Zámek Stvolínky

Dominantou jižní části Stvolínek je areál, tvořený kostelem, zámkem a zámeckým parkem.

Wiki:

Zámek Stvolínky byl postaven v 17. století na místě tvrze v obci Stvolínky ležící v okrese Česká Lípa v Libereckém kraji, zhruba 10 km jihozápadně od okresního města. Veřejnosti není trvale přístupný, z iniciativy obce a občanského sdružení Zámek Stvolínky se příležitostně otevírá při různých kulturních akcích nebo ve vybraných dnech během prázdnin. Raně barokní zámek je chráněn jako kulturní památka.

Na místě, kde stojí dnes zámek, stála tvrz s vodním příkopem, poprvé doložená roku 1505, kdy ji nechal zapsat pán na nedalekém Ronově Vilém II. z Illburka své ženě Anežce z Helfenštejna. Anežka nechala tvrz přestavět do renesanční zámecké podoby a pak zde žila. Další z majitelů sídla Jindřich Kurcpach z Trachenberka či roku 1608 Adam Hrzán z Harasova († 1619) zámek rozšířili a upravili. Další vlastníci Stvolínek se zde pak střídali.

Důležitým pro zámek byl rok 1647, kdy celé panství koupil za 53 000 zlatých kardinál Arnošt Vojtěch Harrach pro připravované biskupství v Litoměřicích. Správou panství byl pověřen litoměřický probošt, později první biskup Maxmilián Rudolf Schleinitz. Původní renesanční zámeček nechal v letech 1655 až 1664 v raně barokním stylu přestavět a ten se stal biskupskou letní rezidencí. Dalším uživatelem byl biskup Jaroslav Ignác Šternberk, dále vévoda a biskup Mořic Adolf Saský. Ten na zdejší zámek nechal z Litoměřic převést část obrazů. Mezi významné uživatele patřili také litoměřičtí biskupové Emanuel Arnošt z Valdštejna ve 2. pol. 18. stol., za něhož prošel zámek rokokovou adaptací, či Emanuel Jan Křtitel Schöbel závěrem 19. století, kdy zámek fungoval jako seminář.

Od roku 1911 bylo na zámku letovisko pro děti z litoměřického konventu a část byla pronajímána, (mj. Rudolfem Korbem, který na nedalekém vrchu Dubina založil Boží zahradu) a po roce 1918 si zámek pronajal Karl Stellwag, od roku 1935 senátor za Henleinovu sudetoněmeckou stranu SdP.

Prvním poválečným správcem a současně předsedou MNV se stal Bohuš Urban, zatčený roku 1946.

V roce 1950 (či 1951) byl zámek přidělen Státnímu statku Zahrádky, v přízemí zde měl kovárnu a v sálech prvního patra se sušila sklizeň. Byly zde i byty.

V roce 1970 byl poničený zámek převeden na MNV Stvolínky a od roku 1974 byl ve správě ONV Česká Lípa. Zároveň bylo rozhodnuto, že objekt bude využívat jako svůj depozitář Okresní vlastivědné muzeum v České Lípě (1. patro a většina podkroví) a Okresní archiv Česká Lípa (přízemí) a část prostor bude užívat MNV Stvolínky. V roce 1976 poškodila vichřice střechu, byly problémy s podzemní vodou a dřevomorkou. To vše si vyžádalo velké investice. Žádná z dílčích rekonstrukčních prací nikdy nebyla fakticky dokončena nebo velmi nedbale, což se na stavu zámku negativně podepsalo. Tehdy byly odstraněny také komíny.

Chátrající objekt byl po roce 1990 vyprázdněn. Ve zprávě Okresního archivu za rok 1998 se konstatuje, že zámek se několik let opravuje, v roce 1988 zejména střecha, dřevěné podlahy byly postupně nahrazovány dlažbou. Problémem bylo najít dodavatele oprav. V zámku byly uloženy sbírky a fondy v délce (na regálech) 1100 metrů.

Dnes je objekt ve vlastnictví obce, která jej postupně rekonstruuje. Mezi lety 2013 až 2023 bylo na opravy vynaloženo 23 milionů korun, z toho šest milionů přímo z rozpočtu obce. Zámek se několikrát do roka otevírá pro veřejnost při kulturních akcích.

Zámek je čtyřkřídlou dvoupatrovou budovou. V zadní části je k budově situován park a kostel Všech svatých, jsou zde znatelné zbytky příkopu. Přes příkop byl postaven most. Nádvoří je lemováno částečně zasklenými arkádami.

Web zámku velmi obsáhle, takže raději až za obrázky ->

Památkový katalog:

Raně barokní dvoupatrový zámek s arkádami, přestavěný na místě staršího zámečku v letech 1663–1665 prvním litoměřickým biskupem Maxmiliánem Rudolfem Schleinitzem jako letní rezidence. Za biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna byl rokokově adaptován.

Původní evidenční list památky:

Obdélní, patrová dispozice se středním uzavřeným dvorem, se sedlovou střechou krytou taškami, s nízkým půdním podstřešním patrem. Obdélní průčelí 12 okenních os, sdružované osy po dvou, na jižní straně po třech. V přízemí 8 oken, sdružených po dvou v bocích portálu. Patro odděleno průběžnou kordenovou římsou. V podstřešním patře 3 oválná okénka. V patře boční stěny 8 okenních os, v přízemí vlevo od portálu 4 okna, v podstřeší 3 oválná okénka. Zadní boční stěna obdobná nad vodním příkopem, v patře v JZ nároží sluneční hodiny s nástěnnou malbou výjevu klanění 3 králů. Stěna do svahu na vysoké kamenné podezdívce. Zadní podélná stěna 11 okenních os, vlevo osy sdružovány po třech, po dvou a jednotlivá okna. Nízká kamenná podezdívka. Okna pravoúhlá v šambráně s přímou nadokenní římsou, oválná okna rovněž v jednoduché šambráně. V boční stěně pravoúhlý portál s půlkruh. závěrem, boční pilíře bosovány. V nároží budovy armováno. V podélné stěně v ose pravoúhlý portál s půlkruhovým závěrem s bosáží, v supraportě nad portálem reliéfní erb: pětilistá růže v kartuši se střapci (erb Litoměřic. biskup ?).

