Duben se mi zatím tak nějak nese v duchu návštěv míst dávno nenavštívených, a to často už od dětství. Po nedávném Kyjovském hrádku tentokrát došlo na monumentální horu Klíč u Nového Boru. To označení „hora“ tu volím záměrně, protože si to Klíč prostě zaslouží. Kdo stane na jeho holém temeni nad krajinou, prostě slovo „kopec“ nemůže vypustit z úst (pokud může vůbec něco vypustit).
Samotná cesta po červené značce ze Svoru je vlastně krátká a jasná, takže není celkem o čem vyprávět. Přesto jsem si z té stoupavé štrapáce odnesl tři zajímavé postřehy.
Ten první (osobní): jako dítě letními pionýrskými tábory povinné jsem i já na úpatí této hory strávil dvoje prázdniny a proto to tam stále dobře znám (a proto jsem neměl důvod se tam dlouhá léta vracet…). Z té doby si také dobře pamatuji ten pocit nekonečnosti stoupání na vrchol. Stále máte pocit, že už tam budete a stále se klikatice ohýbá zprava doleva a stoupá. Přitom neustále hledíte na ten tábor dole…. Tak to se k mému překvapení za desítky let vůbec nezměnilo. Navíc dole v táboře probíhala nějaká velká dětská akce a tak tlampačové povely a hlášení se rozléhaly po celém údolí … pro mě dokonalé déja vu.
Ten druhý (početní): Když stoupáte cestou vzhůru, dojdete v místech, kde to les už pomalu vzdává, k poslednímu rozcestí. Tam vám turistické cedule mimo jiné hlásají, že je to k vrcholu pět set metrů a že jste právě ve výšce 760 m (míněno nad mořem). Jdete dál, slavně dobýt onen vrchol, a když se vám to dýchavičně podaří, hledíte na vrcholu na značku 759 m! Je dost těžké na tom skalnatém vršku uvěřit, že jste poslední část cesty o metr klesli. Nabízí se legendární otázka z Pelíšků …. ale neřeknu ji.
A ten třetí (o vášni): Těsně pod vrcholem jsme došli skupinku tří mladých mužů. Už z dálky bylo vidět, že se sklánějí nad něčím nesmírně zajímavým, jako kdyby tam u jejich nohou ležel prehistorický ještěr, nebo umírající druh, nebo tak něco. Až když jsme přišli blíž, uviděli jsme, že tam mají … offroadová autíčka na dálkové ovládání. Zřejmě s nimi zdolávali celou horu a teď, už tak blízko k cíli…. No neviděli, neslyšeli, tak ponořeni do toho byli, že nebýt toho, že cesty na vrchol se tu už větvily, asi bychom nahoru neprorazili. Mimochodem absolutního vrcholu se jim dosáhnout nepodařilo. Vím to zcela bezpečně. Celou dobu jsem na něm seděl.
