oettingenu-Baldernu, která je do té doby spravovala a přikoupila Benešov nad Ploučnicí, Markvartice, Drchanice a Minice, syn Michael Osvald Thun (1631–1694). Zvolil si klášterecký zámek za své sídlo a proto přistoupil k jeho rozsáhlé přestavbě. Roku 1666 jí byl pověřen italský stavitel Rossi Da Luca a architekt Carlo Antonio Lurago a byla provedena v raně barokním slohu.

Stavba byla přetvořena do podoby čtyřkřídlého jednopatrového zámku s obdélným nádvořím obklopeného nově založeným parkem se salou terrenou (ranně barokní jednopatrový letohrádek s terasou a arkádovou chodbou). Sochařskou výzdobu z let 1685-1687 vytvořil Jan Brokof, otec slavného Ferdinanda Maxmiliána Brokofa. Součástí areálu se stal i farní kostel Nejsvětější Trojice, který byl postaven Michaelem Oswaldem v letech 1665 – 1670 podle plánů italského architekta Carlo Luraga za vedení Rosiho de Luca. Současně s kostelem byla vybudována také Thunská hrobka. Upravován byl také park (jeho dnešní západní část), mající svůj počátek v renesanční zahradě z 16. století. Byl obohacen výstavbou lodžie, četnými „vodními díly“: vodotrysky, rybníčkem, upraveným pramenem vynikající vody a byl ohrazen masívní zdí.

Michael Osvald Thun koupil r. 1661 od Valdštejna panství Žehušice a dále několik drobných statků v Tyrolích. V r. 1671 rozdělil veškeré rodinné jmění ve tři fideikomisy. První, klášterecký, s Kláštercem, Pětipsy, Benešovem, Žehušicemi a Markvarticemi si ponechal sám, druhý, děčínský, s Děčínem, Jílovým a Bynovem předal svému bratru Maxmiliánovi a konečně třetí, se statky Achleuten-Hochenberg v Horních Rakousích (později choltický), postoupil bratru Janu Arnoštovi. Protože neměl mužské potomky, jeho majorátní statky zdědil mladší bratr Maxmilián (1638- 1701). Po něm dědil majetky Jan František Josef (1686-1720). Roku 1786 jeho syn Jan Josef Antonín (1711-1788) majoráty rozdělil mezi své potomky, přičemž majorát klášterecký dostal František Josef (1734-1800).

Zámek zůstal nezměněn do požáru v roce 1784 (z dochovaných stavebních účtů za celé další století je zřejmé, že během této dlouhé doby byly na kláštereckém zámku prováděny jen běžné udržovací práce a opravy, které charakter budovy nijak neovlivnily). Na sklonku června roku 1784 vypukl v domě blízko někdejší Měděnecké brány požár, jenž během několika hodin zničil téměř celé město Klášterec. Poškozen byl i zámek, takže majitelé a úředníci se přestěhovali do nedalekého zámku Felixburk. S obnovou zámku začal v roce 1786 kadaňský stavitel J. Däubling, jehož hlavním úkolem bylo zastřešení stavby. Ale úpravy z let 1786 – 1796 nevedly k cíli. Byly provedeny jen nejdůležitější opravy v poměrně zachovaných částech zámku, aby jich bylo možno používat. Park však nebyl po ohni udržován a zpustl.

Roku 1800 připadlo panství a zámek hraběti Josefu Janu Thunovi. Jeho jméno je spojeno se založením klášterecké manufaktury na porcelán (1794), která pak byla v majetku Thun-Hohensteinů až do čtyřicátých let 20. století. Dalším vlastníkem Klášterce se stal Josef Matyáš (1794-1868) významný představitel českého veřejného života, tajný rada, dědičný člen panské sněmovny a člen Královské české společnosti nauk.

Zámek byl upravován roku 1804 a potom důkladněji v roce 1818 podle návrhů stavitele Augustina Grubera, který se zaměřil na průčelní křídlo, kde opravil sklepní prostory, místnosti v přízemí i v poschodí a obnovil fasádu. Podle plánu stavitele K. Pollaka byla vybudována roku 1817 terasa se schodištěm z barokní přístavby čtvercového půdorysu u západního rohu objektu. S výjimkou zbarokizovaného čelního traktu zůstal zámek ve své podstatě stavbou renesanční, byť původně mělo jít o komplexní barokizaci, k níž připravoval návrhy již Gruberův otec Leopold. Thunové však prostředky raději využili k podpoře a budování porcelánového průmyslu.

