Sloup Nejsvětější Trojice před zámkem v Cítolibech

Článek je součástí seriálu Mariánské, trojiční a světecké sloupy

Na Tyršově náměstí v Cítolibech na prostranství mezi zámkem a kostelem svatého Jakuba stojí sloup Nejsvětější Trojice.

Další sloup stejného zasvěcení stojí nedaleko, proti tomuto je ale pouhým chudým příbuzným. Sloup před zámkem zaujme svou nezvyklou konstrukcí, srovnatelná koncepce mi naskočí snad maximálně v Olomouci.

S ohledem na jeho dominantnost a význam je na netu poměrně málo:

Braunův sloup Nejsvětější Trojice před zámkem pak připomíná mor z roku 1713.

Na informační tabuli naučné stezky Cítoliby na náměstí (doplněno z dalších zdrojů):

Náměstí je lapidáriem vzácných soch. Původními cítolibskými plastikami jsou sv. Barbora, sv. Linhart a sv. Prokop. Mohly vzniknout v okruhu Braunovy dílny, ale také později. Cítolibům se vyhnuly dvě morové epidemie. Druhý mor z roku 1713 připomíná sloup Nejsvětější Trojice a Panny Marie, který zhotovila dílna M. B. Brauna na pokyn majitele panství hraběte Arnošta Bohumíra Schütze. Je umístěn na ose zámek – kostel.

Sloup je kulturní památkou:

Skulptura pochází z počátku 18. století. Z trojúhelného půdorysu vyrůstají 3 samostatné podstavce, zdobené, vzájemně spojené oblouky, ve svém středu nesou trojhranný obelisk. Nad každým sedí socha, přední ukončen postavou Boha Otce. Pod středem P. Marie.

Sloup nechal zřídit zřejmě k roku 1715 tehdejší majitel citolibského panství Arnošt Bohumír ze Schützenu na základě architektonického návrhu F. M. Kaňky, přičemž sochařskou výzdobu vyhotovila dílna Matyáše Bernarda Brauna. Je možné, že k vlastní realizaci došlo s menším zpožděním po smrti zřizovatele, v každém případě však před rokem 1725, běžně uváděném ve většině starší uměleckohistorické literatury.

Pilíř prošel razantní obnovou roku 1847 a 1868, dále pak v průběhu 20. století několika obnovami, při nichž zřejmě roku 1941 došlo k náhradě některých andílků kopiemi. Naposled byl celkově restaurován v roce 2005, posléze prošel dílčími zásahy převážně konzervačního charakteru, eliminujícími rovněž dílčí živelné poškození. V posledních letech byly restaurovány tři sochy původních braunovských andílků a váz dlouhodobě deponovaných v objektu citolibské fary.

Dílo se nachází v jižní horní části citolibského náměstí, přibližně uprostřed mezi kostelem sv. Jakuba a zámkem. Umístěné je v rovinné travnaté ploše na ose západního průčelí orientovaného kostela. Hlavní stranou se obrací k západu, tedy k průjezdní silnici a zámku.

Jde o monumentální pilíř Nejsvětější Trojice tzv. obeliskového typu. Materiálem je v případě sochařské výzdoby bělavý jemnozrnný pískovec, u architektury jemno až střednězrnný pískovec světle okrového zabarvení. Památka je obklopena novodobým, stylově přizpůsobeným kovaným plůtkem půdorysně reflektujícím zaniklou balustrádu šestibokého půdorysu. Pozůstatky barevných povrchových úprav nejsou dochovány.

Pilíř má trojboký půdorys s otevřenou širší spodní částí baldachýnovitého tvaru, na kterou navazuje vysoký obelisk s plochou členěnou obdélnými kazetami s reliéfními akantovými rozetami završený zlacenou kovovou symbolikou Božího oka. U paty obelisku je na čelní straně situována sféra a nad ní holubice Ducha sv. v obláčcích s paprsky. V nárožích stříšky baldachýnu se nacházejí na postranních konzolách vynášených volutami na obláčcích částečně torzální dynamicky koncipované sochy Boha Otce a Boha Syna – Krista, na zadní straně Panny Marie. Mezi nimi pak ve vrcholech oblouků tři nápisové kartuše s majuskulními nápisy, čelní s latinským textem o zřízení pilíře, zbývající s českými nápisy o obnovách r. 1847 a 1868. Pod baldachýnem uprostřed je umístěn sokl nesoucí zemskou sféru se sochou Panny Marie Immaculaty s rukama zkříženýma na hrudi. Figura má sevřený vertikální charakter. Tato socha je novějším doplňkem zhotoveným ze mšenského pískovce patrně koncem 19. století. Okolo obvodových stupňů se nachází šest malých pilířků a bezprostředně pod stupni trojice podstavců nesoucí vázy s plameny zdobené po obvodu reliéfně akantovými palmetami (originál představuje pouze jediná z nich).

