Důlní díla Přebuz

Krušnohorská Přebuz – jedno z mnoha míst, kudy kdysi kráčela hornická sláva a po kterém by dnes vlastně nikdo ani neštěkl, kdyby…

Je mnoho míst, která máte dlouhá léta vysloveně za zadkem a přitom je jen míjíte, aniž si najdete chvilku zastavit a podívat se. Roky jsem to měl pár kilometrů a nestihl to, teď jsem jel tři hodiny autem tam a tři zpátky. Přebuz je totiž místem, které „chvilkově“ proslavila televize. Pokud sledujete v pondělí na ČT Rapla, hned v titulcích se objevuje lokace, která si hlavní roli zahrála ve 4. díle s názvem Bludný kořen.

Pozůstatky cínového dolu. Monstrózní, úchvatné, depresivní. Je to tak trochu jak s jízdárnou ve Světcích u Tachova – tyhle zbytky tu stojí již od druhé světové války, ale myslím, že právě teď je objevilo mnohem víc lidí, než za celou dobu dosud. A navíc, dnes se jedná o město s nejmenším počtem obyvatel v ČR (po sloučení Rabštejna nad Střelou s Manětínem).

Opakování – Krušné hory od slova krušiti. V okolí Vysoká Pec, Rudné, Nové Hamry, Oloví, Vysoká Štola, Smolné Pece, atd. atd. Kolem Přebuzi pak především cín. Ten se tu rýžoval už ve 14. století, nejstarší písemné zmínky o stálém osídlení jsou z roku 1542 a roku 1553 získala Přebuz (německy Frühbuss) svobody a výsady horního města. Roku 1556 zde byl zřízen horní úřad. Rozkvětu obce zasadila těžké rány třicetileté válka, odchod luteránských horníků a sklářů do Saska, morové epidemie a opakující se hladomory…

K oživení těžby v 17. a 18. století přispěla výroba pocínovaných železných plechů v Šindelové a Rotavě. K dalšímu obnovení těžby došlo roku 1933 a dolování vyvrcholilo za německé okupace. V blízkosti města bylo otevřeno několik šachet – např. Otto, Hlavní, Ritterova. Vybudována byla také nová úpravna rud. S koncem války byla těžba ukončena a po vysídlení původního obyvatelstva měla obec namále. Zachována zůstala jen díky naslednému hledání uranu a dalších ložisek cínu. Tak jako je okolí Božího Daru plné sejpů, tady najdete všude tzv. pinky – jamkovité nebo trychtýřovité prohlubně terénu, vznikající zavalením vyrubaných podzemních prostor nebo povrchovým dobýváním.

Nu, a jsme u toho – důsledná příprava se totiž vyplatí. Pokud si vygooglíte „cínový důl Přebuz„, čeká vás na místě trochu překvapení – je to tu docela podobné, jenže to není ono! To, co nejspíš každý chce vidět, je (byl) důlní závod Rolava (na rozdíl od ostatních míst nebyla hlavní šachta přímo v místě, ale pár kilometrů dál u Jelení).

Takže postupně – Důl Přebuz (Frühbuss) a šachta Otto jsou přístupné z Přebuzi kolem kostela sv. Bartoloměje.

Před hřbitovem doprava do zákazu vjezdu mezi domky po asfaltce, pak lesem. Oči na stopkách – vpravo od cesty v lese základy domu. Následně vás to bude svádět zahnout ihned ke zbytkům staveb, ale pokračujte po cestě dál – mezi stromy zbytky plotu, za pásem lesa na návrší ruiny, vpravo od nich povrchový lom. Ještě kousek a odbočka, na níž mezi stromy objevíte zbytky vstupní brány. Pak už se můžete vrhnout na zkoumání a obdivování, ale opatrně – dávejte pozor, kam šlapete. Jasně je vidět, že je to tu opravdu kolem dokola a skrz naskrz poddolováno. Šachta tu byla prý až do hloubky 170 metrů!

Až se vynadíváte, je čas se vrátit do obce a zhruba v její polovině zahnout ke zbytkům Ritterova dolu (Frischglück). Tady se toho zrovna moc nedochovalo – zdálky je vidět pouze trafostanice. V její blízkosti jsou patrné základy strojní a kompresorové stanice, vše ostatní zmizelo. Stejně jako na Ottovi je tu všude vidět propadající se terén, nejzrádnější místa jsou ohrazena a vyznačena zákazy vstupu.

Kdo si vyhradí dost času, měl by nejspíš absolovovat celou Hornickou poznávací trasu – snad mi to taky někdy vyjde.

Já místo důkladné procházky netrpělivě směřoval k tomu nej, bývalému dolu Rolava (Sauersack).

Cestou ještě krátká zastávka u památníku obětem zajateckého tábora v místě zaniklé obce Rolava a pak už to hlavní. U silnice v lese parkoviště s altánem, a za ním to začíná – ten areál je opravdu obrovský, zbytků staveb je tu neuvěřitelné množství a laik si může hlavu ukroutit, k čemu to vlastně všechno bylo. Překvapí jasně rozeznatelné zbytky konírny, ale pochopit některá další místa je práce pro odborníky. A to ještě přes silnici na druhé straně byl lágr pro válečné zajatce (především Francouze a Rusy), kteří tu pracovali. Neuvěřitelně silné místo, v mém případě podtržené prvním sněžením, střídaným sluncem. Nejpopulárnější místo, betonová nádrž (kdysi krytý bazén) sloužící k plavení rudy (zahušťování kalů), není úplně jednoduché objevit – od betonového skeletu ho odděluje zeď, takže na něj není vidět a chce to chvilku pátrání.

A na závěr jedno doporučení – pokud vyrazíte, raději nejezděte sami. Tohle místo vám optimismu do žil opravdu nepřidá, i když tu zrovna nenaleznete „jezerní královnu“.

Reportáž ČR v roce 2019 ->