Sušárna chmele v Dubé

Na jižním okraji Dubé stojí unikátní stavba sušárny chmele.

Poprvé jsem tuhle budovu obcházel v roce 2015, v době, kdy jsem přišel o auto a učil se poznávat svět na místech, kam se dostanu veřejnou dopravou (jo, to tehdy ještě plně jezdil QuickBus každou chvíli, než ho páni z Libereckého kraje dokázali zlikvidovat). Autobusové nádraží v Dubé sice příliš důvěry nikdy nevzbuzovalo, ale po prozkoumání mapy jeden zjistí, že jak město, tak okolí nabízejí víc než dost. Ten barák byl tehdy skoro ruina, ale stál a kolem něho pár informačních tabulí…

Čas oponou trhnul. V roce 2024 jsem náhodou zaznamenal cyklus výletů po památkách, které organizuje Liberecký kraj. Na Dubou se tehdy pro nepříznivé podmínky nedostalo – nicméně cyklus prezentací kulturního dědictví, na jehož záchraně se kraj podílí, pokračuje i v roce 2025, a jako první se na seznamu ocitla právě Dubá. Tentokrát tedy již ale autem…

Po 10 letech tedy znovu, u téže a přece jiné budovy.

Unikátní příležitost, protože bylo jasné, že se podíváme i dovnitř. Opravy jsou hotové, město by o zpřístupnění stálo a připravuje komentované prohlídky, jenže věc je momentálně na mrtvém bodě kvůli bezpečnostním pravidlům, nastaveným pro tento objekt až nesmyslně… Takže kdy bude mít šanci veřejnost, to je ve hvězdách.

Překvapující je, že o samotné technologii a provozu se ví tak málo, že vlastně nic. Vychází se z nějakých analogií, ale budova přichystala v průběhu rekonstrukce několik překvapení, jako např. zbytky pece v jedné ze sušicích věží, kde se předpokládala otevřená ohniště. Paměť se (jak je v našich končinách obvyklé) přetrhla v roce 1945, kdy tu skončilo i samotné chmelařství. Současní pamětníci vzpomínají už jen na éru výkrmu brojlerů, která sušárně dala co proto…

Na wiki:

Sušárna chmele v Dubé v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji je zapsaná jako kulturní památka v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek České republiky. Památkově chráněná budova, stejně jako přilehlá zástavba v centru města Dubá, se nachází na území Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko – Máchův kraj. Historický objekt je unikátním dokladem rozvoje chmelařství v oblasti Dubé.

V minulosti Dubsko patřilo k předním chmelařským oblastem na území Čech. V okolí Dubé bylo vice než 10 km² chmelnic. Chmel se zde pěstoval po staletí, největší rozmach nastal koncem 19. století. V těchto dobách prosperity byly v Dubé pořádány chmelové trhy a sídlil zde také puncovní úřad, který mj. dohlížel na zachování původnosti místní odrůdy chmele, zvané „Dubský zeleňák“.

V dřívějších dobách bylo na území města údajně šest sušáren a síříren chmele, z nichž se však až do 21. století v původní podobě dochovala pouze jediná. První písemná zmínka o této sušárně pochází z roku 1877 v souvislosti s jejím prodejem, kdy ji koupili obchodníci s chmelem J. Grundfest z Horní Vidimi a A. Sommer z Prahy. Podle dendrochronologických analýz starších dřevěných částí objektu je jeho vznik odhadován na dobu okolo roku 1868, což zhruba potvrzují i mapové podklady z uvedené doby. Původními staviteli a majiteli sušárny byli pravděpodobně manželé Langhansovi. V roce 1889 byl objekt rozšířen o novou přístavbu, která zahrnovala manipulační a skladovací prostor se třemi podlažími a novou sušárenskou věž, která na rozdíl od předchozích dvou válcovitých věží měla hranolovitý tvar.

V roce 1904 koupili sušárnu manželé Grundfestovi z Dubé, o dvacet let později ji převzali manželé Reichmannovi z čp. 40 v Dubé, kteří v roce 1936 sušárnu i s vybavením odprodali chmelařskému spolku Hopfenbau-Verband des Daubaer Grünlandes v Dubé. V prosinci roku 1943 se majitelem sušárny stala dubská společnost Hopfenverkehrsgenossenschaft.

