Stále ještě mi nedělá problémy ráno nezapnout počítač, zvednout se a vyrazit směr neznámo. Tudíž jsem s radostí využil další příležitost a volného místa ve zpravodajském vozidle a nechal se odvézt do Vysokého nad Jizerou. V Krkonoších a jejich okolí jsem zatím moc nepobyl, my nesportovci tam většinu roku tak nějak nemáme co dělat. Nicméně si myslím, že poznávat republiku není až tak od věci. Podle Wikipedie jde o jedno z nejvýše položených měst (703 m.n.m. u vodárenské věže, 695 m.n.m. u kostela sv. Kateřiny), které má něco kolem 13 stovek obyvatel. Tudíž se nabízí krásný český termín „díra“, kde snad chcípnul pes. Čemuž nasvědčovala i celkem adrenalinová jízda na místo, kde ve sněhem pokrytých serpentinách na každém druhém stromě visí leták s telefonním číslem místní traktoroví záchrany pro případ uváznutí.
Vedou sem ale zjevně i jiné cesty, protože na parkovištích u sjezdovek je celkem dost lidí, kteří vypadají klidně a spokojeně. Na sjezdovku se dojdu jen podívat, mapovat tady dění mají na starost povolanější. Já se odpoutám a jdu se podívat, nakolik se liší realita od představ.
Sjezdařský areál Šachty
Infotabule v areálu
Zjevně zdání a neinformovanost klame.
Na okraji města zcela nová „čtvrť“, čerstvě postavené domy, které vypadají jako klasické krkonošské chalupy. Nevím, co na to říkají architekti nebo památkáři, přece jen jsou na domech nepopiratelné moderní prvky, ale mně se to líbilo. A při pohledu na ně se nemůžu ubránit otázce, proč sakra tady u nás místo těch katalogových obludností a bunkrů není k dispozici firma, která by vytvářela kopie podstávek?
Zcela nová výstavba
Část nově postavených domů
U vstupu do města vodárenská věž z roku 1931, která kdysi bývala zároveň i rozhlednou. Hygienické předpisy a poddimenzování přístupového schodiště ji však už dávno znepřístupnili. Ulička do středu města člověka moc nenavnadí. Sem tam domek na prodej, relativně zpustlo a šedo.
Přístupová silnice do města
Chvílemi to vypadá, že i tady se zastavil čas
Náměstí ve Vysokém nad Jizerou
Náměstíčko na první pohled také nic moc. Stojí na něm Mariánský sloup, přemístěný sem od kostela v roce 1851.
Socha Matky Boží s Ježíškem na pískovcovém sloupu na náměstí Dr. Karla Kramáře
Z webových stránek turistických známek vím, že by tu někde mělo být informační středisko, které známky prodává. Objevit ho mi ale chvíli trvá – je skryto ve velkém domě u náměstí, kde je kromě restaurace i městský úřad a prodejna sportovních potřeb, kde je u pultu právě ono hledané „Íčko“. Ochotný pán mi ukáže, co je k dispozici o samotném městě a okolí, nechá mě prohrabat nástěnku plnou letáků o celém libereckém kraji (od Nového Boru po Jičín) a pak probereme, kam se můžu během dopoledne pěšky dostat.
Městský úřad a Infocentrum v prodejně sportovních potřeb
S 30stránkovou knížečkou na křídovém papíře nejprve obcházím město. Ještě se zastavuji v místním pekařství (jak jinak než Krakonošově). Chvíli sleduji cvrkot – po dobu cca 15 minut neustále u okénka fronta minimálně 5 lidí. Když se do fronty zařadím i já, těsně přede mnou vyprodají škvarkové koláče, na které jsem měl zálusk. Přesto si vyberu a po ochutnání nejsem zklamán.
Vlastivědné muzeum
Místo národních přehlídek venkovských divadelních souborů „Krakonošův divadelní podzim“
Budova divadelní jednoty Krakonoš z roku 1925, postavená pro nejstarší nepřetržitě hrající ochotnické divadlo v Čechách (od roku 1786!).
Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské z let 1725-1734
Roku 1817 přistavěná předsíň
Socha sv. Václava nad portálem
Sv. Barbora na schodišti ke kostelu
Místní kostel svaté Kateřiny Alexandrijské z 18. století s o sto let mladí přístavbou předsíně. Na portálu socha svatého Václava, u schodiště svatá Barbora. Za kostelem památník padlým.
