Posunul jsem se po silnici Cvikov – Liberec o kus dál než minule, až tam, kde jsem byl před dvěma lety – v 9:00 vysedám na autobusové zastávce Jítrava, abych vyrazil na další procházku.
Nemířím ale k Bílým (sloním) kamenům, nýbrž na druhou stranu. Výchozím místem je pro mne obec Jítrava, na zdejší infoceduli se toho ale moc nedozvím, tenhle projekt neměl dlouhého trvání (viz foto). Pár kroků do obce, na na ceduli inzerovanou papírnu, vzdálenou 4 km, dnes nemám čas, snad jindy. U hotelu zahýbám na slepou silničku, která kdysi dávno možná bývala malebnou, a která mne vede podél hlavního tahu na Liberec. Po chvíli směrovka bokem a nápis, že je třeba jít po louce pod vedením. Hmmm, to půjde docela těžko, když jsou tu pastviny obehnané elektrickým ohradníkem. Je třeba překonat úsek, který se ukáže dnešním nejhorším – po náspu kolem silnice s ohradníkem po boku se po pás brodím kopřivami, bodláky a maliním a přemýšlím, že tudy už opravdu dlouho prokazatelně nešel… Na konci ohrady ještě lepší – vidím, že značka pokračuje po cestě do lesa, ale jak se tam dostat? Nakonec se poperu s maliním a jen doufám, že v proláklině, kterou se deru vpřed, pode mnou není bažina. No fuj, tak tohle fakticky (ne)stálo za to.
Následující úsek je lepší – po částečně asfaltované cestě mírné stoupání lesem se sporadickými výhledy až k rozcestníku na Vápenném. Cestou míjím pozůstatky po těžbě, zřejmě jde o „malý lom“, zmiňovaný na infocedulích, ke kterým se teprve dostanu. 10:00 – u studánky, která je označena jako pitná (ale není tu žádný hrnek) stojí altán a rozcestník. K červené se přidává žlutá a já procházím územím přírodní rezervace Velký Vápenný. Přítomnost speleologické chaty na kopci vysvětluje infocedule ve větším lomu – je tady někde (pro veřejnost uzavřená) jeskyně s pseudokrasovou výzdobou. Když pročítám seznam vzácných a chráněných bylin, trochu nevěřím svým očím – kolem mne do výše pasu kopřivy, lopuch, bodláky a dokonce bolševník. Tak tedy nevím. Kolem další chaty pár kroků do čela bývalého lomu – škoda, že tu není vlastně nic ke čtení o samotném lomu a jeho historii.
Další kus cesty a v 10:10 bez jakéhokoli ukazetele se značky dělí. Červená směřuje dál na vrchol, já se ale odpoutám a po žluté mířím ke svému dnešnímu hlavnímu cíli, zřícenině Roimund. Překvapivě dolů. Občasnými půseky je alespoň chvílemi vidět do okolí, mraky se honí, slunce pálí a nikde ani živáčka. Značení je chvílemi opět velmi řídké, ale nakonec jsem v 10:30 tam, kde jsem chtěl být. Ze samotného hradu toho zbylo opravdu minimum a já jako vždy na takových místech přemýšlím, jak se tu mohlo žít, co na tomhle místě poskytovalo posádce obživu?
Další sešup dolů z kopce, žlutá končí na rozcestí Pod Roimundem a já se v 10:45 po modé vydávám směrem na Chotyni. Cestou už mě nic významného nečeká, procházka je to sice příjemná, ale vlastně už žádné památky, žádné přírodní výtvory, žádné výhledy. Po mostku přes hlavní silnici a jsem v 11:00 Na Rozkoši. Dál mezi hmyzem a plazi skrz pavučiny kolem obsypaného maliní do Dolní Suché (11:40). Tady nejde přehlédnout kolonii domků, podle infotabule vybudovaných pro dělníky z bývalé textilky Gronovky, a řadu vodních děl na řece Nise, sloužících zdejšímu dávno zaniklému průmyslu. Na konci obce doprava na druhý břeh a podél řeky. Značka mi mizí, jdu podél břehu a zřejmě jsem měl jít pěšinkou „o patro výš“. V Chotyni se ale opět chytám, za areálem obřího průmyslového areálu, z něhož už stojí jen komín a základy, vše ostatní je důsledne srovnáno se zemí. Kolem rodinných domků do hloubi obce (12:05), o níž jsem se dopředu dočetl jen a pouze to, že tu vznikly antiperle. Vlaky mi teď po poledni jedou hned dva, tak ten první obětuji v okamžiku, kdy pod svahem k železniční zastávce potkávám restauraci. Jsem tu sám, na výběr je ze tří jídel poledního menu (za 69,- Kč + 15,- Kč polévka). Já si nejdřív vyberu čočkovku (je hustší, než leckde samotná čočka) a po ní smažený hermelín. Čepují tady Svijany, jedenáctku. Přestávám litovat, že jsem si jeden vlak nechal ujet, a spokojen se drápu nahoru na násep. A ještě ke svému překvapení zjišťuji, že je to odtud jen pár kroků do Grabštejna, tak někdy příště. A ve 15:51 nasedám do Trilexu a vyrážím zpět. Podle směrových ukazatelů za dnešek někde kolem 13 km.