Po druhé světové válce byla sušárna znárodněna. Napřed byla ve správě Hospodářského družstva skladištního a výrobního v Dubé a poté ji získal Státní statek Dubá, který objekt využíval jako výkrmnu brojlerů, což celou stavbu značně narušilo. Již v památkové evidenci z roku 1967 je zmínka o zchátralém stavu západní části budovy s věžemi. Komíny západního křídla byly odstraněny, dřevěná střecha severní válcové věže se mezi lety 1973 a 1981 postupně zřítila a přitom byl zničen také sušicí rošt nad prvním podlažím věže.

V 90. letech 20. století zdevastovanou sušárnu získalo město Dubá. Město zpracovalo projekt na obnovu zchátralé stavby, avšak kvůli nedostatku finančních prostředků mohlo provést v roce 2013 pouze terénní úpravy v okolí stavby. Samotná rekonstrukce sušárny byla zahájena až v roce 2017 poté, kdy se městu podařilo získat na její opravu prostředky z Programu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury ČR a z Libereckého kraje. Záměrem bylo, aby bývalá sušárna po úplném dokončení rekonstrukce mohla sloužit jako městské multifunkční kulturní zařízení, doplněné venkovním amfiteátrem, které by bylo využíváno během letní sezóny. Celkové náklady na obnovu historické stavby byly vyčísleny na zhruba 20 miliónů korun.

Mezi roky 2018 až 2020 byla zajištěna statika objektu, byly opraveny krovy, vyměněna střešní krytina, byly též obnoveny komíny, okna, dveře a fasády celého objektu. Zastřešením střední sušicí věže jehlanovitou střechou s párníkem byla v roce 2020 obnovena charakteristická třívěžová silueta sušárny. Jako závěrečná etapa rekonstrukce byla naplánována oprava interiérů. V okolí sušárny byla do roku 2020 instalována sochařská výzdoba, bylo zde zřízeno parkoviště a také malá tyčová chmelnice, ve které byly zasazeny řízky rostlin z původní odrůdy „Dubský zeleňák“, jejichž pravost byla potvrzena Chmelařským institutem v Žatci.

Dubská sušárna chmele postoupila v 2. soutěžní kategorii (velká rekonstrukce nad 2 miliony Kč) do celostátního kola soutěže Památka roku 2020, pořádané Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska. Bývalá sušárna ve finále tohoto soutěžním ročníku zastupovala Liberecký kraj jako jediná památka mezi celkem 46 účastníky soutěže.

Historická sušárna stojí v Dubé na jižním okraji městské zástavby poblíž místa, kde se nacházel morový hřbitov obětí epidemie z roku 1680. Nejstarším jádrem stavby je podélné skladovací a manipulační křídlo se středovým vjezdem a vysokými obdélnými okny, na nějž západním směrem navazovaly vlastní kruhové sušicí věže. Jedná se o objekt, který je na území střední Evropy velmi neobvyklý, podobné stavby, tzv. oast houses neboli hop kilns, byly rozšířené především v Anglii.

Cihlová, omítnutá budova, stojící na obdélném půdorysu, je patrová. Střecha je sedlová, severní i střední části budovy mají vždy tři okenní osy. V ose střední části je portálový vchod s obloukem, nad kterým je patrný letopočet „1889“. Na západní straně uprostřed stojí první kruhová věž, do dvou třetin vybudovaná z lomového kamene, jen vrchní část je cihlová. Druhá z věží, napravo od první, stojící poblíž jihozápadního rohu budovy, je celá z lomového kamene. Obě věže jsou zakončeny jehlancovitými střechami a jsou propojeny s hlavní budovou. Věže byly určeny k sušení chmele na kovových sítech nebo dřevěných roštech, pravděpodobně pomocí přímého vytápění. Topilo se v přízemí, chmel se sušil v patře, opatřeném komínem k odvětrání zplodin a páry. V jižní kruhové věži se původní dřevěný rošt dosud zachoval.

Městský web:

Sušárna chmele, s dvěma sušícími věžemi, je významnou technickou památkou, upomínající na někdejší slávu dubského chmelařství, které ovlivnilo i mnohé zdejší lidové stavby.

Nejstarší písemný doklad o existenci sušárny a sířírny chmele na jižním okraji města Dubá je z roku 1877. V Dubé je doloženo v době největší produkce chmele šest sušáren a síříren, z nichž se pouze tato dochovala víceméně v původním stavu, proto je cennou technickou památkou. Protože byly zničeny stavební spisy z předválečného období, není možné vysledovat průběh stavby a přestaveb objektu.

