V roce 2017 jsem se rozmlsal. Chodil jsem, chodil, bylo proč a bylo kam. Od té doby mám tak nějak absťák, smutno je mi a málokdy se najde příležitost (a hlavně nejsem schopen se vykopat) vyjít znovu ven.
Jenže někdy je má nenávist vůči lidem, světu a všemu, co bych správně měl dělat tak veliká, že není zbytí a musím ven. A věřte tomu, že i když budete courat dlouhé kilometry v naší tak turisticky atraktivní oblasti, nepotkáte hodiny ani živáčka. Pokud se vyhnete takovým Václavákům, jako je Pravčárna či soutěsky…
Stačí si vybrat v podstatě jakoukoli jinou trasu. Udělal jsem tu zkušenost právě už minulý rok. Samozřejmě, pokud je to mimo letní sezónu a ve všední den, je liduprázdnost zaručena, ale i v krásném letním počasí na „vedlejších“ cestách potkáte tak maximálně nějaké jarabáky, vysokou, a pár much.
Tentokrát jsem zapíchl prst do Chřibské. Není tu problém zaparkovat autem na náměstí, hned vedle autobusových zastávek. V radnici nově malé vybavené Infocentrum a vedle něho kavárna.
Po modré, ukryté v těsném sousedství silnice, kolem ptáčnic a malin směrem na Bajtlich. Před ním přes silnici, do lesa, a začíná stoupání. A stoupání, a stoupání. Připojuje se Naučná stezka Okolím Studence, což znamná pár informačních tabulí. První fáze stoupání končí na loukách pod Studencem, který je z této strany k nepoznání (a navíc úplně malinkatý). Přechod na červenou a opět stoupání. Dlážděná cesta, na níž dnes poprvé (a naposledy) potkávám lidi – tady je totiž to hlavní, atraktivní cíl – na odbočce obnovená rozhledna. Jen je třeba se připravit na fakt, že výhledy jsou lepší z okrajů kopce od suťových polí, než z plošiny, kterou zvolna přerůstají okolní stromy.
Vracím se pod kopec zpět na hlavní tah červené a přemýšlím, odkud a jak asi ti, co jsem je tu potkal, vlastně přišli – zbytek trasy jsem totiž opět nepotkal ani živáčka.
Klesám až do Studeného, kde jsem vyveden z omylu, že pokud jsem první půli jen stoupal, půjdu zbytek cesty stále jen dolů. Kolem penzionu Kamzík na křižovatku, kde je rychlé občerstvení U potoka (jo, je tu pár opřených kol a halas), odtud asfaltkou vzhůru po zelené. Výhledy krásné, stoupání nepříjemné. Značka naštěstí brzy uhýbá přes pole a lesy, kde čeká ještě poslední stoupání. A pak už jen vyhlášený penzion Na Stodolci, projít postranními ulicemi celou Dolní Chřibskou a nakonec opět stojím na náměstí u zaparkovaného auta.
PS 1: I když zmiňuji nějaké restaurace, penziony a podobná zařízení po trase, nečekejte ode mne žádné referáty. Když jdu, nežeru a nepiju. Tudíž není směrodatný ani časový údaj absolvované trasy – nedělám většinou žádné zastávky. Maximálně když se kochám, nebo když už funím natolik, že dál nemohu.
PS 2: Studenec je jednou z deseti oficiálně uznaných lužických sedmistovek.
Samozřejmě se nejedná o jedinou možnou trasu, možností je mnoho
