Každý má možná nějaké místo, o kterém si myslí, že ho dobře zná, ale… Často o něm mluví, má o něm jasno, ale nikdy, nikdy se tam nezajde podívat. Nikdy tam nezahne, když jde okolo, protože … tam to přece zná, tak co tam, že. Takže zbude jen stará zasutá vzpomínka ze „kdysi“, kdy tam opravdu byl … a plyne čas.
Jedním mým takovým místem je, nebo vlastně teď už byl, Kyjovský hrádek, ve stejnojmenném údolí. Podle Křinice se člověk vydá často a rád, ale ohnout do nahoru do schodů? Tak dneska jo! Vydal jsem se na ten pěkný skalní motokros. Cesty čisté, značené, prořezané po zimní patálii, … všechna čest. Sebekriticky jsem si na každém místě musel přiznávat, že to tam vůbec nepoznávám, neboť jsem tam byl snad ještě před existencí národního parku. A tak jsem si užíval cestu vlastně úplně neznámou, uprostřed domovské krajiny – kdo z vás to má, že. Kinského vyhlídka, Kyjovský hrádek, nejlepší vyhlídkové místo nad Praporkem… Protáhl jsem si tělo na prudkých schodech, protáhl jsem se skalní průrvou (těsně) a sestoupal zpátky do údolí ke Křinici, na tu červeně značenou turistickou žílu, v létě plnou cyklistů. Dneska ani noha. Byl to jen takový krátký výběh. Slunce krásně hřálo a přitom na skalách zbytky ledu, ticho vůkol, no doporučuju vřele. Než to tam naplno vypukne.