Prvními majiteli a pravděpodobně i staviteli byli manželé Langhansovi z čp. 133 v Dubé. Počátkem roku 1877 sušárnu koupili obchodníci s chmelem J. Grundfest z Horní Vidimi a A. Sommer z Prahy. Koncem 19. století došlo k rozšíření sušárny, přistavěna byla severní část. Tomu odpovídá i datum nad jedním z vchodů – 1889. V roce 1904 získali sušárnu manželé Grundfestovi z Dubé a v listopadu roku 1924 ji koupili i s vybavením manželé Reichmannovi z čp. 40 v Dubé, kteří vše v roce 1936 odprodali chmelařskému spolku Hopfenbau-Verband des Daubaer Grünlandes v Dubé. V prosinci 1943 se majitelem sušárny stala společnost Hopfenverkehrsgenossenschaft v Dubé.

Po II. světové válce byla sušárna konfiskována a v únoru 1950 přidělena Hospodářskému družstvu skladištnímu a výrobnímu v Dubé. Později se stala majetkem Státního statku, který zde choval kuřata – brojlery. Státní statek objekt posléze předal Městu Dubá. Dosud zachovaná jižní věž byla opravena ještě státním statkem, druhou provizorně zastřešilo a zdivo nechalo opravit Město Dubá. Tyto věže jsou svým kruhovým tvarem v Čechách neobvyklé, obdobné se častěji nacházejí v Anglii. Sušení v nich probíhalo na sítech a dřevěných roštech, který je v jižní věži dosud zachovaný, pravděpodobně pomocí přímého vytápění v přízemí věží.

Od roku 2017 probíhá postupná kompletní rekonstrukce památky, kterou zajišťuje současný vlastník – město Dubá za přispění Libereckého kraje a především Ministerstva kultury.

Vlevo od sušárny v místech dnešního třešňového sadu býval morový hřbitov pro oběti velkého moru v roce 1680, označený velkým křížem.

V rámci Čech bývalo Dubsko jednou ze tří významných oblastí pěstování chmele – bylo zde přes 10 km2 chmelnic. Od třicetileté války se pěstování chmele rozšiřovalo a kulminovalo koncem 19. století, kdy se v Dubé konaly chmelové trhy, sídlil puncovní úřad, který mimo jiné hlídal původnost zdejší odrůdy chmele „Dubský zeleňák“, a prosperita odvětví znamenala i všeobecný rozvoj města. V tomto období rozvoje bylo nutno od zpracování chmele v „domácích“ podmínkách přejít k sušení a síření v údajně šesti velkých takřka industriálních stavbách. Z nich se v původní podobě zachovala pouze Langhansova, o jejímž významu svědčí prohlášení za kulturní památku a zařazení do prestižního Programu záchrany architektonického dědictví.

První písemné zachycení pochází z roku 1877, ale to je až datum prvního prodeje. Dle dendrochronologických analýz byla sušárna chmele v Dubé postavena okolo roku 1868, v souvislosti s konjunkturou pěstování chmele v této oblasti. Mapový doklad pocházející pravděpodobně přibližně ze stejné doby jasně ukazuje, že v té době vznikla celá jižní část dnešního objektu. Vzniklo podélné skladovací a manipulační křídlo se středovým vjezdem a vysokými obdélnými okny, na nějž západním směrem navazovaly vlastní kruhové sušící věže. Velmi zajímavý a neobvyklý je právě kruhový tvar těchto věží a jejich kopulové zaklenutí s kruhovými komíny. V těchto věžích probíhalo sušení na kovových sítech pravděpodobně pomocí přímého vytápění. Topení se odehrávalo v přízemí a sušení v patře, komínem odcházely zplodiny a pára. Vzduch byl pravděpodobně nasáván obdélnými okenními otvory v přízemí. Tento typ sušáren byl velmi rozšířený v Anglii (oasthouses), anglické vzory tedy mohly být předlohou pro tuto sušárnu. Fasády sušárny byly velmi jednoduše pojednány v hrubé omítce s akcentací nároží a otvorů pomocí hlazených paspartových šambrán a lizén.

Největší a v podstatě jedinou významnou stavební změnu prodělala sušárna v roce 1889. Přístavbou celého nového objektu byla významně rozšířena severním směrem. Vybudován byl jak nový manipulační a skladovací prostor se třemi podlažími, tak i nová sušárenská věž. Ta byla tentokrát řešená jako hranolová s možností sušení ve dvou úrovních. Horní podlaží bylo opět zaklenuto a neslo jehlanovitý výduch – tzv. párník. V této sušící věži se již také pravděpodobně nesušilo přímým vytápěním, protože nad střechu věže na starých fotografiích vystupuje také tahový komín od otopného zařízení v přízemí. Architektonicky nový objekt těsně navázal na stávající sušárnu a začlenil se do jejího výrazu. Průčelí byla řešena stejně včetně omítkové povrchové úpravy. V dalších letech již sušárna pouze měnila majitele. Někdy po roce 1923 se však zřítila kopule severní válcové věže a byla nahrazena dřevěnou jehlanovitou konstrukcí.