Jde o jeden z nejstarších příkladů barokního obeliskového pilíře Nejsvětější Trojice v regionu s monumentální architektonickou koncepcí a vysoce kvalitní sochařskou výzdobou z dílny Matyáše Bernarda Brauna.

Nápisy:

HANC STATVAM AD LAVDEM / SS INDIVIDVAE TRINITATIS / FIERI CVRAVIT / ERNESTVS GODEFRIDVS LIBER / BARO DE SCHVTZEN ET LEOPOLDS / SCHEIMB DOMINVS IN ZITOLIB / ET BENATEK SVAE CAES MAI / CAMERARIVS (západní (průčelní) kartuše)
TATO SOCHA BYLA / OPRAVENA ROKU 1868 ZA / SP[RA]VOVÁNÍ PANA ŘIDITELE / ONDŘEJE KLIMEČKA A PANA / FARÁŘE JANA STECHA OD / EDUARDA MEJTSKÝHO / V LOUNECH (severovýchodní kartuše)
ROKU 1847 / ZA PANOVÁNÍ KNÍŽE- / CÍ JASNOSTI PÁNA A PA- / NA JANA NEP. ADOLFA KNÍ- / ŽETE ZE ŠVARCENBERKU / VÉVODY KRUMLOVSKÉHO / RYTÍŘE ZLATÉHO ROUNA / A.T.D. PÁNA MNOHA PANSTVÍ V ČECHÁCH, ŠTÝRSKU A ŘÍ- / ŠE TOHO ČASU TÉŽ DRŽI- / TELE PANSTVÍ CÍTOLIB / BYLA OBNOVENA SOCHA / TATO NÁKLADEM / DOBRODINCŮ. (jihovýchodní kartuše)

Historie sloupu:

okolo 1715 – vznik, sochař: Braun Matyáš Bernard?, architekt: Kaňka František Maxmilián?
1847 – obnova
1868 – oprava, sochař: Mejtský Eduard
1972 – 1973 – restaurování (restaurování plastik, kopie třetí kartuše dle fotografie), restaurátor: Lhota Jan, restaurátor: Staněk František
2004 – 2005 – restaurování (celkové)
2012 – restaurování (zhotovení kopie symbolu Ducha Svatého, údržba a obnova konzervačního nástřiku), restaurátor: Šolc Radomil

Původní evidenční list památky:

1965: Architektura na trojúhelníkovém půdorysu, z něhož vyrůstají 3 samostatné podstavce, zdobené, vzájemně spojené oblouky a ve svém středu nesoucí trjhranný obelisk. Nad každým podstavcem sedící socha; přední podstavec ukončen postavou Boha Otece, vedle něhož na před. oblouku byla těžká kartuš s latinským nápisem a nad ní dnes chybějící zeměkoule. V dolní třetině obelisku visí holubice v oblacích (kartuš opět chybí). V prostoru, který tvoří 3 podstavce a oblouky, stojí na podstavci ukončeném zeměkoulí socha P. Marie. Toto pískovcové dílo vroubí ohrada s vázami a andělíčky.

Naposledy byl sloup opravován před 20ti lety. Architekturu je třeba nově vyspárovat a konservovat spojovací železa. Ze sochař. výzdoby je nejvíce poškozena zadní figura, které chybí hlava s kusem trupu; také chybí kartuše a zeměkoule.

V knize Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v Ústeckém kraji se o sloupu píše na stranách 597 až 603. Kniha obsahuje popis sloupu v podstatě shodný s Památkovým katalogem, dál výcuc z obsáhlého textu:

Podle nápisu na kartuši dal pilíř postavit majitel cítolibského panství Arnošt Gottfried svobodný pán von Schützen, o němž víme, že zemřel 25. ledna 1715; Cítoliby pak po něm zdědil jeho syn Arnošt Jaroslav, jenž však zemřel již 28. září 1720 jako poslední svého rodu. Arnošt Gottfried ovšem užíval titul pouze do 10. září 1687, kdy byl povýšen do hraběcího stavu. Historici umění však obecně připisují pilíř dílně Matyáše Bernarda Brauna a jeho vznik kladou nově do třetího desetiletí 18. století, tedy do doby, kdy (od roku 1720 do roku 1729) Cítoliby náležely Karlu Danielovi svobodnému pánu (od roku 1721 hraběti) Pachtovi z Rájova. Je tedy záhadou, proč se na pilíři nachází jméno dřívějšího majitele a to ještě se starým titulem. Starší historická literatura se proto přirozeně domnívala, že pilíř musel vzniknout před rokem 1687… Mýlí se však i novější literatura, jež na kartuši vyčetla letopočet 1725; ve skutečnosti se v nápise žádný chronogram nenalézá. Problém s datací se dosud nepodařilo vyřešit.

