Kostel svaté Barbory v Otvicích

V centru obce Otvice stojí kostel svaté Barbory.

Na wiki:

Kostel svaté Barbory v Otvicích je pseudogotická sakrální stavba z roku 1902 s vybavením pocházejícím z období výstavby.

Pravděpodobně již od poloviny 14. století v místě stával malý dřevěný kostelík. Ten musel být roku 1655 nahrazen novým kostelem, který byl zasvěcen sv. Barboře. Tato stavba byla koncem 90. let 19. století ve velice špatném technickém stavu, a proto musela být roku 1897 zbourána. Již v roce 1902 zde byl položen základní kámen pro nový kostel v pseudogotickém slohu, který se v místě nachází dodnes. V období komunistické totality byl devastován a pro veřejnost byl zpřístupněn až po částečné opravě v roce 2014. Po opravách byl 5. září 2015 kostel slavnostně požehnán litoměřickým biskupem Janem Baxantem, a navrácen původním liturgickým účelům.

Na webu obce:

Již před rokem 1655 stával v Otvicích malý dřevěný kostelík, patřící nejdříve k faře v Březenci, pak od roku 1368 jej spravovali Němečtí rytíři. Po jejich odchodu ze země připadl kostelík znovu k Březenci. Když však roku 1645 fara v Březenci již neměla faráře, protože v důsledku dřívější reformace i probíhající války byl nedostatek katolických kněží, byl otvický kostelík převeden i se svými matrikami k faře v Jirkově. Od té doby byl již stále filiálním kostelem Jirkova. Třicetiletá válka tento dřevěný kostelík zničila a proto byl roku 1655 postaven nový kostel, zasvěcený sv. Barboře. Roku 1777 dostal vlastní monstranci. Také kostel sv. Barbory z roku 1655 byl koncem 90. let 19. století již ve velmi špatném stavu a musel být roku 1897 zbourán. Byl zrušen i hřbitov, který býval kolem kostela a nový byl roku 1883 otevřen směrem k Údlicím. Roku 1902 byl položen základní kámen k novému kostelu, současnému kostelu sv. Barbory.

===

4. 5. 2009 – Přístup do otvického kostela sv. Barbory není dlouhá léta možný. Neumožňuje to stav objektu, který se udržuje jen nárazově dle finančních možností jirkovského děkanství. Důvodem je i celkově malý počet věřících v obci. Vnitřek kostela je teda ve stavu v jakém vám jej nabízíme shlédnout v několika fotografiích. Ty byly pořízeny při opravě trámů v loňském roce.

V prosinci leta páně 2014 můžeme ohlásit zásadní změnu. Z této změny Vám přinášíme fotografie před úklidem, který zahájil práce na opravě vnitřku kostela. V současné době se připravuje II. etapa oprav, které budou zaměřeny na fasádu a věžní hodiny. Doufáme, že budeme úspěšní při podání žádosti o dotaci a kostel bude dokončen i z vnější strany.

FB kostela ->

A velmi podrobně na webu, věnovanému zdejšímu kostelu:

Římskokatolický kostel sv. Barbory byl vystavěn na samém počátku 20. století v pseudogotickém stylu. Vysvěcen byl 22. října 1905. Nahradil bývalý kostel, který byl zbořen v druhé polovině století 19. pro celkový neutěšující stav. Prapůvodní dřevěný kostelík na tomto místě stál již od poloviny 14. století. Jeho správou byl postupně pověřen Řád německých rytířů, farnost Březenec a nakonec farnost Jirkov, pod kterou spadá dodnes. Je tak součástí Krušnohorského vikariátu, potažmo litoměřické diecéze.

Jednolodní prostor je rozdělen na samotnou loď, tj. hlavní prostor s lavicemi, za vítězným obloukem na loď navazuje presbyterium (kněžiště), ke kterému je z pravé strany připojena sakristie. Vlevo za portálem (vchodem) je umístěna kamenná křtitelnice z 16. století, která je zde deponována ze zbořeného kostela v Březenci, a která byla v r. 2016 upravena k používání. Za ní je umístěna sádrová polychromní soška Nejsvětějšího srdce Ježíšova, kterou kostelu v r. 2016 věnoval dárce. Vpravo na zadní lodní stěně je socha sv. Josefa. Dvě řady lavic jsou pravděpodobně původní. Hlavní kovový lustr je nový, původní se nedochoval. V roce 2024 v době předpostní byl z depozitáře jirkovského děkanství zapůjčen novogotický obrazový soubor Křížové cesty, který pravděpodobně pochází z přelomu 19. a 20. století ze zbourané vrskmaňské kaple Narození Panny Marie. Po základním ošetření a doplnění scházejících prvků byl rozvěšen po bočních stěnách lodi.

Vlevo vedle vítězného oblouku (tzv. evangelní strana) je umístěn původní boční oltář, zasvěcený Panně Marii. Původní barvotiskový oltářní obraz Panny Marie byl poničený a byl zaměněn za olejovou reprodukci se stejným motivem.

Na pravé (tzv. epištolní) straně vítězného oblouku býval shodný boční oltář, zasvěcený sv. Antonínu z Padovy. Ten se nedochoval a na jeho místě je dnes obraz Svaté Rodiny, zapůjčený z Děkanství Jirkov. Lodní prostor od presbytáře odděluje oltářní mřížka, jejíž fragmenty jsou původní, kopii scházejících částí vyrobil a vyřezal jirkovský řezbář pan Sládek o adventu 2022.

Vybavení presbytáře je mimo hlavního oltáře s tabernákulem (svatostánkem k ukládání Nejsvětější Svátosti) nepůvodní, vyrobené v r. 2015. Malé manipulační stolky v rozích jsou tzv. abaky, sloužící k odkládání mešních potřeb. Na evangelijní straně stává ambon-čtecí pultík, od kterého bývá při mši svaté v novus ordo čteno Písmo svaté. Na epištolní straně je sedes-křeslo pro kněze sloužícího bohoslužbu. Nad ním je původní obraz sv. Jana Nepomuckého, jehož rám se nedochoval. Měděná lampa věčného světla a další drobné artefakty jsou ve většině zápůjčky a dary Litoměřické diecéze a Děkanství Jirkov.

Kůr – balkon nad portálem, určený pro varhany a pěvecký sbor (scholu), je přístupný schodištěm ve věži. Z původních varhan je dochována pouze skříň, samotný stroj prošel celkovou rekonstrukcí v r. 2018.

Ve věži, která má samostatný vchod, se dochoval pouze jeden ze tří původních zvonů, tzv. umíráček. Nově byl instalován hodinový stroj, zatímco původní byl ukraden.

Celý interiér, včetně inventáře, ještě čeká na svoji opravu. Exteriér byl opraven v letech 2015-16.

K liturgickým účelům byl kostel navrácen 5. září 2015 požehnáním J. E. Mons. Jana Baxanta, 20. sídelního biskupa litoměřického.

Příběh našich varhan, aneb Jak málo věřím…

Každému, kdo se alespoň jedenkrát zaposlouchal v kostele do zvuku varhan, po právu zvaných nástrojem královským, se liturgie bez jejich hlasu bude zdát plochá, jaksi nedokonalá, a v srdci pocítí obavu, zda modlitby kněze a lidu dokonale dojdou sluchu Toho, komu jsou určeny. Zda naše hlasy bez důstojného a pevného vzdušného korábu stovek píšťal doplují bez ztráty jediné hlásky až do výšin nebeských, kam směřují. Samozřejmě, že tam jistě doplují. Nikoli Bohu, ale nám samotným však bude stále něco scházet: jistota, zda jsme do oslovení Nejvyššího vložili vše, co mu náleží. Bude nás svírat ten nepříjemný pocit, jako když váženou osobu navštívíme ve špinavých botách; pocit, že jsme svoji úctu nevyjádřili tak, jak jí náleží.