Průjezd sklenut valeně křížově. V patře dvora arkády, v polopatře čtvercová okénka. V přízemí na jižní straně boční 4 slepé a 2 velké arkády, podklenuté křížově valeně. Přízemí klenuté valeně, SZ nároží valené se styčnými lunetami, v místnosti v jižním křídle valení s lunetami gotický sedlový portál, zazděný. Ve východní stěně ze dvora přístup do valených sklepů kamenným gotickým portálem v ostění s přetínavými pruty. Sklepy valené s klenebními pasy. Patro plochostropé, okna v mělkých výklencích. Ochoz patra pod arkádami podklenut křížově s vytahovanými hřebínky, arkády nesena na pilíři.

Místnosti v patře se štukovými zrcadly (páska). V SZ nároží ve štukovém zrcadle barokní nástěnná malba krajiny s výjevem procesí (?), štukové zrcadlo s dekorem mřížky a pás. Ostatní nástěnné malby přemalované později (19. stol. ?). SZ od budovy hospodářský dvůr s obdobnými erby.

Podle sdělení MK ČSR č. 13.736/83-VI/1 z 22.8.1983, opírajícího se o zprávu OK ONV v České Lípě, byly sem, do zámku, převezeny sochy světců a znak z brány (bran?) dvora čp. 16 při zámku ve Stráži pod Ralskem, u kteréhož bylo upuštěno od pam. ochrany.

„Přilehlý“ zámecká park (zahrada) není tak úplně přilehlý. Aktuálně je mezi zámkem a zelení pás, patřící církvi, pronajatý místnímu hospodáři (stával na něm nedávno zbořený špýchar). Dostat se tak zeleni tak není úplně jednoduché, nejsnazší je to na nějakém vhodném místě ze silnice č. 15. V samotném parku v podstatě není žádná pořádná cesta, je tu pár památných stromů. Info na webu zámku:

Neodmyslitelnou součástí zámku je i zámecká zahrada, která přiléhá k zámku. Zámecká zahrada byla vyhlášená jako jedna z nejhezčích ve své době. Byla založena ve francouzském stylu, který byl v té době velice oblíbený. I přes to, že od té doby uplynulo pomalu 200 let, zůstalo původní rozložení zahrady. Součástí zahrady byla kašna, ptačí voliéra, sluneční pavilon, rybí sádky. Toto se ale již nedochovalo. Dominantním prvkem současné zámecké zahrady je především lipová alej, která se zachovala z 19. století. V současné době jsou již připraveny plány na revitalizaci zámeckého areálu. Zámecká zahrada by se tak měla postupně stát místem, kde by byla radost trávit volný čas.

Koncept obnovy ->

První zmínky o zdejším sídle pochází z konce 12. století, a to jako újezd Stuolenez a to v závěti blahoslaveného Hroznaty.

Ve 14 století byla ve Stvolínkách vystavěna gotická vodní tvrz obklopená vodním příkopem, která patřila do majetku pánů z Klučova – Jindřicha ze Stvolenka, který byl rektorem právnické fakulty pražské univerzity, dnešní Karlovy univerzity.

V 15. století jsou Stvolínky již městečkem, ale i přesto zde není tady život jednoduchý. Okolní lesy jsou plné vlků a někdy i medvědů.

V 16. a v 17. století je zámek dostavován a stavba je sjednocena do dnešního vzhledu. V 17. století získávají Stvolínky právo várečné a je zde vystavěn pivovar.

Na konci 30-ti leté války získává zámek arcibiskup Arnošt z Harrachu. Od té doby je život zámku úzce spojen s Litoměřickým biskupstvím.

Po druhé světové válce sloužil zámek jako sklad a k bydlení místních obyvatel. V 70. letech se začalo uvažovat o zámku jako o pracovišti archívu a depozitáři muzea. Začaly probíhat stavební úpravy, které v 90. letech skončily a zámek byl opuštěn.

Historie zámku je neodmyslitelně spojená s okolní krajinou a českou historií. Všechny události zanechaly na zámku a na okolí své stopy. Některé události v pozitivním smyslu, některé negativně.

Základy zámku tvoří pozůstatky gotické tvrze, jejíž obranu tvořil především vodní příkop napájený vodou z Bobřího potoka. Z té doby se zachovaly gotické sklepy a část přízemí. V renesanci došlo k dalším úpravám zámku a zámek dostával pomalu svůj nynější tvar a v devatenáctém století získal zámek svou současnou podobu.

Vrcholné období je spojeno s litoměřickým arcibiskupstvím, kdy zámek a i Stvolínky byly v majetku litoměřického arcibiskupství a zámek sloužil jako letní sídlo biskupů. Právě z té doby se zachovaly fresky a štuková výzdoba. Součástí zámku v té době bývala i zámecká zahrada, která byla založena po vzoru francouzkých zahrad z doby krále Ludvíka XIV., z nichž nejznámnější je Versailleský park. Součástí výzdoby nejen zahrady, ale i okolí bývalo velké množství barokních soch, z nich se některé zachovaly a jsou nyní v klášterní zahradě v České Lípě. Jedná se o sochy andělů, socha Jana Nepomuckého, Svatého Josefa, kašna a další.

V současné době probíhají postupné opravy zámku a i jeho okolí. Byla provedena oprava střechy, byla vyměněna část oken, opraveny arkády v prvním patře a chystá se rekonstrukce nádvoří. I přesto, že probíhají opravy, tak je snahou zámek zpřístupnit návštěvníkům a seznámit je s historií zámku. S každou návštěvou zámku tak návštěvníci mohou sledovat, jak se zámku vrací jeho krása a kouzlo.

Poměrně dávno lidé objevili krásu místa, které je ukryto mezi kopci v údolí, a zároveň blízký kopec Ronov poskytuje rozhled do širokého okolí. Lovec tak mohl ráno vstát a za hodinku být na vrcholu Ronova a z něj pozorovat zvěř v širokém okolí.

Historie tohoto místa sahá až do staršího paleolitu. Nejstarší známky osídlení se datují až do starší doby kamenné (250 až 40 tisíc let před naším letopočtem). Okolí Stvolínek bylo osídleno již v době, kdy se po zemi pohybovala stáda mamutů a nejmodernější nástroj byl pěstní klín vyrobený z místního křemence. V té době to ještě nebyl moderní člověk, ale Homo erectus a Homo sapiens neanderthalensis a okolní krajinu tvořila spíše step a tundra. Ani podnebí v té době nebylo stejné jako dnes, protože byla doba ledová a ledovec zasahoval pomalu až na toto území.

