Možná to máte taky tak – pořád někudy jezdíte, okukujete nějaké místo a do ztracena si říkáte, že jednou, jednou fakt zastavíte a zajdete se podívat zblízka. Jen najít ten čas, tu chvilku… A tak jsem se tentokrát nasměroval do Jestřebí.
Je to na trase, je to k nepřehlédnutí, není to zase tak daleko, autobus tady zastavuje, takže zbývalo jen se rozhodnout, kam odtud a vyrazit. Takže v 9:25 vystupuji v Jestřebí a nejdřív mířím na hrad. Tedy spíš k tomu, co z něj zbylo. Kdyby člověk dopředu nenastudoval, asi by mu ani nepřišlo, že na téhle skále vůbec někdy něco stávalo. Výhled je odtud ale parádní. Príma je, že obecní nástěnka obsahuje celou řadu textů o tom, co je tady zajímavé – třeba zvonice se hřbitovem pod skaliskem. O tom, co připomíná zbytky křížové cesty, se mi zatím bohužel nic najít nepodařilo. Ještě ke kostelu mezi četnými klasicistními hojně zdobenými domy a vracím se k autobusové zastávce, abych se po červené značce vydal lesy souběžně se silnicí do svého dnešního cíle.
Tady mne čeká velké překvapení – ze silnice to tady vypadá jako plochá a nezáživná krajina, a v lese je to jedna pískovcová skála za druhou, až si člověk připadá jako u nás. Jen značená odbočka k vyhlídce z Dlouhého hřebene zklamala – taky jak u nás, vzrostlé stromy a kde nic, tu nic, člověk jen na obzoru cosi tuší… Alespoň jsem tu narazil na krásnou ukázku pískovce, zpevněného železem. A borůvky a brusinky.
Procházka mezi skalami končí a kouká na mě svatý Jan Nepomucký. Od něho doprava na silničku, vedoucí do osady Borek (11:30). A klasická situace – stojím na téčku silnic, značka nikde. Aby si jeden střihnul, který směr a jak daleko vyzkoušet. Na Šváby se mi nechce, jdu tedy vpravo a po cca 50 metrech zjišťuji, že tentokrát to byla dobrá volba. Pár zástupců podstávek, kaplička. A pak cesta ke kostelu svaté Barbory. Jak uvádí web Zahrádek a informace na tabulích v obci:
Původní renesanční stavba vznikla na půdorysu latinského kříže kolem roku 1550 a později byla zbarokizována. Blízká zvonice má nad portálem uvedený letopočet 1609, ve zdi je zasazen kámen s letopočtem 1582. U schodiště ke hřbitovu, obklopujícímu kostel, stojí barokní sochy svatého Václava (s knížecí pokrývkou hlavy, zemský patron a ochránce vinařů a sládků) a svatého Prokopa (dříve byl považován za svatého Judu Tadeáše, ale sv. Prokop je také zemským patronem a ochráncem rolníků, proto došlo novodobě ke změně názoru odborníků) z 1. čtvrti 18. století. Východně v kostele je rovněž hrobka Kouniců, v níž je místo na 27 rakví, pohřbeno je zde 14 Kouniců a jedna společnice/vychovatelka. Kostel je jediným pozůstatkem vsi Mnichova, která zanikla ve třicetileté válce a stojí zřejmě na místě původního středověkého kostelíka.
Tady další značená odbočka k velmi zvláštní soše – ke svaté Starostě (11:50). Škoda, že informace, dostupné na již zmíněném webu, se návštěvník o této opravdu nezvyklé patronce nespravedlivě odsouzených nedozví přímo na místě:
V zatáčce silnice mezi Jestřebím a Zahrádkami stojí mezi stromy socha sv. Starosty z roku 1705. Tato socha je příkladem ojedinělého kultu, pocházejícího z Portugalska. Podle legendy ji její otec, portugalský král, chtěl provdat za krále sicilského. Ona však složila slib panenství a prosila nebe o pomoc. Poté, co byla vyslyšena jí na tvářích vyrostly husté vousy, sicilský král svou nabídku sňatku odvolal a rozhořčený otec nechal dívku ukřižovat.
Ke Mnichovské průrvě se mi nechce, je tu jen ukazatel s poznámkou neznačeno.
Vracím se ke hřbitovu u kostela sv. Barbory a za chvíli narážím na spousty cedulí Poznáváme Zahrádky. Ovšem značka se zase vytrácí, takže se spolehnu, že když půjdu dál rovně za nosem, bude to snad správně. Naštěstí ano, vylíhnu se v Zahrádkách. U sochy anděla s plamenným mečem (zase se mi nepodařilo dohledat jakékoli bližší údaje) přejít silnici a už vidím zámek. Na první pohled ok, ale stačí přijít blíž a je člověku jasno, že to tu spí, a už dlouho. Nakouknu tedy ještě kousek do parku, k sochám sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého, které se původně nacházely na Barbořině mostě přes Bobří potok.
Také se mi tu na rozdíl od Jestřebí podaří ulovit turistickou známku a pak už mířím na nádraží, které možná leckteří znají – sem se jezdí na jaře za bledulemi, tady kousek je ono pověstné Peklo. Lokálkou (13:15) do České Lípy, přeskok na bus (13:30) a domů. Dobrá trasa, žádné kopce, žádný extrém, prostě pohodovka.