Po znárodnění po druhé světové válce se sušárna stala majetkem Hospodářského družstva skladištního a výrobního v Dubé a poté Státního statku Dubá, který ji využíval jako výkrmnu brojlerů. Stavba byla postupně zbavována původních výplňových prvků a zařízení a podléhala utilitárním technicistním úpravám. Zazděny byly oba vjezdy, některá okna a bylo osazeno velké množství větracích ventilátorů. V jihovýchodní místnosti přízemí jižního objektu byl vybudován tahový komín, naopak komíny západního křídla byly odstraněny. Odstraněna byla též přístavba s pultovou střechou před severním průčelím západního křídla zachycená ještě na fotografii pořízené před rokem 1923. Dřevěná střecha severní válcové věže se mezi lety 1973 a 1981 postupně zřítila a zároveň zničila sušící rošt nad prvním podlažím věže. Sušárna ještě další 4 roky dále chátrala, než byl zpracován ve SÚRPMO Praha projekt na statické zajištění unikátních sušících věží a na rekonstrukci kopule severní z nich. Tento projekt se ale nepodařilo realizovat celý a byly pouze dozděny koruny zdí obou věží, jejich plášť byl zvenčí omítnut, bobrovkami byla pokryta římsa jižní věže a severní věž byla pouze provizorně přikryta lepenkou. Postupem času bylo povětrnostními vlivy zdivo narušeno rozsáhlými kavernami a zděné štíty hrozily zřícením. Za havarijní stav mohou předchozí správci. V tomto stavu sušárnu získalo v 90. letech Město Dubá. Sušárna byla už tak zdevastovaná, že bez kompletní stavební obnovy neměla dalšího využití. Přitom jde o památku, která nemá na evropské pevnině obdoby. Byl vypracován projekt obnovy, ale finanční prostředky se stále nedostávaly. V roce 2013 se provedly alespoň terénní úpravy, které snížily terén v okolí Sušárny chmele na někdejší úroveň, někde až o ¾ m.

Rozsáhlejší stavební práce ale začaly až v roce 2017, kdy se díky dotacím z Programu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury a z Libereckého kraje začalo odvodněním okolí Sušárny a vybudováním přípojek inženýrských sítí a sociálního zařízení. Následně v roce 2018 se zajišťovala statika objektu. Pokračování rekonstrukce v roce 2019 bylo v podobě rozsáhlých oprav krovu, kompletní výměny střešní krytiny a obnovy komínů i párníku hranolové sušící věže. Architektonicky zajímavá, třívěžová silueta sušárny byla konečně obnovena roku 2020 zastřešením střední sušící věže zmíněnou jehlanovitou střechou s párníkem. Sušárna po stavební obnově je významnou památkou i proto, že zároveň dokumentuje různé způsoby sušení chmele i různé způsoby zastřešení sušících věží. Roku 2020 se dokončila i obnova všech vnějších stavebních výplní (dveří, oken i obou vrat) a byly opraveny fasády na celém objektu, a tak byla dokončena stavební obnova vnějšího pláště všech budov sušárny. Realizace byla oceněna cenou poroty v rámci výstavy Má vlast cestami proměn a Sušárna byla vyhlášena Památkou roku Libereckého kraje 2020 v soutěži pořádané Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska.

V letech 2021 a 2022 následovaly opravy interiérů (kromě válcových věží). Vnitřní omítky byly komplet obnoveny. Před jejich aplikací bylo ovšem nutno provést nové rozvody silnoproudých i sdělovacích sítí. V roce 2021 byla ještě obnovena kletovaná podlaha v přízemí. Kompletní výměna dřevěných podlah a schodišť v 2. a 3. NP byla provedena v roce 2022, a zároveň byla zkompletována elektroinstalace v přízemí. Etapa roku 2023 byla ve znamení stavebních prací v interiérech válcových sušících věží (omítky, podlahy, lávka, korouhev jižní věže), obnovení a zabezpečení technologických otvorů a dokončení elektroinstalace ve všech podlažích objektu, které přišly na více jak 3,5 mil. Kč, za přispění Ministerstva kultury ČR z Programu záchrany architektonického dědictví.