Další doklady o osídlení území se vztahují k období neolitu (5000 – 4300 let př. n. l.), a to především nálezy keramiky a objevem základů neolitické chaty o rozměrech 15 x 8 m (asi 4700 př.n.l). Lidé v té době již lovili a rybařili s pomocí luků, šípů a harpun, člověka začal doprovázet pes.

I v následujícím období bylo toto území osídleno. Doklady o osídlení v následujícím období představují především úlomky keramiky nalezené ve Stvolínkách nebo jejich okolí. Jako materiál pro výrobu keramiky sloužila místní hlína, ze které se v později vyráběly i cihly.

V souvislosti s archeologickými nálezy nelze nezmínit Karla Stellwaga (viz dále), který právě ve Stvolíneckém zámku strávil období těsně před první světovou válkou a meziválečné období. Byl to právě on, který objevil několik archeologických nalezišť včetně sídliště kultury s vypíchanou keramikou a jednu z prvních českých mezolitických lokalit, a to právě u Stvolínek.

První zmínka o Stvolínkách se objevuje v písemnostech blahoslaveného Hroznaty zakladatele premonsrtátského kláštera v Teplé, který se řadil mezi první šlechtice země. Důvodem byly jeho majetky, z části zděděné, z části nově založené.

V roce 1195 se začala připravovat IV. Křížová výprava, na kterou se přihlásil i blahoslavený Hroznata. Výprava začínala v roce 1197 a před odjezdem na ni sepsal Hroznata závěť, ve které odkazuje majetek pro případ, že by se nevrátil. Závěť podepsali významní mužové té doby a jedná se jeden z nejstarších dokumentů. Pro označení závěti použil Hroznata jako jeden z prvních i svoji pečeť (trojice jeleních paroží), přivěšenou modrým provázkem.

Vzniká tak první písemný zápis o existenci Stvolínek: „Aby mí příbuzní jmenovanému místu věrně pomáhali, dal jsem jim toto: Blehovi Blehov, Zdeslavovi a jeho dvěma bratřím újezd Stuolenez (Stvolínky), Hrděborovi Smilovice, jak říkám, jestliže se nevrátím. Mému kaplanu Holofernovi Malečov, Martinovi Skalici, synu Petrovu Nezly, těmto třem jsem to dal, ať se vrátím nebo ne.“ . Kompletní český překlad Hroznatovy závěti je na stránkách Kláštera Teplá – Hroznatova závěť z roku 1197.

Roku 1197 vyrazil Hroznata opět do Palestiny, ale výpravu opustil ještě na evropském území, ovšem během této cesty dosáhl u papeže Celestýna III. v Římě významných privilegíí pro tepelský klášter: papežskou ochranu, právo pontifikálií pro opaty (t. j. právo nosit mitru a berlu) a odpustky pro poutníky do kláštera. Někdy kolem roku 1200 pak se svou sestrou Vojslavou založil v nedalekém Chotěšově kanonii premonstrátek, kterou podřídil tepelskému klášteru.

Roku 1202 Hroznata v Římě přijal řeholní roucho premonstrátského řádu, přičemž řeholní slib pravděpodobně složil v Teplé. Následně se rozhodl uspořádat majetkové poměry kláštera a roku 1203 získal od papeže potvrzení řádového majetku. První opat kláštera Jan (1197–1233) ho roku 1207 ustanovil správcem (proboštem).

V létě roku 1217 Hroznata při obhlídce klášterního majetku upadl do zajetí německých loupeživých rytířů, kteří za jeho propuštění po klášteru požadovali výkupné. Věznitelé se ho snažili zlomit hladem, žízní a zimou, načež těmto útrapám na hradě Kynšperku (dnešní Starý Hrozňatov) 14. července toho roku podlehl. Zakladatel kláštera byl pohřben v tepelském klášterním kostele před hlavním oltářem.

V polovině 13. století byl sepsán Hroznatův životopis: Vita fratris Hroznatae. Papež Lev XIII. potvrdil roku 1897 jeho uctívání jako blahoslaveného a o 100 let později byl papežem Janem Pavlem II. jmenován patronem nově vzniklé Plzeňské diecéze a též patronem vězňů svědomí a vězňů pro víru v Boha(=křesťanského) a pronásledovaných křesťanů. Na počátku roku 2004 zahájil tehdejší (římskokatolický) plzeňský diecézní biskup František Radkovský kanonizační proces.

Za nejvýznamnější osobu čtrnáctého století je považován Karel IV. – syn dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského. V letech vlády Karla IV. je jako majitel Stvolínek uváděn Hynek z Klučova, který se později uváděl ze Stvolínek. Karel IV. jako český a římský král proslul založením Karlovy univerzity, Karlovým mostem a založením Nového Města pražského.

Jedním z počinů Karla IV. bylo založení Karlovy univerzity v roce 1348. Vzorem pro její uspořádání byly univerzity v Paříži, Bologni a Neapoli. Studium sice začalo už v roce 1347, rozbíhalo se však pomalu a podstatným krokem bylo založení Karlovy koleje roku 1366 a velkorysá stavba Karolina roku 1383.

Právě v době, kdy docházelo k prudkému rozvoji Karlovy univerzity, se stal Jindřich ze Stvolenky (Henricus de Stwolenica – bratr Pražského děkana Hynka Kluka z Klučová) v roce 1377 bakalářem a byl v letech 1378-1379 a 1379 -1380 rektorem právnické univerzity. Právě jeho nástupnická řeč je nejstarší zapsanou řečí rektora a byla na námět Nemoassumat sibi honorem nisi qui vocatus est a Deo tamquam Aaron, Hebr. 5,4, čís. 14; C 1621′ – 163r; E 16v – 18v.. Jindřich ze Stvolenky krátce po uzavření svého druhého rektorátu už z univerzitních pramenů mizí, protože se přiklonil k avignonskému papeži, a byl nucen opustit Čechy.

Jako další majitel je uváděn syn Jindřicha ze Stvolenky (Henricus de Stwolenlca) Václav řečený Kluk a to v letech 1390-1401. Nejpozději za něj byla postavena na místě bývalého vladyckého dvorce gotická tvrz, obehnaná 10 až 12 metrů širokým vodním příkopem, s obytnou stavbou a věžovitou vstupní branou a na nedalekém kopci byl postaven hrad Ronov.

