Když jsem byl v loňském létě na pár dní v Polsku, podal jsem vám poté o tom řádně svědectví. Tu hrst bezprostředních dojmů, kterou si asi přiveze každý, když je někde poprvé. Připomenout si je můžeme třeba tady, tadya tady.
Teď už uplynul další půlrok, V diáři jsou připravené další cesty, ale zároveň v člověku uzrává to minulé, zážitky se třídí, pocity převažují nad příběhy a mě baví je zaznamenávat. Je to jako když otevřete složku starších fotografií a chcete si ke každé něco poznamenat, a tak jak se člověk rozvzpomíná, poznámky se prodlužují, až přijdete do bodu, kdy napíšete článek, který se nevztahuje k žádné konkrétní fotce, ale jen k pocitu ve vaší mysli. A tehdy se také vlastně ukáže, co bylo to nejsilnější, co si člověk v sobě odnesl, bez ohledu na časovou chronologii, významnost turistických lákadel či čehokoliv jiného. Po čase si třeba nevzpomeneme, jak se jmenovalo to město nebo hrad, ale jak dobrou tam měli zmrzlinu, nebo jak se tam blbě parkuje nebo na jak milé lidi tam člověk zrovna potkal.
Pro mě právě teď nastal čas, dřív než si hlavu zasypu dalšími vjemy, vrátit se v mysli zpátky do loňského Polska a přebrat se tím, co uzrálo a pokusit se znovu nafouknout do reality to, co zachytily ty barevné pixely v mém foťáku, a které by samy o sobě cizímu člověku neřekly skoro nic. Pro mě je tohle vlastně bonusová cesta navíc a pro vás, kteří jste ochotní jít se mnou, to budiž třeba i inspirací na letošní cesty. Jedno mohu potvrdit už teď na začátku. Do Polska se určitě budu ještě mnohokrát vracet. Je obrovské, je za kopcem a je tam rozhodně na co se dívat.