Po realizaci obnovy podlah je objekt schopen bezpečného návštěvnického provozu. Již dnes je okolí sušárny upraveno jako parkový prostor, jehož součástí je tematická sochařská výzdoba i malá tyčová chmelnice, kde jsou postupně vysazovány řízky z původní odrůdy Dubský zeleňák, která se dosud nachází v remízkách a u plotů zahrad. Pravost byla potvrzena Chmelařským institutem v Žatci. V rámci slavností pořádaných u Sušárny jsme již měli možnost ochutnat i várku piva, uvařenou místním samo varníkem právě z této odrůdy.

Výsledkem prací má být sezónní multifunkční kulturní zařízení, které bude obsahovat stálou expozici o chmelařství a dalších fenoménech zdejšího regionu, mohou zde hostovat výstavy, sušárna se stane místem pro prezentaci poměrně bohaté spolkové činnosti ve městě.

Již dnes se pravidelně otevírá návštěvníkům v rámci Dnů evropského dědictví, při kterých je připraven bohatý program. Místní spolky a školy budovu a především její okolí pravidelně využívají, konal se zde Běh 17. listopadu, vedla zde cesta v rámci Pohádkového lesa, pořádalo se zde společné bobování pro nejmenší nebo umisťování lojových krmítek pro ptactvo. Je velmi oblíbeným cílem nejen turistů, ale i místních při procházkách se psy.

Jako mnoho památkových objektů, ani sušárna chmele v Dubé nepostrádá legendu, byť vychází z písemně zachycené skutečné události: Nedaleko sušárny stojí socha svatého Prokopa, kde se stal zločin, který inspiroval Karla Hynka Máchu k sepsání Máje. Poblíž dnešní sochy mladík Hynek (Ignác) Schiffner v roce 1774 utloukl odřezkem chmelové tyče svého otce, který nepřál synově lásce k dceři sedláře. Otcovrah pak byl popraven v Mladé Boleslavi lámáním v kole (poslední poprava tímto způsobem v Čechách vykonaná). Skutečný příběh se stal právě na chmelnici v Dubé. Mácha příběh uchopil a pouze jej přenesl pár kilometrů k Máchovu jezeru. Ponechal dokonce některá jména, příběhu však dodal hlubší tragédii v osudu Jarmily, která si vzala život.

Budova je kulturní památkou:

Patrový zděný objekt s dvojicí sušících věží je unikátním dokladem rozvoje chmelařství na Dubsku. Sušárna postavená v roce 1877 byla následně rozšířena v roce 1889. Do současnosti se dochovala nejen stavební část, ale i relikty technologií sušení chmele. Unikátně dochovaná sušárna chmele představuje důležitý doklad pěstování a zpracování chmele v českých zemích.

Původní evidenční list památky:

Obdélný půdorys. Cihlová, omítaná budova, patrová, rozdělena dvěma hladkými lisenami na tři části, severní část se dvěma okenními osami, střední rovněž. V ose střední části portálový vchod s obloukem, nad ním letopočet 1889 (nebo 3). Obě tyto části mají nadstaveno ještě jedno patro nad hladkou římsou. Jižní část má v patře šest okenních os, střední dvě jsou sdružené, pod nimi rovný vchod s přímou nadpražní římsou. Jižní boční stěna 2 okenní osy. Severní boční stěna obdobná. Střecha sedlová různé výšky nad oběma částmi, krytá taškami.

Ze západní podélné stěny vybíhá od leva hluboký vestavěný risalit s vlastním sedlovým zastřešením, s jednou okenní osou. Dále ve středu disposice první kruhová věž do dvou třetin z lomového zdiva, nahoře cihlová, krytá dřevěnou jehlancovitou vížkou. Při pravém okraji záp. stěny druhá věž, pouze z lomového zdiva s cihlovou jehlancovitou vydutou vížkou. Věže jsou těsně přistavěny k hlavní budově a s ní propojeny.

1966: Zadní část s okrouhlými věžemi zchátralá.

Zvláštní je, že většina zdrojů mluví o dvou věžích, přitom jsou v reálu tři – jen ta poslední na nové přístavbě není kruhová. Ve výkladu také zaznělo, že s největší pravděpodobností kruhové věže nevznikly současně – ta „vnitřní“ by měla být o něco mladší. A také byl zmíněn fakt, že čím mladší stavební prvek, tím horší kvalita – víc poničené a problematičtější při opravách.