Ze 14. století také pochází další zmínky o kostele Všech Svatých ve Stvolínkách, který je pokládán za jeden z nejstarších kostelů v Čechách.

Počátek 15. století byl poznamenám rostoucí nespokojeností s vládou Václava IV., syna Karla IV. Václav IV. byl díky diplomacii a penězům otce Karla IV. jmenován českým králem a měl zabezpečen i římský trůn. Bohužel Václav IV. nenaplnil ambice svého otce a jeho vláda byla ve znamení odporu panské koalice proti němu. Václav byl několikrát zajat a to jak místní šlechtou tak i nevlastním bratrem Zikmundem. Za jeho vlády začala vzrůstat panská nespokojenost, která byla umocněna i náboženskými nepokoji pod vedení mistra Jana Husa, jehož upálení vedlo k husitským válkám. Musel provést řadu ústupků, což v důsledku vedlo k ekonomickému a politickému rozpadu země.

V té době je jako majitel zmiňován Zikmund ze Stvolínek. V roce 1426 husitští sirotci obsadili hrad Lipý v České Lípě, Jestřebí, Mimoň a táboři Benešov nad Ploučnicí. Právě z tohoto roku pochází další zmínka o vlastnících. Jako vlastník je uveden nejen Zikmund ze Stvolínek, ale i bratři Jindřich a Alexander.

Po skončení husitských válek se dalšími majiteli se stali Berkové z Dubé a po nich Vilém z Ilburka. Nebyla to doba jednoduchá, v zápiscích z té doby je možné najít zmínky u vlcích a o medvědech v okolních lesích.

Po desetiletích bojů husitských vojsk v Čechách se chudnoucím pánům stále více hodil snadný zisk z kořisti u sousedů a stále raději vyvolávali spory. Drobných válek a potyček se účastní posádky velkého množství hradů a tvrzí části severozápadních Čech. Severočeská šlechta pod vedením Vartemberků (Ralsko, Stráž) vede s lužickým Šestiměstím dlouhotrvající pomstychitvou válku, jíž se účastnil i vlastník Ronova Viléma z Ilburka. Vyvrcholilo to v roce 1444, kdy oddíly lužického Šestiměstí, sestávající z devíti tisíc Lužičanů začalo plenit Vartemberská panství od Děčína, přes Českolipsko až k Českému Dubu a Úštecku a došlo k vypálení tvrze ve Stvolínkách. 26.8.1444 byl proveden útok přímo na Žitavu. Mezi útočníky vynikal právě majitel Stvolínek Vilém z Ilburka, který zde byl těžce zraněn. Vilém Stvolíneckou tvrz obnovil a když v roce 1489 zemřel, převzal majetek jeho stejnojmenný syn Vilém II.

V knize „Právnický život v Čechách a na Moravě v tisícileté době od konce IX. do konce XIX. století. V nákresích dějepravných, životopisných a knihopisných“ Dr. Hermenegilda Jirecka vydané v roce 1903 v Brně, je zmíněn tzv. Kruh právníků Krumlovských z poloviny patnáctého století. Jedná se o rozsáhlé dílo, jehož cílem bylo podat přehled činnosti, která se v oboru práva a zákonů postoupně vyvíjela v území českomoravském po celé tisíciletí. Velice rozsáhlá kniha o 552 stránkách, představuje dění od Přemyslovců až po devatenácté století. Krumlov, hlavní a sídelní toto město panství Rožmberského v poledních Čechách, byl jak známo hlavní oporou katolíků za válek husitských. Tam i po ukončeni válek těchto, pod mocnou ochranou Rožmberků, utvořilo se střediště kruhům katolickým ; zejména pak jurislům, kteří právnického vzdělání svého hledali ve Vlaších, hlavně na universitě Padovské.

Právě jedním z členů zmíněného klubu byl Jindřich ze Stvolínek – Henricus de Stvolenka, dictus Egrecz de Lutomericz. Sám o sobě napsal Jindřich, že nemaje ještě ani 10 let věku svého přebýval u nějakého repetitora, kde slýchal výklady o právu církevním, neboť vydávaje r. 1498 svůj Commentaríus ku traktátu Jana Andreae „o příbuzenstvu“ pro povídá, že pamět toho chce právě obnoviti Kommentářem. Studia svá v Bononii započal 1464, kamž se byl odebral na jaře; neboť ještě v lednu a v únoru meškal v Krumlově českém, opisige tam některé traktáty mistra Jana Andreae.

Opisovatelem byl nad míru pilným, neboť v Bononii r. 1466, v měs. červenci — říjnu — třetího to roku svých studií — opisoval dílo jedno professora i měšťana Bononského Jana de Zanis a Čteni Dynovo „super regulas juris“. Zůstával v ten čas v domě Ondřeje de Leonibus, měšťana a prokurátora. Také i r. 1467 v měs. říjnu psal tam Repetitiones
regularum juris Petra z Ancorano.

V Bononii dosáhl stupně bakalářského v dekretích; píše se tak r. 1468, kteréhožto roku byl a jmenuje se proboštem na Mělníce.

Do Čech vrátil se patrně r. 1468, neboť byl svědkem jistého jednání v klášteře minoritu v Hradci Králové spolu s Hilariem děkanem Pražským a doktorem Vacslavem i Rudolfem kanovníkem Pražským (H. de Egrecz de Litomerícz. Bob. docta UI. 160).

Nedlouho před svou smrtí, r. 1498, již všechen zešlý a zchátralý (decrepilus et invalidus) vydal svůj , Commentaríus k němuž přidáno několik drobnějších rozprav z oboru církevního práva. Codex tento nacházel se dle Balbina (Boh. docta líl. 159) při kostele Krumlovském.

Knihy právnické po Jindřichovi pozůstalé, jeho rukou opisované, jsou tyto následující:

Cod. eccl, Krumlov Joannes de Zanis. Finitus est liber V. per egregium utriusque juris interpretem, d. Joannem de Zanis, čivem Bononiensem, in universitate Bononiensi, quae est mater stadiorum, ordinarie sero legentem et superius dicta scribentem a. D. 1466, 26. Juli. per me Henricum Egrecz de Litomericz, studii mei anno, tertio; cum scriptura finitus est eodem anno dne S5. Aug. (Balb. B. docta III. 156.)