V pamětní knize cítolibské farnosti je sloup zaznamenán v roce 1832, kdy se pořizoval soupis nápisů. Ve dnech 10. a 11. listopadu 1835 byl sepsán soupis soch farnosti: „Krásná pyramidová vysoká statue Nejsvětější Trojice na návsi mezi zámkem a farním kostelem naproti faře, obehnaná 4 sloupy a krásnými obvodovými železnými řetězy … statue je postavena z kamene a plně odpovídá důstojnosti .. stojí na vrchnostenském pozemku“.

V roce 1847 byla statue opravena. Farní pamětní kniha: „Socha sv. Trojice byla roku 1847 krásně opravena od Františka Pislta, sochaře z Prahy. Vyjednáno s ním bylo 29. března 1847 za vylepšení neb opravení 226 zl. 40 kr. C.M., Pisltovu pomocníku 5 C.M., za sochu Panny Marie 60 zl. C.M., kameníkovi Parmovi za stupně 64 C.M., tesaři od zbití a upevnění horejška 7 zl. 20, tesaři za lešení 8.14, zedníkovi Haslovi 5, od rozebrání a sundání lešení a zhotovení zábradlí 14.22, 50 latí panských, 4 kopy řebíků, 66 prken, zámečník od kování 7, od dolejšího obarvení 28, kovář 2.41.“ Dohromady tedy bylo za opravu sloupu zaplaceno 428 zl. 46 kr. konvenční měny. Při opravě byl zhotoven dodnes dochovaný nápis (viz výše).

V roce 1852 kamenický mistr Josef Parma sestavil rozpočet na opravu pilíře, který předpokládal práce za celkovou částku 300 zl. konv. měny. K realizaci této opravy však zjevně nedošlo.

K další opravě došlo až v roce 1868, kdy byly opravovány obě cítolibské trojiční památky. Ve farní pamětní knize: „Opravovány sochy … nákladem jeho Osvícenosti knížete pána Jana Adolfa ze Švarcenbergu, rozděleno na 3 léta“. Také při této opravě byl na pilíř pořízen nápis (viz výše).

Pozdější ředitel cítolibského panství Emanuel Peschl o této opravě a o tom, co jí předcházelo, ve své nedatované zprávě píše: „V roce 1866 schválil kníže k opravě sousoší příspěvek ve výši 200 zl. z důchodu panství. Rozpočet lounského kameníka Eduarda Mejtského, který opravu provedl, však celkem obnášel 460 zl.; ředitelský úřad proto navrhl, aby se zbývající obnos ve výši 260 zl. odebral z majetku hornoročovského kostela, což však bylo biskupskou konzistoří v Litoměřicích podle přípisu z 23. srpna 1866 č. 4747 zamítnuto. Nato byly prováděné práce omezeny na nejnaléhavější míru a příslušné náklady byly zaplaceny knížecím příspěvkem ve výši 200 zl., jakož i peněžní sbírkou mezi místními obyvateli. K tomu se vztahuje nápis, který se na statui nachází. Jeho poslední slovo >knížecím< bylo později přepsáním změněno na >dobrodinců<.“

Text je poněkud záhadný. Nápis se sice na sloupu nachází a je zjevné, že slovo dobrodinců nahrazuje jakési jiné slovo, jež se tam nacházelo dříve. Nápis však uvádí datum 1847, což se vztahuje k předchozí opravě. Nápis o opravě 1868 je na jiné kartuši. Navíc je text text psán novočeským pravopisem, který je v roce 1847 velmi nepravděpodobný. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že oba nápisy byly pořízeny současně až v roce 1868 a Peschl se mohl zmýlit a zaměnit je.

Opětně byl pilíř opraven v roce 1899. V obecní pamětní knize: „V r. 1898 spadla zeměkoule a rozbila se. Návštěvou právě zde meškající kníže Švarzenberk nařídil, aby porouchaná část náležitě opravena byla. Poněvadž ale tehdejšímu stavebnímu úřadu knížecímu oprava zdála se příliš nákladnou, nechal tedy prostě svým zedníkem porouchanou část cementem zahladiti. A tak beztak již sešlá a po náležité opravě volající Trojice více a více zkázu bere a na své ceně mnoho ztrácí.“

K důkladné opravě pilíře došlo až v letech 1941-1943. V několika zápisech tuto opravu popisuje farní pamětní kniha.