V letech 1846-47 proběhla další přestavba, která zlepšila využití budovy, převážně interiérů, jenže zámek v noci z 30. na 31. května 1856 vyhořel znovu. Proto za Josefa Oswalda Thuna (1817-1883) prošel zámek poslední významnou přestavbou. Ta byla provedena podle projektu architekta Václava Hagenauera v tehdy módním novogotickém stylu. Úpravy se týkaly exteriéru a interiéru. Vnější zámecké fasády byly zvýšeny o římsu s lichou arkádou a vikýři. Také nádvorní fasády byly zvýšeny, do západního a jižního rohu byly vestavěny arkýře. Kamenné ostění oken nahradilo štukové s nápadnými nadokenními římsami. Zámecká věž – schodišťový trakt – byla zvýšena o poschodí a dostala pseudogotické cimbuří. Upraven byl také interiér, zvláště patra, kde došlo ke změnám v dispozicích některých místností a komunikací (byl zrušen velký slavností sál atd.). Zcela nová fasáda vtiskla zámku pseudogotickou podobu.

Ve stejném duchu byl rozšířen a upraven i zámecký park, který byl rozšířen a přebudován v anglický. Vedením tohoto velkorysého podniku byl pověřen zkušený praktik, klášterecký vrchní zahradník Čeněk Stibal, který postupoval podle projektu Josefa Osvalda Thuna, uznávaného botanika.

Po roce 1918 byly realizovány již jen menší stavební zásahy. V letech 1920-21 klášterecký stavitel Josef Chmelirsch opravil štuky v přízemních renesančních sálech jihovýchodního křídla. Byl zazděn původní vjezd do areálu a vybourán nový v pravé části průčelního křídla, celou fasádu natřel červeně.

Teprve po smrti Oswalda III. Thuna roku 1942 se uzavřelo více jak třísetleté období, kdy byl zámek Klášterec nad Ohří v kontinuálním vlastnictví předního evropského rodu Thun-Hohensteinů.

V r. 1945 přešlo jmění kláštereckých Thun-Salmů, velmi zmenšené první pozemkovou reformou a pozůstávající už jen z velkostatku Klášterec, zbytku velkostatku Benešov nad Ploučnicí, továrny na porcelán v Klášterci nad Ohří a pivovaru v Lipové, do vlastnictví československého státu. V letech 1950–1952 byly zrestaurovány cenné renesanční interiéry se štukovou výzdobou (z původního vybavení se nedochovalo nic). V těchto letech byla také instalována v zámku expozice porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, jež zachycuje vývoj českého a zahraničního porcelánu a také existenci klášterecké porcelánky, druhé nejstarší v Čechách, která dodnes patří k nejdůležitějším českým producentům porcelánu. Další rekonstrukcí prošel zámek v letech 1992 – 1994 na náklady města Klášterce nad Ohří.

Reinstalace původní expozice Vývoj českého porcelánu proběhla začátkem sedmdesátých let pod vedením tehdejší ředitelky Uměleckoprůmyslového musea v Praze Dagmar Hájkové. Dalším významným krokem bylo 22. 10. 1993 převedení zámku do majetku města včetně zapůjčení unikátních sbírek. Hlavní část expozice je umístěna v prvém patře, kde je ve dvaceti pokojích tzv. Piana nobile (reprezentativního patra) v kontextu slohového mobiliáře instalován vývoj českého porcelánu od jeho počátku v roce 1792 až po moderní produkci z 20.století.