Cod bibl metrop. Prag, J. XXIL Petri de Ancorano Repetitiones regularum juris. in VI., Psáno 1467, 14. Oct.) — Dyni Lectura super reg. juris in VI. (1466. dne 7, Oct, Bononiae in domo Andreae de Leonibus, cive Bonon. stationario et procuratore, per me Henricum Egrecz de Liuthomierz fel. scripta est) — Summula Jo. Andreae de Spons. et matr. (1464 ult. Jan. in Krumlow). — Lectura Do. Andr. super utraque arbore.

Cod. Cruml. ecd, (Balb. Boem. docta III. 159). Tractatus Joannis Andreae J. C. clarissimi, super arbore eonsanguinitatis, cum glossis et commentario in eundem Tractatum authore Henrico de Swolenka Egrecz de Litomerícz.

Solutio glossarum contrariarum in Jure canonico.

Differeotíae inter leges et canones.

Notae super libros Decretorum.

Explicatio quarundam quaestionum juridicarum.

V roce 1489 umírá Vilém z Ilburka a Stvolíneckou tvrz přebírá jeho syn Vilém II. (1469–1538), který zastával funkci hejtmana Litoměřického kraje a zemský fojt Horní Lužice. Pod správu Litoměřického kraje spadala i taková města jako je Děčín, Ústí nad Labem, Mělník, Česká Lípa, Teplice a další.

Po divokém patnáctém století šestnácté století vypadá klidněji než předchozí období. Stvolínky jsou už v roce 1505 vedené jako městečko a v Litoměřicích se v předchozím roce urodila mimořádně velká úroda vína a O vánocích bylo teplo jako na jaře, všechno se zelenalo a místy se objevily i květy. …(Letopisy).

Tvrz po Vilémovi II. zdědila manželka Anežka, rozená z Helfštejna, která byla pohřbena v kostele Všech svatých ve Stvolínkách. Po její smrti zdědila tvrz její dcera Anna, provdaná za Jindřicha Kurzbacha z Trachenburka, a po jeho úmrtí za Ludvíka Bezdružického z Kolovrat. Po Annině smrti v roce 1554 převzali část dědictví její synové z prvního manželství Vilém a Jindřich Kurzbachové. Po vzájemné dohodě převzal nemovitosti Jindřich a bratra vyplatil.

V té době probíhají poměrně intenzivní práce na přestavbě a rozšíření tvrze a přilehlého kostela Všech svatých. Tvrz byla přestavěna na zámek v renesančním slohu, ke gotické tvrzi bylo přistavěno nové křídlo, byla vystavěna i nová správní budova a zbourána stará brána tvrze.

Když 22. června 1590 Jindřich Kurzbach zemřel, byl pohřben ve Stvolínkách. Tvrz získala vdova Eva, rozená z Vartenberka, která byla také pohřbena ve Stvolínkách po boku manžela.

Jako památka na tyto vlastníky se zachovaly náhrobní kameny (stély), které jsou nyní upevněné na zdi kostela Všech svatých. Nejvýznamnější jsou náhrobky Anežky, rozené z Helfštejna ženy Viléma z Ilburku (1560), její dcery Anna z Kurzbachu (1576) a syna Jindřicha Kurcbacha z Trachenburka (1590).

Po ní získala tvrz Eva, Jindřichova dcera provdaná za Jáchyma Malcána z Pencelinu. Jáchym prodal zadlužené panství v roce 1603 Alžbětě Vartenberské, manželce Zikmunda z Vartenberka „zámek Ronov a tvrz Stolinky s dvory poplužními“. Když zemřeli rodiče i jejich syn, zdědil statek Zikmundův bratr Jan.

Historie zámku v sedmnáctém století (období kolem třicetileté války) je neodmyslitelně spojená s rodem Hrzánů. Hrzánové byli Český vladycký rod, který byl v průběhu staletí povýšen do panského a hraběcího stavu. V šestnáctém a sedmnáctém století patřily Hrzánům takové statky jako například hrad Houska, Jenštejn, Potštejn, Kokořín.

Jedním z klíčových představitelů rodu byl Adam Hrzán z Harasova. Právě jeho přičiněním se rod stal jedním z nejbohatších rodů. Adam sňatkem s Annou Kaplířovou ze Sulevic získal statek Skalka, v roce 1588 koupil panství Lanšperk s městem Lanškrounem a 54 vesnicemi, koupil LRonov a Červený Hrádek, stal se purkrabím hradeckého kraje, v letech 1615-1618 zastával funkci purkrabího na Karlštejně. Bohatství ale Adamovi přineslo půjčování peněz. Mezi jeho věřiteli byli nejvýznamnější šlechtici jako Rožmberkové nebo Pernštejnové a věřitelem byl i císař Maxmiliána II.

V roce 1608 koupil Adam Hrzán z Harasova i Stvolínky. Stvolínecká tvrz je popsána jako „tvrz Stolinky dobře v nově od kamena vystavěná, v níž jest nemálo světnic, komor i klenutých sklepův, též maštale, kovárna, v níž všecky kovářský potřeby jsou. Nad maštalí světnice, komora, mázhaus, jakž na to náleží, také od kamene vystavěná. Pavlače z tvrze až do kostela, spravený jsou, že se může po suše jíti.“. Majitel tvrze, tak mohl po zděném a zakrytém mostu projít z tvrze přímo do kostela Všech svatých.

Adam Hrzán z Harasova se v době stavovského povstání sice politicky neangažoval, ale novému zemskému zřízení půjčil 300 000 zlatých. Po jeho smrti v roce 1619 si stavové na Červeném Hrádku vyzvedli ještě další hotovost. Stavové byli poraženi na Bílé hoře v roce 1620. Synové Adama Hrzána byli předvoláni před konfiskační komisi. Aby předešli konfiskaci svého majetku, prodali (značně nevýhodně) své statky v roce 1622 Karlovi z Lichtenštejna.

Stvolínky byly prodeje ušetřeny a po smrti Adama Hrzána z Harasova je převzal jeho syn Zdeslav Hrzán, který byl v roce 1623 povýšen do panského stavu a získal tak titul svobodných pánů. Zdeslav učinil ze Stvolínek své sídelní panství, kde bydlel v renesančním zámku.

V roce 1623 byla zakoupeny pivovarská práva do nově vystavěného pivovaru a ve Stvolínkách se začalo vařit pivo.

Zdeslav Hrzán Stvolínky převedl na svou manželku Alžbětu, z rodu Haugviců z Biskupic. Po její smrti je však opět převzal a držel až do své smrti v roce 1642. Jelikož se předtím velmi zadlužil, byl statek prodán, aby mohli být uspokojeni věřitelé.

O další rozkvět rodu se postarali potomci mladšího Zdeslavova bratra Jana Hrzána. Syn Jan Adam se přiženil do rodu Valdštejnů a jako švagr nejvyššího dvorského maršálka Františka Augustina z Valdštejna a pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna udělal rychlou kariéru. Byl hejtmanem žateckého kraje, později královským místodržícím a císařským komorníkem, nakonec se stal nejvyšším lovčím Českého království. Rod nakonec vymřel v roce 1842. Rodové jméno připomíná Hrzánský palác v Praze, který je majetkem vlády České republiky a slouží k reprezentačním účelům. Druhý Hrzánský palác se nachází v Celetné ulici v Praze.

23.2.1647 koupil statek Stvolínky arcibiskup Arnošt hrabě Harach pro nově zakládané litoměřické biskupství. A tím začalo období, kdy byly Stvolínky úzce spojené s litoměřickým biskupstvím. Končí tak historie Stvolínek svázaná se světskými majiteli.

Klíčovou osobou v období třicetileté války byl Arnošt Vojtěch z Harrachu O.Cr. (německy Ernst Adalbert von Harrach), katolický duchovní, biskup tridentský, 13. arcibiskup pražský, 28. velmistr řádu Křižovníků s červenou hvězdou a také kardinál. Po porážce českého stavovského povstání vedl rekatolizaci v Čechách a působil jako důležitý rádce Habsburků.

Založil Arcibiskupský seminář a gymnázium, za jeho působení také vznikly diecéze litoměřická (1655) a královéhradecká (1664). Pro chod Litoměřického biskupství bylo nutné zakoupit vhodné statky. Po dlouhých jednáních nakonec došlo, na základě návrhu Rudolfa Schleinitze, budoucího biskupa, v roce 1647 k zakoupení panství Stvolínky. Které zahrnovalo kromě Stvolínek i Kravaře, Blíževedly, Sezímky, Taneček a další. Rudolf Schleinitz toto panství dobře znal, a vybral ho, protože poskytovalo nejen užitek z polního hospodářství, ale patřily k němu i rozsáhlé louky, pastviny, mlýny, rybníky a lesy.

Maxmilián Rudolf Schleinitz, který býval generálním vikářem arcibiskupa Harracha, byl 11. prosince 1647 papežem vysvěcen prvním biskupem litoměřického biskupství. Za něho se začal přestavovat zámek a hospodářské budovy. V roce 1651 to byla nová střecha a na zámku byl vybudován velký rezervoár na vodu. Stavební práce pokračovaly až do roku 1663 a právě tyto úpravy jsou určují pro současnou podobu zámku. Interiéry zámku byly vybaveny barokními a nástropními malbami.

Dalším biskupem byl Jaroslav František Ignác hrabě Šternberk, který bývá nazýván tvůrcem barokních Litoměřic. Za něho vypuklo velké selské povstání, které zasáhlo i panství Stvolínky. Hrabě Šternberk udělil Stvolínkám některá privilegia a znak, který se používá dodnes. Dále nechal Biskup Jaroslav ze Šterberka vymalovat sluneční hodiny na jižní stěnu zámku.

Z roku 1676, kdy nastoupil do funkce pochází soupis mobiliáře zámku. Jedná se o několikastránkový prodrobný popis vybavení zámku a popis místností: kaple, biskupský pokoj, biskupskou ložnici, předpokoj, komorníkův pokoj několik pokojů pro hosty, úřednické pokoje, kaplanův pokoj, ložnice lokajů, kuchyně, jezdecká stáj a další. Typická barva inventáře byla modrá.

Následovala řada biskupů, kteří ovlivnili vzhled zámku. Za Jana Adama Vratislava z Mitrovic byly provedeny úpravy vnějšího vzhledu, došlo k sjednocení fasád a dovybavil se interiér. Za Mořica Adolf Sachsen-Zeits došlo k úpravě interiérů, především stropů se štukovou výzdobou v prvním patře.

Z roku 1789 pochází inventář panství s popisem budov pořízený po smrti Emanuela Arnošta z Valdštejna. Zámek je popsán jako vrchnostenský zámek, kde je kuchyně, několik pokojů a sklepů. V prvním patře je 17 pokojů. Dále byla k dispozici klenutá koňská stáj, hospodářský dům, pivovar, pivní sklep.

Václav Leopold Ignác Chlumčanský z Přestavlk a Chlumčan byl arcibiskup pražský a primas český, který na biskupském panství Stvolínky dal opravit hospodářské budovy a následně zámek. Z vlastních prostředků pak nechal roku 1811 přestavět kostel Všech svatých. Z jeho doby se zachovalo několik soupisů stavby a mobiliáře. V soupisech je uvedeno více jak 30 místností, kaple, pokoje, obydlí pana ředitele, dvě kuchyně, kancelář, pokoj pro hosty, archív, vinný sklep atd.

Z té doby se také zachovaly plány úprav zámku provedené Jiřím Prokschem za Zahořan, který působil i na panství Ploskovice. Úpravy zahrnují především úpravy vstupů a topenišť a zřízení dvou záchodů.

Z první poloviny devatenáctého století se zachovaly útržky ze stavebních knih a účtů. Jsou tak doloženy průběžné opravy zámku, jako třeba oprava schodů do ledárny, opravy půdy, která sloužila na pytlování chmele, opravy střechy, oprava dlažby.

Od poloviny devatenáctého století se už zámek nevyužíval jako sídlo biskupů.

Ve školním roce 1851/1852 byl zřízen na zámku chlapecký seminář, za biskupa Augustina Bartoloměj Hille. Z té doby se dochovaly povzdechy nad tím, jak rozpustilí chovanci poškodili vybavení zámku. Seminář zde byl pouze dva roky a potom byl přeložen do Bohosudova.

Třináctým biskupem byl jmenován Antonín Ludvík Frind, německy Anton Ludwig Frind v letech 1879–1881. Ten nechal zámek renovovat. Přestavoval se i dvůr do kamene. Zmizely dřevěné galerie, které bývaly u chlévů. Ze staveb dvora zůstaly chlévy pro 100 kusů dobytka. Jeho nástupce Emanuel Jan Křtitel Schöbel byl český katolický duchovní, 14. biskup litoměřický a 41. velmistr Řádu křižovníků s červenou hvězdou nechal v roce 1883 přestavět kostel Všech svatých.

