Tak si to pomalu šineme starou škodovkou od Velkých Pavlovic k Mikulovu, krajinou nám zcela neznámou, a v dálce, trochu vpravo, letci by řekli „asi tak na druhé hodině“, ční vrch. Ne že by okolí bylo zrovna rovné jako u Kolína, ale tenhle vrch vážně ční. Láká. Provokuje. Zvláště tím bílým hradem na svém vrcholu.
Ale my jedeme do Mikulova. Nevíme tak docela proč, snad jenom proto, že jsme tam nikdy nebyli. To už je takový náš propracovaný systém, jet někam nazdařbůh. A protože jižní Morava je vlastně docela malá a je to tu všude kousek, za chvíli vjíždíme do města. Kroužíme okolo centra Mikulova a snažíme se někde zaparkovat. Marně. Ulice jsou beznadějně plné, místa na malých parkovištích „pouze pro hosty“ příslušného ubytování … a pořád dokola. Jeden okruh kolem města… druhý… a dost. Odpusť Mikulove, snad někdy příště, ale je vidět, že tady je už návštěvníků příliš a my už se sem nevejdeme. Lehce vzteklý šlapu na plyn a veden asi nějakým holubím kompasem vyrážím zhruba na sever. Za chvíli na obzoru probleskne onen hrad. A před ním ještě jeden, menší. Dobré orientační body, které nás vedou k Pavlovu. Ke břehu Novomlýnské přehrady.
Pavlov není Mikulov. Je mnohem menší a dá se tu v klidu zaparkovat a … leží přímo pod tím hradem, který nás lákal už zdaleka. Tomu hradu tu říkají Děvičky, (ale v různých mapách a materiálech taky Dívčí hrady, Děvín a co já vím jak ještě) a máte ho tu přímo nad hlavou, jen si sáhnout. Však také směrová šipka vesele praví, že je to nahoru jenom dva kilometry. Den je jako malovaný pro daleké výhledy. (před polednem pětatřicet ve stínu, a toho stínu místy dost pomálu…) Ale kdo by pochyboval o naší zdatnosti.
No, kopec je to docela … přísný. Ono to každému brzy dojde, že čím je to nahoru blíž, tím prudší to musí být. Geometrii prostě nelze ošálit. A tak se zastávky na nabrání dechu rychle zmnožují, ale nebylo to zas tak hrozné. Zábavné je ovšem pozorovat především tatínky od rodin v žabkách či kroksech, kteří se nechali tou zrádnou dvoukilometrovou směrovkou vylákat na cestu s rodinkou na hrad, aniž by si uvědomili, jaká stěna je v těch pantoflích čeká. Zhruba od poloviny trasy je jejich slovník jaksepatří jadrný a jejich rodinky ztichle cupitají a hlavně se snaží neprovokovat.
Cíl na vrcholu toho vápencového štítu ale stojí myslím za to. Hrad, i když jsou to samozřejmě jen jeho trosky, působí docela impozantně a je rozlehlý tak akorát, aby ten proud poutníků v pohodě pobral. Výhledy jsou široké a do všech stran. Na Pavlovské vrchy s vinicemi, na Novomlýnské nádrže nebo třeba tam někam, až k Mikulovu. Intenzivní zážitek z výstupu, intenzivní dojem z výhledů a co si budeme povídat, ten pohled na ty supící lidi ve stráni, když jdete v klidu dolů … taky dobrý.