Zámek v Klášterci nad Ohří je volná, čtyřkřídlá, jednopatrová budova kolem čtvercového vnitřního nádvoří, orientovaná úhlopříčkami k světovým stranám, s hranolovou věží ve východním rohu dvora, která převyšuje vlastní stavbu. Severozápadní, čelní křídlo má dva mělké rizality, ukončené trojúhelníkovými štíty. Nad vjezdovou branou prvního (pravého) rizalitu jsou alianční znaky Michaela Osvalda Thuna a jeho choti, rozené hraběnky z Lodronu, z třetí čtvrtiny 17. století, nad přízemními okny druhého (levého) rizalitu (zrušeného portálu) jsou erby Thun-Hohensteinů a Salm-Reifferscheidů, pocházející z doby Hagenauerovy přestavby. Ostatní vnější fasády mají též po dvou rizalitech se štíty ve tvaru trojúhelníku a bosovaná nároží. Pás pod korunní římsou je po celé stavbě ozdoben malými slepými arkádami, z nichž vystupují polygonální věžičky s cimbuřím. Výzdoba vnitřních fasád je obdobná. V západním rohu nádvoří je trojboký arkýř na profilované konzole, jižní roh je v celé výšce průčelí zaplněn trojbokým přístavkem. Okna všech fasád mají ostění a pravoúhle zalomené římsy s konzolami. Věž má pseudogotické cimbuří s věžičkami. Nad bosovaným vstupním portálkem do věže v přízemí je na kamenné desce již zmíněný erb Fictumů a Šliků a letopočet 1590. V přízemí jihovýchodního traktu jsou reprezentační renesanční síně s klášterními nebo neckovými klenbami s lunetami a bohatými ornamentálními štukami z doby kolem r. 1600. Prostory v ostatních křídlech mají v přízemí valené klenby. Do prvého poschodí se vstupuje po schodišti čelního křídla. Patro má typickou zámeckou dispozici – chodby kolem nádvoří a pokoje, mezi sebou navzájem propojené, jsou orientovány k vnějším průčelím. Všechny místnosti poschodí jsou plochostropé. Zámek má sedlové střechy kryté měděným plechem. Uprostřed nádvoří je malá čtvercová kašna, jejíž stěny jsou proloženy půlkruhem. K jihozápadní fasádě přiléhá jednoduchá čtvercová stavba terasy, na niž lze vstupovat z pokoje zámeckého poschodí právě tak jako po schodišti z parku. Před hlavním zámeckým průčelím je velká kulatá kašna, uprostřed s dvojitým tritónem.

A ještě něco o tom, co je dnes na zámku k vidění:

První okruh (expozice porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze) obsahuje sbírky starého porcelánu čínského a japonského (tři sály nazvané ukázky východoasijského porcelánu), a také středoevropského porcelánu (počátky evropského porcelánu – Míšeň, Vídeň, Berlín, atd.) z období 16. až 19. století.

V dalších 21 místnostech je umístěna svým rozsahem unikátní sbírka českého porcelánu ze Slavkova, Klášterce nad Ohří, Březové, Kysiblu, Chodova, Staré Role, Dalovic a Prahy, dokumentující více než dvousetletou historii výroby porcelánu v Čechách. Specialitou expozice je její řešení ve smyslu časové osy – místnosti jsou vždy situovány do určitého slohu (počátky produkce, biedermeier, druhé rokoko, historismus, secese, empír, kubismus, art deco, funkcionalismus, Expo 58, druhá polovina 20. století).

Prohlídka tohoto okruhu trvá s odborným průvodcovským výkladem 60 minut. Výklad zahrnuje stručnou historii města, zámku a jeho majitelů (Thunů), historii výroby porcelánu ve staré Číně, Japonsku, Evropě a především v Čechách.

K exponátům, které mne okouzlí každou návštěvu, patří litofanie. Pokud nemáte tušení, oč se jedná, nechte si tím na první pohled nezajímavým kusem porcelánu oslovit osobně při návštěvě expozice, stojí to za to.

Druhý okruh (pohádkový) zahrnuje prohlídku království skřítků Vítězslavy Klimtové, loutek rodiny Kopeckých a zámecké věže s expozicí vztahující se k pověstem severozápadních Čech. Prohlídka trvá cca 45 minut.

Ve třetím okruhu si lze prohlédnout právě probíhající výstavy, stálou expozici minerálů, zámecký areál a kostel Nejsvětější Trojice s Thunskou hrobkou, v níž jsou uloženy ostatky hraběcí rodiny Thun-Hohensteinů. V hrobce se nachází porcelánový rodokmen hraběcí rodiny. Prohlídka trvá cca 50 minut.

Čerpáno z uvedených webů a knih: Muzea a galérie v ČSR (Olympia Praha 1985), Hrady a zámky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku (Olympia 1997), Průvodce zámeckým parkem v Klášterci nad Ohří (Město Klášterec nad Ohří 2016), Zámek Klášterec nad Ohří – Průvodce expozicí porcelánu ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze (Uměleckoprůmyslové museum v Praze 2005), Hrady a zámky severočeského kraje (Severočeské krajské nakladatelství 1962), Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Severní Čechy, Hrady a zámky (Sportovní a turistické nakladatelství 1958), Československé hrady a zámky (Panorama 1979), Severní Čechy (Olympia 1985)