Z konce 19. století pochází popisy zámku, kde se vyzdvihuje výzdoba a výmalba zámku.

V tzv. Ottových Čechách z roku 1892 se o Stvolíneckém zámku (zde veden pod jménem Drmy) píše, že řada pokojů je zřízena po způsobu XVII. A XVIII. věku, vyzdvihuje se zámecká kaple s oltářem s letopočtem 1664, staré obrazy. V popisu se také zmiňuje zámecká zahrada a její velkolepá lipová alej.

V popisu z roku 1894 od A. Paudlera se zachoval také popis Stvolíneckého zámku, kterého zaujaly nádherná kamna, obrazy, nástěnné a stropní malby. Autora také zaujala zámecká kaple a navíc zmiňuje „čínskou místnost“. Ani tento autor nezapomněl zmínit v té době již zašlou krásu zámecké zahrady s vodotryskem a voliérou.

Konec devatenáctého století přivedl do Stvolínek i spojení se světem, prostřednictvím telegrafu a železniční sítě. V roce 1895 byl v obci zaveden telegraf a do provozu byla dne 29. prosince 1898 dána trať z České Lípy do Litoměřic a na ní stanice pod jménem Drum (za první republiky byl název stanice dvojjazyčný – k německému „Drum“ byl připsán ještě český překlad „Drmy“).

Na počátku dvacátého století sloužil zámek jako letovisko pro děti z litoměřického konventu a část byla pronajímána.

Karl Stellwag se narodil 22. dubna 1873 ve Stockfeldu (obec Herdwangen-Schönach) v okolí Bodamského jezera v rodině zemědělského hospodáře. Když mu bylo pět let, rodina se přestěhovala do Čech, kde prožil převážnou část svého života.

Stellwagův otec získal místo ředitele panství Dobřenice na Pardubicku a později panství Tloskov u Neveklova.

V roce 1888 přesídlili do Panenských Břežan (okr. Praha-východ). V roce 1903 se Karel Stellwag oženil a převzal řízení břežanského statku. Specialitou hospodaření rodiny Stellwagů bylo důsledné používání přírodních technologií při pěstování plodin bez používání tehdy velmi rozšířených umělých hnojiv. Tato strategie spolu se sledováním aktuálních trendů v zemědělství přinášela výrazně vyšší výnosy při vysoké kvalitě výsledných produktů.

V zimě 1911/1912 skončil pronájem břežanského dvora a manželé Stellwagovi s dětmi si pronajali od litoměřického biskupství dvůr ve Stvolínkách. Mimo místní obyvatele Stellwag zaměstnával 10 Slováků. Také na Českolipsku se díky svému hospodaření rychle proslavil. Nadprůměrné produkce mléka například dosáhl tím, že z alpského Vorarlbergu dovezl téměř sto kvalitních krav s vysokou dojivostí.

Stellwag se propracoval na uznávaného znalce půd a byl často zván na statky v Čechách a v Polsku. Právě vysoká kvalita půdy s odpovídající vlhkostí a kyprostí v kombinaci s vyloučením umělých hnojiv byla základem Stellwagova úspěchu. Tehdy všeobecně rozšířené používání umělých hnojiv způsobovalo zamoření půdy vysokým množstvím chemikálií, které pronikaly do pěstovaných plodin a při jejich následné konzumaci způsobovaly zdravotní problémy.

Stellwag si také všímal globálních problémů spojených se změnami krajiny. Sledoval problematiku vysoušení půd a nárůst povodní. Jejich příčiny viděl především v regulaci řek, degradaci krajiny v jejich povodí a v narůstání ploch lesních smrkových monokultur, které nezadržovaly povrchovou vodu. Degradaci půd spojoval právě s používáním umělých hnojiv.

Kromě zemědělství se Karl Stellwag zajímal i o archeologii a o pravěké osídlení kraje. Na úpatí basaltového vrchu Ronova se mu podařilo během let nasbírat značné množství neolitických nálezů, hlavně hlazené, štípané i ostatní kamenné industrie, střepy vypíchané keramiky a další. V dubnu 1930 zde spolu s L. Franzem provedli menší zjišťovací výzkum, při němž odkryli větší množství objektů, mimo jiné i pecí vyložených kameny i kusy drtidel a kůlové jamky.V následujícím roce v květnu 1931 a poté v r. 1933 provedli L. Franz a K. Stellwag větší plošný odkryv s částí půdorysu kůlového domu. Součástí archeologické sbírky tak byly tři skříně vykopávek, včetně husitských zbraní a nálezů z hradů Ronov a Jestřebí, Tyto sbírky skončily v muzeu v České Lípě. Bohužel vlivem válečné vřavy nebyl proveden jejich detailní soupis.

Do veřejného života vstoupil poprvé ve Stvolínkách, kde byl v obecních volbách v září 1923 zvolen jedním ze zastupitelů. V roce 1935 vstoupil do vysoké politiky a stal se senátorem za Liberecký kraj za SDP. (Sudetoněmecká strana). Jak dosvědčuje jeho autobiografie, byl zřejmě obratným řečníkem se smyslem pro humor.

V roce 1938 se Stellwagovi znovu stěhují, tentokrát na nedaleký dvůr Mariánov (Marienhof) v Karasech u Zahrádek. Zde také prožili druhou světovou válku.

3. června 1945 byl zatčen četníky a odvezen do České Lípy. Jeho žena Hedvika byla zařazena do jednoho z odsunů a odjela do Německa.

Na přelomu roku 1945 a 1946 začal soudní proces se senátory Henleinovy strany, který zúčtoval s jejich předválečnou politickou činností. Sudetoněmečtí zákonodárci byli souzeni na základě tzv. retribučního zákona. Během hlavního přelíčení obžaloba sledovala především to, jak se bývalí sudetoněmečtí zákonodárci chovali a jednali v době před ustanovením Protektorátu a jejich chování během války.