Památník padlým ve světové válce v Zákostelí
Rozsáhlý, i když v minulosti silně zdevastovaný, městský park z roku 1855 s několika památníky slavným osobnostem a altánem s plastickou mapou okolí (do jejíž skleněné vitríny bohužel někdo vytvořil otvor a používá ho jako improvizovaný popelník).
Vyhlídkový altán s plastickou mapou okolí
Obnovená plastická mapa Krkonoš
Památník Viktora Dyka
Památník Antonína Sovy
Pomník Karla Havlíčka Borovského od sochaře Josefa Strachovského
Fungující základní škola od roku 1855, integrovaná střední škola (zaměření na učební obory, týkající se motorových vozidel). Vyhlášená nemocnice, ústav chirurgie ruky a plastické chirurgie (cca 20000 pacientů ročně). Na cestě ke hřbitovu restaurované sochy,přemístěné z náměstí – svatý Florián a svatý Antonín.
Sv. Florián
Sv. Antonín
Na hřbitově rodinná hrobka Kramářových, rodičů prvního ministerského předsedy ČSR Karla Kramáře.
Hrobka rodiny Kramářovi na místním hřbitově
Přes městský park se napojuji na žlutou turistickou značku, na trasu, která nese jméno Zdeňka Róny, místního spisovatele, a je doplněna celou řadou informačních tabulí. Tímhle směrem je rovina, takže místo sjezdovek je tu řada prošlápnutých běžeckých tras, ale za dobu svojí cesty potkávám jen dvě osamělé vytrvalkyně.
Běžkařské trati v okolí města
Jinak široko daleko nikdo, a podle výše sněhu, kterou se brodím, už tudy dlouho nikdo nešel. Míjím větrná pole, určená k pěstování vysockého zelí (místní červená hlavatka se tu pěstuje už od roku 1645), vyhlídky, z nichž bohužel v aktuálním počasí nic moc nevidím, Márinkův kříž, Dykovu skálu (no, spíš kámen na kopečku) a nakonec dojdu k místní zřícenině hradu se zvláštním názvem Nístějka.
Márinkův kříž
Dykova skála
Klid a ticho
Torzo věže hradu Nístějka
Zřícenina hradu Nístějka na ostrohu nad Hradeckým potokem
Jméno je snad odvozeno od nalezených zbytků rozsáhlé pece (kamen) – ústí pece se říkávalo nístěj. Hrad pochází nejspíš z první poloviny 14. století, už v 16. století byl opuštěný, dnes je tu k vidění zbytek věže, rozsáhlé terénní úpravy a zbytky stavební činnosti na ostrohu nad řekou. Navíc všude sníh, takže moc toho k prohlížení není – přesto místní Občanské sdružení hradu Nístějky vybavilo celý areál řadou tabulek s vysvětlujícími texty a obrázky.
Od hradu dolů k soutoku Hradeckého potoka a Jizery. Po silnici, na jejímž boku jsou skaliska plná ledopádů, se vydávám do Jablonce nad Jizerou.
Hradsko
Ledopády u silnice podél Jizery
Jizera
Typická místní zástavba
Další ledopády
Načervenalé stromy
S údivem pozoruji, že většina místních listnatých stromů má kůru pokrytou jakýmsi červeným povlakem, nic takového z našeho okolí neznám.
Vstup do Jablonce nad Jizerou
Kdysi zřejmě slavné továrny
I tady se staví moderní kopie roubenek
Historická zástavba
Náměstí v Jablonci nad Jizerou
Kostel svatého Prokopa z let 1775-1776
Výdobytek socialistické kultury
V městečku žádné Infocentrum nemají, takže jen procházím mezi dalšími typickými chalupami na náměstí a ke kostelu, abych nakonec skončil v místním hotýlku (jaké překvapení, zase Krakonoš). Já i kolegové jsme velmi mile překvapeni – mají tu menu, které včetně polévky vyjde na necelých 80 korun a v nabídce takové jídla, jako jelení guláš, kančí v šípkové omáčce, kuřecí s ananasem nebo klasický řízek. A porce máme na stole za 5 minut…
Jelení guláš
Vepřový řízek
A tak snad na závěr jen citace z básně „Z hor jsme“ již zmíněného místního rodáka Zdeňka Róna:
Jsme srdce a kamení shluk.
Na stromě života
jsme suk
a suk.
Čekal jsi růže ?
Lilie hledat jdeš ?
Nehledej.
Nenajdeš.
Když se po okolí taky projdete, možná pochopíte…
