… asi stejně tak jako je široká polská krajina. Místo se tam najde pro všechny. Zachtělo se mi se po té krajině a lidech porozhlédnout a završit to pohledem k mokrým obzorům Baltského moře.
A tak jsme s mou ženou milovanou vyrazili. Krajina, chvílemi rovná jako stůl, chvílemi jen trochu se vlnící, ubíhala za okny staré škodovky, mraky nás nekropili, ani zima nebyla, prostě cestovní ideál. Tu a tam jsme se zastavili v rozličných městech a nasávali tu atmosféru trochu cizí, ale trochu i příbuzné a povědomé země. Pozdně odpolední cíl na břehu moře se blížil.
To všechno až do pětistého padesátého kilometru, kdy se ukázalo, že alternátor ve škodovce už dlouho svou činnost jenom předstírá a tudíž baterie je prázdná jako státní pokladna. V dlouhé levé, poměrně nešikovné zatáčce všechno zhaslo. Půl tisíce kilometrů od domova, sto kilometrů před cílem. Děti v Čechách se tou dobou pomalu těšily na Večerníček. Co teď?
Nechali jsme přes sebe převalit pár minut lehké paniky a rozhodli jsme se nejdříve zavolat na recepci ubytovacího areálu, kde čekali na náš příjezd. Ostatně to bylo stejně jediné polské telefonní číslo, které jsme tu měli. Paní recepční se zachovala úžasně, jako by každodenně sedávala v dispečerském křesle a zajistila nám okamžitě odtahovku z nejbližšího možného města. Bylo to milé, rychlé, ale to se dalo ještě pochopit. (Mimochodem – polsky neumím, ale rychle jsem přišel na to, že když mluví Čech s Polákem a oba dostatečně zpomalí, jazyková bariéra zmizí jako mýdlová bublina. Navíc po několikahodinovém poslechu polských rádií v autě trénovanost rychle stoupá.)
Chlapík z odtahovky se ozval za chvíli a za další chvíli se i objevil. Koukl do motoru, zjistil, co už jsme sami věděli a zeptal se, kam jedeme. Řekli jsme tu sto kilometrů vzdálenou adresu. Chvíli počítal a pak vysolil cifru za odtah až tam. Bylo to skoro tolik, jako nás stál celý pobyt. Smrákalo se, a nám se zdálo, že se smráká nad celým několikadenním výletem. Co s rozbitým autem u moře, co s tou dírou v rozpočtu, kde shánět další servis, atakdále, atakdále…
Zatímco jsme kombinovali černější a nejčernější scénáře dnů příštích, chlapík, Jacek Idryan se jmenoval, telefonoval. A jak jsme zachytávali útržky jeho hovorů, objevovalo se světélko na konci tunelu. Za chvíli nám dal naději, že MOŽNÁ bude nějaký alternátor přece jen k mání…. První pokus nevyšel. Ale u druhého známého přece jen i přes pozdní hodinu uspěl. Naděje na dobrý konec se zvýšila. Jacek naložil auto na odtahovku, nás do kabiny a tradáá dvacet kilometrů zpět do jakéhosi soukromého servisu, ukrytého v nějakém zemědělském nebo stavebním areálu. Tam už čekal další chlapík, který za dvacet minut udělal z automrtvoly opět pojízdný vůz. Aleluja! A za ten odtah, opravu a alternátor jsme dali nakonec míň, než hrozilo. (Ceny jsou s Českem úplně srovnatelné) Díky Jackovi za tu ochotu a vstřícnost! Mohl nás odvézt, kam bychom ukázali a jít si o svých … ale polská duše je asi široká..
Eech, polská duše je široká…. krajina za okny opět rozběhla a my jsme uháněli ke svému cíli. To vydrželo více než třicet kilometrů. Pak se zpod kapoty ozvaly divné zvuky, pak ještě jeden a … kontrolka dobíjení se rozsvítila! Na oživenou baterii jsem dojel do nejbližší vsi, zastavil, otevřel kapotu … a bylo jasno. Řemen u alternátoru byl na cucky. Zřejmě ho ten předešlý, řádně zatuhlý alternátor zdevastoval prokluzováním tak, že to bylo nad jeho síly. Tak co teď?
Panika se už kupodivu nedostavila. Zato se hned dostavila kolemjdoucí místní paní a hned se ptá, co se stalo … porucha? …. támhle naproti bydlí mechanik … přichází její muž … zkoukne situaci a už mechanikovi volá … prý přijde až za deset minut … skoro se omlouvá … paní nabízí čaj, kávu vodku, pivo …. Stáli jsme se ženou užaslí nad rozbitým autem a zmohli se jen na přiblblé úsměvy. Z těch místních lidiček bylo jasně patrné, že oni prostě nedopustí, aby se to nevyřešilo. Pak přichází mechanik, zkoukne situaci a nechá nás přejet do jeho dvora, kde je několik dílen … hledá adekvátní řemeny … několik jich přináší, ale nejsou to ty pravé … problém? ale kdeže … onen manžel kolemjdoucí paní mezitím volá do prodejny náhradních dílů v sousedním městě (je dávno po osmé večerní!) … mají onen správný řemen na skladě …. chlapík mě nakládá do svého vozu a pekelnou rychlostí jedeme do zavřeného krámu … tam vyzvoní majitelku, kupuji za pár zlotých řemen a pekelnou rychlostí pílíme zpět. Oprava je dílem několika minut. Motor se rozběhne, světla se rozsvítí, všechno funguje. Rozhlédneme se a vidíme, že málem není komu poděkovat. Skoro všichni seběhnuvší se jsou pryč. Mechanik si řekne o symbolickou částku. Alespoň dávám o chlup víc. Loučíme se. Vyjíždíme na poslední úsek cesty a představujeme si, jaké by to asi bylo, kdyby třeba v naší ulici zastavilo polské auto a řidič se začal bezradně hrabat pod kapotou … no, nejsme si jistí, jak by to probíhalo….
Do cíle jsme přijeli za tmy, patnáct minut před zavřením. Tvářili se, jakoby se to dělo každý den. Hlavně, že jste tady a teď si jděte odpočinout. Formality vyřídíme později. Eech, široká je ta polská duše ….