V roce 1940: „Ještě by bylo třeba opraviti sousoší Nejsvětější Trojice Boží, které už dávno mělo býti opraveno, leč intervence zdejšího úřadu zůstávají bez výsledku. Náklad by činil kolem dvacet až dvacet pět tisíc korun. Celá záležitost byla oznámena Památkovému úřadu, který přislíbil, že sem příležitostně vyšle někoho, aby na místě zjistil, jakých oprav by bylo třeba.“

V roce 1941: „S radostí jest poznamenati, že Památkový úřad vyslal vskutku do Cítolib Ing. Vlčkovou, která přijela již s akademickým malířem p. Zentnerem z Libochovic, který měl připraveny dvě nabídky na opravy. Jedna alternativa byly nejnutnější opravy za 16 000 K, druhá dokonalá oprava i s doplněním poškozených a chybějících soch andílků a váz, s pozlacením paprsků nahoře obelisku za 24 000 K. Komise zúčastnil se zástupce okresního úřadu, který přislíbil finanční pomoc okresu. Hned na místě bylo rozhodnuto pro dokonalou opravu a práce hned zadána s podotknutím, aby ještě letošního roku bylo s opravami započato. Před svátkem Božího těla bylo postaveno lešení a započato s opravami. Celý obelisk i sochy byly odborně vyčištěny a konzervovány. Opravy menších sošek (andílků a váz) prováděti bude akademický sochař ve svém ateliéru.“

O dokončení opravy v roce 1943: „V létě byla dokončena oprava. Bylo zasazeno pět nových andílků a jeden starý opravený. Sousoší teď působí krásným dojmem, ale bylo by třeba, aby kolem bylo pořízeno zábradlí, neboť děti si u sousoší ustavičně hrají, a tak místo toto mohou poškoditi, nemluvě o znečištění papírky a jiných škodách vzniklých z dětských neopatrností.“

Od počátku 50. let se objevovaly zprávy o zhoršujícím se stavu památky. V restaurátorské zprávě z roku 2004 je uvedeno, že údajně na Svátek práce 1. května 1952 byly sraženy hlavy soch Ježíše Krista, Boha Otce a anděla, sedícího na baldachýnu, spolu s rukou Boha Otce. Státní památkový úřad 16. května 1953 konstatoval, že vzácný Mariánský (!) sloup je vážně poškozen. Od té doby se stesky na špatný stav opakují. V kronice v roce 1963: „V minulých letech při vichřici byla sražena špička sloupu i s železným křížem. Zatím se ještě nepodařilo zajistit opravu.“ V roce 1964: „Nejen že dosud nebylo možno sjednat opravu, ale ještě zlovolná lidská ruka zle poškodila jednu sochu na sloupu. Celý obličej sochy byl uražen, patrně nějaký střelec se do ní strefoval.“

K opravě sloupu se přikročilo až na sklonku roku 1968 a pracovalo se na ní až do roku 1973. Podrobnější záznam o probíhající opravě je v kronice až v roce 1970: „Vzácné památce hrozilo zřícení. Klenutí, sestávající ze tří volutových pilířů, nesoucí čtrnáctimetrový pylon, se vlivem povětrnosti a stářím rozpukalo. Krajské středisko památkové péče v Ústí n./L. se postaralo o opravu … Mistr kameník Jan Jaroš z Kadaně je opravdu odborník. Pracoval i v cizině, např. ve Vatikáně na konzervaci soch Michelangela Buonarottiho. Zpočátku s ním pracoval pomocník Jiří Hýbl, který ale letos odešel do Podkrkonoší. 24. dubna byla vyzdvižena střední část sloupu, to je ty 3 nejvíce poškozené oblouky a základní deska pylonu. Průběh práce s usazením byl filmován pro televizi. Sloup sám byl vyzdvižen 22. října. Další práce byly přes zimu zastaveny.“ V roce 1971: „Náročnou práci provádí jen jeden sochař kameník a i ten bývá od své práce odvoláván jinam, prý je lidí této profese velmi málo.“ Až v roce 1973: „Byla dokončena oprava sloupu Trojice a odstraněno lešení kolem ní. Jen škoda, že sochy na tomto vzácném díle nebyly opraveny.“ Naposledy v roce 1975: „Na sloup Trojice byla připevněna dosud chybějící kartuš.“

V roce 2003 v knize Bohumíra Roedla: „Na skvělou památku je smutný pohled. Ze všech tří plastik se stala bezhlavá torza, zmizela mariánská socha i všechny sošky andílků a vázy“. Některé části sloupu byly pro jistotu deponovány.

V roce 2004 pilíř restauroval Radomil Šolc, z jehož zprávy z 26. října 2004 kniha obsáhle cituje. Sochy i po restaurování zůstaly v torzálním stavu, byly doplněny dekoratovní vázy a socha Panny Marie Immaculaty pod baldachýnem.

Cítolibský zpravodaj 02.2001: