Brtnické ledopády 2018

Článek je součástí seriálu Ledopády

Letošní zimu se nám příroda tak trochu pomstila za loňský boom. To byla sláva – nově proznačený okruh, články ve všech novinách, Toulavá kamera.. A teď najednou nic – žádný sníh, žádné tání, žádný mráz a do toho ještě dvě vichřice, které měly za následek neustále se prodlužující zákaz vstupu do lesů. Nakonec jsme se ale přece jen dočkali – jsou!

Podle všech dostupných zdrojů je na území Národního parku (kde se ledopády nachází) vstup od 1. března 2018 povolen po značených turistických trasách. Inu – když přijdete na místo, nevypadá to tak. Z každé strany visí cedule se zákazem vstupu, na nichž nejsou žádné podrobnosti o tom, co a jak. Tak se nenechte odradit.

Abych mohl absolvovat zmíněný proznačený okruh celý v pohodě, začal jsem na odbočce ze silnice Vlčí Hora-Brtníky u rozcestí Vlčí Potok-U jezevce. Krátce po vstupu do lesa člověk přestane pochybovat o tom, zda byl zákaz vstupu oprávněný či ne – přelámané kmeny, vývraty, nařezané dříví…

Prvním ledopádem z této strany je Křepelčí stěnka. Ledu není tolik, jako některé roky, přesto je nač koukat. Nádherné útvary jsou pár kroků od stěny vpravo u mohutného skalního bloku – čiročiré mohutné sloupy jak z křišťálu. Divadlo, k němuž není odbočka proznačena, v podstatě ani nestojí za zacházku, podél Vlčího potoka lze na skalách mnohde vidět daleko lepší útvary.

Následuje překvapení. K Velkému sloupu chybí směrovka, ač Vlčí stěnka i Varhany svou cedulku mají. Nejsem si úplně jistý, zda ten, kdo to tu nezná a nejde podle GPS navigace krok za krokem, trefí. A byla by to obrovská škoda, protože Sloup se předvádí v plné parádě. Na Vlčí stěnce je vidět, jak si vichr zařádil – její část je dosud částečně překryta dvěma vývraty. Varhany jsou letos nějaké barevnější, než si je pamatuji, ale hodně hubené.

Betlém je zledovatělý slušně, ale „figurek“ moc není, a jsou zanořeny v puklnách hluboko, že se mi je ani nedaří zvěčnit. K Turistickému mostu nejdu (i když kousek před ním u odbočky podél Malého Vlčího potoka bývají také slušné ledopády) a od rozcestí U skály stoupám nahoru. U Brtnického hrádku další překvapení – cedule Konírna je až přímo u ní, kdo jde po značce (souběh okruhu a zelené) a neví, mine. Sice i tady je méně než loni, ale stále nádherně vybarveno.

A zbývá poslední na trase – Opona. Pro mne stále Malá a Velká, nějaké loňské přejmenování na Kaskádu neberu v úvahu. Tady poprvé jdu k zemi. Letos opravdu nesmeky nejsou třeba – byť je terén zmrzlý, celou dobu neklouže. Jenže postupně se rozesněžilo a při pokusu vystoupit na římsu pod Malou oponou přehlédnu fakt, že pod popraškem už není jehličí, ale ledová vrstva – a najednou jsem o dva metry níž na břiše. Foťáky naštěstí přežily.

Velká opona fotogenická jako vždy. Slyším hlasy, ale nikdo nepřichází. Cestou zpět dojdu tři starší pány a upozorňuji je na fakt, že to nejlepší neviděli. Je to jasné – z cesty je odbočka k Oponě. Jak mohli vědět, že jsou tam vlastně dvě, když u té první není žádná směrovka, že mají těch pár metrů pokračovat dál? Děkují a vydávají se zpět.

K neznačenému ledopádu u Soví jeskyně nelezu, fotím ho jen z cesty. Pak už jsem zdlouhavá cesty přes Šternberk zpět k výchozímu místu.

Protože k ledopádům lze počítat ještě další místa, přesouvám se do Kyjova, na rozcestí u Fakulty. Odtud Kyjovským údolím. Nejprve Vinný sklep (letos o 100 % víc než loni, jsou tu 2 „lahve“) a samozřejmě nelze vynechat Jeskyni víl. Jsem tu už několikátý rok a ať dělám, co dělám, víly jsem neviděl a nevidím. Ale něco málo tu je, naštěstí. A naštěstí také málo svíček, loni tu s nimi byl obrovský problém, vynášely se po kilech. Když se vracím podél řetězů dolů, říkám si, že kdybych nevěděl kudy, tak sem asi netrefím, byť je cesta proti minulosti hodně vylepšená. Na potvrzení potkávám na cestě bloudící Němce, kteří s mapou v ruce vznášejí Frage, kde že je ta Le-do-va-jes-ky-nje? Ona tu totiž nikde není směrovka, šipky jsou až za novým mostkem a směrovka přímo u jeskyně. Danke, danke!

Původně jsem uvažoval o odbočce ke Klenotnici, na Kinského vyhlídku nebo alespoň ke stěně u Sýrového potoka, ale oblečení a hlavně foťáky začínají být víc než mokré, takže balím a vracím se k autu.

Takže závěr – ano jsou, ano, stojí za návštěvu, a to nejlépe ve všední den (potkal jsem všehovšudy za 4 hodiny 8 lidí). Otázka je, co bude dělat počasí a jak dlouho vydrží…