Purkatický les a milíř na naučné stezce v Jetřichovických skalách

Na naučné stezce Jetřichovické stěny nedaleko Rudolfova kamene jsou v těsné blízkosti dvě zastavení – Purkartický les a Výroba dřevěného uhlí.

Průvodce naučnou stezkou (doplněno dalším textem z infotabule):

7. zastavení: Purkatický les

Stezka ústí na křižovatku s odpočívadlem, kde je umístěno sedmé zastavení: Purkartický les, Budersdorfer Hau.

Předválečný název lesního dílu Budersdorf (odvozováno od Bude – bouda, chata) připomínal existenci samoty Purkartice, údajně zaniklé za třicetileté války. Její obyvatelé zde v lese měli dolovat železnou rudu, pálit uhlí a vyrábět dehet. Lesní řemesla hrála při obstarávání živobytí významnou roli až do poloviny 19. století. Znalost výroby dřevěného uhlí byla dokonce i důvodem pro odložení odsunu jednotlivců (nepostradatelných odborníků) po druhé světové válce.

Poblíž křižovatky se nacházelo místo, kterému se říkávalo Am Kirchhof (Na hřbitově), kde měly být při dobývání pařezů v 19. století nalezeny úlomky cihel, přitesané kameny,
kachle a zbytky „náhrobků“.

V roce 1795 byla poblíž křižovatky založena lesní školka, v níž se pěstovaly sazenice modřínu.

8. zastavení: Výroba dřevěného uhlí

Osmé zastavení je umístěno opodál v maketě milíře; obrazovou formou seznamuje s postupem stavby milíře.

Technologie výroby dřevěného uhlí nebyla jednoduchá a od řemeslníků vyžadovala dobrou erudici.

Lesní řemesla (výroba dřevěného uhlí, dehtu, potaše a zpracování smoly) hrála v hornaté krajině Českého Švýcarska významnou roli při obstarávání živobytí až do poloviny 19. století. Jen v těsném okolí křižovatky v Purkartickém lese zaznamenala porostní mapa roku 1794 čtyři milíře; tři z nich na cestě, vedoucí k lokalitě Pohovka.

Znalost výroby dřevěného uhlí byla po druhé světové válce dokonce důvodem pro odložení odsunu jednotlivců, tzv. nepostradatelných odborníků. Jedním z nich byl i Franz Kleinpeter z Vysoké Lípy, poslední uhlíř na Jetřichovicku. Naposledy se ke svému řemeslu vrátil při filmování pohádky Pyšná princezna v roce 1952, kdy postavil milíř u České silnice.

Místo pro založení milíře muselo splňovat řadu podmínek: být v závětří, blízko u cesty a zdroje vody. Půda uhliště však nesměla být vlhká ani při deštích, proto se někdy kolem hloubil odtokový žlábek. Kolem středu uhliště se tyčí vyznačila kružnice a uprostřed se zarazila konstrukce, zvaná král (Quandelschacht) – čtyři tyče, ve výšce narovnaných polen svázané věncem ze smrkových větví či vrbových prutů, které vyčnívaly nad vrchol milíře. Šachta se naplnila hořlavým materiálem (odštěpky, chrastí, kůrou) a kolem se vyskládala polena – kolem krále slabší (co nejvíce na kolmo, okrouhlou plochou ven), nejsilnější v polovině poloměru milíře, a u povrchu milíře opět slabší polena. Mezery se vyplňovaly štípaným dřívím, horní hrana musela být dobře urovnaná, aby se na ní dala hustě klást další vrstva a nevznikaly při hoření mezery. Po dokončení se milíř uzavřel čepicí: kolem krále se nakladla dobře proschlá krátká dřeva slabším koncem vzhůru, aby se dosáhlo zakulacení. V čepici se zbudovalo ohniště: trychtýř z tyčí nebo tenkých polen, svázaných vrbovými pruty a s rozporami. Pak se milíř pokryl vrstvou chvojí, drny nebo mechem (tzv. zelenění milíře) a na tu se naneslo patro (vlhká směs písku, zeminy a uhelného mouru, tzv. černění milíře). Plášť musel být hladký, uhrabával se hřeblem a stloukal dřevěnou palicí.

Zapálení: do krále se vložila louč a hořlavé látky (chrastí, uhlíky). Když oheň zesílil, zahrnulo se vše hrubým uhlím. Když se objevil plamen, proces se opakoval. Při dosypávání uhlí do ohniště se násyp vždy propíchl dlouhou tyčí a kývavým pohybem se roštovala uhlová vrstva, aby v ní nevznikaly nevyplněné dutiny.

V konečné fázi vystupoval násyp nad vrcholek milíře jako malá, kuželová, asi stopu vysoká hromádka – pupek, který se překryl mourem. Pro rovnoměrné šíření ohně se v patře propichovaly železnou tyčí dymníky (Zuglöcher), které sloužily k odvádění vznikajících plynů a svádění ohně od vrcholu k zemi. Podle velikosti hořel milíř dva až tři týdny