Protože jsem si po pondělku potřeboval trochu odpočinout od civilizace a hlavně od lidí, nechal jsem se inspirovat tipem (byť jen slovním) na výlet od kolegů a vyrazil do lesů.
Protože ale, když zrovna nevyužívám služeb certifikovaného průvodce, jezdím prostředkem nehromadné dopravy, musím si vybírat trasy tak, abych začal a skončil na tomtéž místě. Jelikož navíc nemám zrovna moc rád návraty stejnou cestou, snažím se vybrat cestu tak, abych mohl alespoň trochu kroužit. Těmto všem požadavkům nakonec vyhovělo místo, které dozajista všichni známe – když se vracíme z velkého světa, právě tady se na kopci přehoupneme „k nám“, tady se lámou kraje počasí, tady začíná CHKO Lužické Hory. A taky je tu parkoviště, kolem kterého jsem projel milionkrát a nikdy nenašel důvod na něm zastavit. Takže až teď. Navíc jsem při hledání detailů o plánované trase po letech objevil pro sebe překvapivou informaci – označení Šébr pochází z původního německého názvu Schöber (= Stožec) – člověk se prostě pořád učí…
Stožecké sedlo, nadmořská výška 605 metrů. Z parkoviště vede do lesa společně žlutá a modrá turistická značka, nás ale zajímá jen modrá (žlutá uhýbá doprava). Ono je tady těch značek nakonec poněkud víc, než v mapách a na netu – vedou tudy totiž různé podoby Hřebenovky – klasická pěší, cyklotrasa a dokonce zimní běžecká lyžařská. Pokračuji ale po modré dál, zajímá mě Pětikostelní kámen a výhled z něj. Nakonec to není tak špatné, i přes mírný opar se mi nakonec podaří objevit všechny čtyři viditelné kostelní věže (tou pátou mají být Kytlice, viditelné jen z cesty, hledání ale vynechávám).
Vracím se zpátky a s pomocí modré se vrhám přes tři pruhy na protější stranu silnice. Nořím a bořím se do lesa – cesty jsou tu docela dost zbídačené těžkou mechanizací, vycházková obuv by byla místy hodně k ničemu. Napojení na zelenou je docela matoucí – jejich společná cesta směrem dolů je jasná, ale že zelená odbočuje po cestě mírně vzhůru je jasné až po pár krocích. Rozcestník žádný a značka na pařezu není z křížení značek vidět.
Po zelené tedy k Jelení skále – odbočku z cesty signalizuje nakloněný sloup (rozhraní revírů) a vede kolem řopíků (třetí je přímo pod skalou, z její odvrácené strany). Samotná skála působí prazvláštním nepřírodním dojmem – dá se vylézt až na nejvyšší vrchol, ale kameny vypadají jako nasypané na sebe, těžko se dá věřit tomu, že je takhle navrstvila příroda. Výhled je odtud nádherný.
Kousek cesty zpět, a za pár metrů sloup svatého Jakuba. Reliéf na spodní části sloupu je k nerozeznání. Kus cesty po zelené dolů lesem začíná připomínat geologickou exkurzi o důsledcích eroze. Sotva vystoupím z lesa, kříží se tu nad železniční zastávkou hned tři barvy najednou. Po žluté se vracím do lesa a stoupám zpět. Teplo sice není, ale stačí k tomu, aby mi slepýš uhnul z cesty… Z obří mýtiny další výhled na Jedlovou a Tolštejn a tady potkávám první a poslední lidi za celou dobu. Za chvíli už se ocitám tam, kde to dobře znám a vracím se k autu. Tak zkuste taky někdy zastavit!