Senátor Karl Stellwag patřil podle mínění soudu k umírněným představitelům sudetoněmecké strany. Nevystupovali radikálně, snažili se mírnit emoce, a to jak před válkou, tak i během ní. Soud bral v potaz mnohá kladná svědectví, která při přelíčení zazněla na jeho osobu. Čas ve vězení strávil psaním svých pamětí. Po propuštění v březnu 1948 opustil Československo a odjel za manželkou do Oberzwieselau v Bavorském lese.

Ve svém oboru byl stále činný, ještě ve svých 80 letech přednášel o ekologickém zemědělství. Zemřel 20. února 1963 v nedožitých 90 letech.

Po druhé světové válce byl zámek zkonfiskován československým státem a v roce 1950 přidělen Československým státním statkům.

Státní statek využíval zámek jako sklad, v prvním patře se sušila sklizeň a některé místnosti sloužily jako byty. V přízemí byla kovárna.

Od poloviny padesátých let se začalo uvažovat o podpoře rekreace pro pracující a o využití oblasti Stvolínky a Holany právě pro rekreaci. V roce 1956 navrhoval kulturní odbor MNV v České Lípě, aby se zámek začal využívat pro rekreaci a pro školu.

V souladu s těmito plány byla v roce 1966 zpracována urbanistická studie rozvoje celého území, kde se počítalo výstavbou ubytovacích zařízení v oblasti Dolanského a Hrázského rybníku.Součástí urbanistické studie byl i plán na vybudování centrální čistírny odpadních vod, zřízení nového zdroje vody a vybudování obchvatu obce. V zámecké zahradě mělo vzniknout fotbalové hřiště a tenisové kurty.

Až teprve v roce 1970 převedl státní statek, nyní již poničený zámek, na MNV Stvolínky.

V roce 1974 přešel zámek do správy ONV Česká Lípa a bylo rozhodnuto o tom, že zámek bude využit pro depozitář okresního muzea, pro okresní archív a část prostor bude využívat MNV Stvolínky.

Počátkem sedmdesátých let vznikly plány na vybudování prostor, které by poskytovaly zázemí pro muzeum, archív a pro tehdejší národní výbor. Postupně byl zpracován umělecko-historický průzkum, statické posudky, restaurátorské průzkumy maleb a další projektová dokumentace. Projekt zajišťoval Státní ústav pro rekonstrukce památkových míst a objektů v Praze, pod vedením vedoucího střediska Ing. Reicherta.

Archív zde měl mít kanceláře, technické zázemí, fotolaboratoř, depozitář. Několik místností mělo sloužit jako výstavní místnosti. Další prostory měly sloužit jako skladovací prostory pro muzejní sbírky Českolipského muzea.

Kromě toho měly vzniknout na zámku kanceláře, zasedací místností, klubovna, které by využíval národní výbor.

Dále měly na zámku vzniknout byty pro zaměstnance a návštěvy archívu.

Postupně se začaly tyto plány realizovat. Došlo k výměně oken. V podkroví došlo k zesílení podlahy, aby unesla muzejní sbírky. Došlo k výměně střešní krytiny za šindelovou. Provedla se stabilizace a odvodnění základů stavby.

Bohužel opravy nešly hladce a některé opravy a úpravy se ukázaly jako nešťastné.

V roce 1976 poškodila vychřice střechu. Původní pálená krytina byla nahrazena šindelovou. Po čtyřiceti letech byla šindelová střecha už v havarijním stavu a muselo dojít k její výměně. Tentokrát opět za pálenou střešní krytinu.

Špaletová okna byla vyměněna za šroubováná dvojitá okna. V roce 2020 bylo v prvním patře vyměněno prvních 31 oken. Okna jsou špaletová, aby byl maximálně zachován historický ráz.

Vstup do zámku na západní straně (velká brána) byl veden po mostě přes příkop. Zámek tak byl obehnán příkopem. Tento příkop je dnes zasypán a vstup je na úrovni země.

V devadesátých letech potom z tohoto projektu úplně sešlo a archív zámek opustil

K zámku vždy neodmyslitelně patřila i zámecká zahrada.

Zámecká zahrada byla založena poměrně velkoryse ve francouském stylu. Počátek francouzských parků se datuje do 16. století v Itálii a tento styl se přenesl do Francie. Vrcholem tvorby francouzských parků byl park u zámku Versailles, který pro Ludvíka XIV. vytvořil krajinný architekt André Le Nôtre. V Česku se s francouzskými parky setkáme převážně u zámků, například Dobříš, Kuks, Lednice a další. Pro tuto zahradu jsou typické hlavní cesty které se pravoúhle dělí do vedlejších cest. Cesty jsou lemovány živými plůtky. Součástí zahrady jsou i vodní prvky, které dávají zahradě bohatost.

To, že součástí zámku bývala i zahrada založená ve francouzském stylu, je jasně patrné na tzv. Císařském povinném otisku stabilního katastru z roku 1843, kde je vidět rozložení zámecké zahrady.

Středem zahrady vedla hlavní cesta, která byla přerušena kašnou s vodotryskem. Do do dnešních dob se tato kašna zachovala a to včetně sochy. Jedná se o chlapce s delfinem. Socha je nyní uložena na dvoře bývalého kláštera v České Lípě. Hlavní cesta je přerušována vedlejšími cestami, které se napojují v pravých úhlech.

Vzadu na konci cesty stál „sluneční pavilon“ s freskami andělů a svatých, který byl ještě za biskupa Frinta renovovaný. V zahradě byla i voliéra s 39 druhy ptáků a obora s daňky. Na jižní straně zámku, mezi zámkem a Bobřím potokem byly rybí sádky.

Z roku 1843 se zachoval hrubý nákres zahrady, ze které vyplývá její rozvržení a umístění hlavních prvků. V tzv. Ottových Čechách z roku 1892 se píše o Stvolíneckém zámku (zde veden pod jménem Drmy). Autor se zde zmiňuje i o zámecké zahradě a její velkolepé lipové aleji: „Skvostná také bývala zahrada zámecká, jejíž nejkrásnější ozdoba, velkolepá alej lipová, bohužel v letech sedmdesátých zničena. V letohrádku zahradním jsou zajímavé freskové malby, za biskupa Frinda obnovené.“

V popisu z roku 1894 od A. Paudlera se zachoval také popis Stvolíneckého zámku a zmínka o zámecké zahradě: „.. a konečně pohled do stvolíneckého parku, jaký dříve býval, s vodotryskem a domkem pro ptáky“.

V obou případech se ale již jednalo spíše o dozvuky její původní krásy.

zpět na začátek