Když se dokončovaly vyklízecí a úklidové práce na našem kostele, ozval se diecézní organolog pan Rejšek, zda by si mohl do diecézního depositáře odvézt píšťaly, které byly, jako i spousta jiných věcí, v lodi, na kůru a na půdě uskladněny ze zbořených kostelů z širokého okolí. Domluvili jsme se rychle, neboť my jsme se mohli zbavit části „harampádí“, s kterým jsme si nevěděli rady, a pan Rejšek získal materiál pro eventuelní využití jinde. Návštěvu v našem kostele využil pan Rejšek i k prohlídce našich původních varhan, respektive toho, co z nich zbylo. Prohlídka to byla ovšem žalostná: po stovkách původních píšťal byla veta, torzo stroje bylo evidentně opakovaně vyplaveno deštěm, vzdušnice nenávratně poškozené, stejně tak měch, pneumatická traktura fatálně poškozená. Jediné, co se zdálo být v pořádku, byla varhanní skříň, dokonale „nakonzervovaná“ proti vodě, houbám a hmyzu vrstvou holubího trusu. Závěr byl jednoznačný: varhany jsou neopravitelné, náklady na nové astronomické. Pan Rejšek se snažil zmírnit můj smutek poznámkou, že jakmile někde narazí na varhanní stroj, který by se k nám hodil, dá mi vědět a bude-li to možné, přestěhujeme ho k nám. Bral jsem to v tu chvíli jako sice milosrdný, ale přeci jen formální a jalový slib typu, jako když beznohému řeknete, že uděláte vše pro to, aby svůj handicap rozchodil. I když, Písmo svaté je takových příběhů plné, napadlo mne na sekundu…

Uplynuly téměř dva roky, u svaté Barbory jsme každou sobotu na kůru vyvařovali Pánu pytlíkovou polévku v podobě elektronických kláves. Zrovna jsem s nehříšnou závistí sledoval dokument o rekonstrukci varhan v Týnském chrámu, když mi zazvonil telefon. Pan Rejšek. S jeho nenapodobitelnou dikcí, navozující klamný pocit mírné otrávenosti, se mne optal, jestli pořád chci pro svatou Barboru varhany. Jaký pocit v tu chvíli vyvolala naopak má dikce v něm si netroufám odhadovat, rozhodně však nebyl klamný. Byl jsem v šoku, který se ještě prohloubil po sdělení pana Rejška, že by se jednalo částečně o novovýrobu, částečně o repasi použitelných dílů z jiných varhan, a že cenu odhaduje na zlomek ceny, o které jsme hovořili před dvěma lety. Nebylo co řešit…

Po prvních rozpačitých telefonátech a e-mailové komunikaci s varhanáři-dodavateli došlo na jejich první osobní návštěvu u svaté Barbory, a já jsem zjistil, že k varhanám jsem dostal nádavkem dva úžasné a nádherné pány, pana Fajfra a pana Pošváře. Následovalo deset měsíců prací v jejich dílnách a v našem kostele, tu v mraze, tu v nesnesitelném horku. Práce vpravdě mravenčí, neboť varhany se obvykle staví tak, že se zbuduje stroj a kolem něj skříň. U nás tomu bylo naopak: vše se muselo vměstnat do stávající skříně. Nepředstavitelná práce, kdy se vše muselo doslova dopilovávat na místě. Výsledek se dostavil na přelomu července a srpna 2018 a na kůru svaté Barbory se zjevil nádherný nástroj, skromně se choulící ve staré skříni. Ovšem veškerá skromnost nástroje zmizí, sáhne-li umná ruka do kláves a umná noha se dotkne pedálů. Jednoduše řečeno: Nemusíme již mít u svaté Barbory obavy, že naše pilné zásilky k Bohu nebudou v té správné obálce a s odpovídajícím frankem.

Nutno dodat, že ani já osobně jsem nepřišel zkrátka. Jak to tak bývá, lidé, kteří něco umějí, jsou i moudří. A že pánové Fajfr a Pošvář umějí, o tom nemůže být pochyb. A já tak posbíral své brebendy v hodinách hovorů s nimi při práci na kůru, a občas i u piva. A ještě jednu premii jsem celým tímto příběhem varhan u svaté Babrory získal: Poznání, jak žalostně málo věřím…

Benedicamus Domino! Deo gratias.