Na jižní hranici – Landštejn

Jsou hrady, které se zachovaly v téměř kompletním stavu. Jsou hrady, ze kterých zbylo jen pár zdí, nebo ani to ne, někdy jen pár pověstí a pohled z holého kopce. A potom jsou hrady někde mezi tím. A ty mají své osobité kouzlo.

Na jeden takový jsem narazil při svém putování Českou Kanadou, tedy kdesi v česko-rakouském pomezí za humny Jindřichova Hradce, či Dačic. Tam, v poměrně řídce obydlených lesích, je ukrytý hrad Landštejn. Fotogenický kousek, vážně. Když ho zahlédnete ještě z dálky, ani vám to tak nepřipadne, ale když pod ním vystoupíte z auta … řeknete … třeba jéé … nebo tak něco. Prý i filmaři vědí své.

Co se samotné prohlídky týká, Landštejn funguje v tom příjemném režimu, kdy si koupíte vstupenku a pak už si sami bloudíte labyrintem bývalých paláců, budov a nádvoří, užíváte si výhledy do okolní krajiny a pokud se vám zachce, občas se i přivzděláte čtením informačních tabulí nebo prohlídkou malých expozic. Jak komu libo. Nakonec vás to, ostatně jako všechny, dovede do samotného srdce hradu. Chce se říci věže, ale jistě to byl i hrad sám, nebo jeho větší část. Teď ten kamenný mrakodrap vyplňuje mohutné dřevěné schodiště, ale kdyby tam nebylo, není těžké si představit, že by se dovnitř dala schovat leckterá místní rozhledna. Na Landštejně se prostě na nějaký ten metr navíc při stavbě nekoukalo.

A tak se po té dřevěné cestě pustíte vzhůru a vyjdete na vršek toho monumentu, který je přístupný v celé své šíři. Zahledíte se do lesů, které jsou na všechny strany … a v kapse vám pípne mobil. Otevřete zprávu a čtete „Vítejte v Rakousku…“ ale tím se nenechte zmást. Rakousko je až za kopcem. Tady jste pořád v Kanadě. V České Kanadě, samozřejmě.