Tak prý nám ta naše země pomalu vysychá. Hlavně o Moravě se při tom mluví, najmě o té jižní. Tak se mi teď dostalo příležitosti přesvědčit se o tom na vlastní oči. Vyhradil jsem si na to týden v Modrých horách, na Vrbici, odkud bys do Velkých Pavlovic koštýřem dohodil a na druhou stranu do Čejkovických sklepů přes dva kopce dohlédl.
Hned po příjezdu, ledva jsme na pokojíky batožinu naházeli, vyrazil jsem za dědinu na prohlídku „jak nám to zraje“. Vyrazit ve Vrbici za dědinu znamená urazit jakýmkoliv směrem asi sto metrů … a jste uprostřed vinic. Už od posledního stavení se na mě smály nadupané modré hrozny a řady zrající révy se v dálce protínaly v zeleném nekonečnu. Takhle jsem si věru nepředstavoval zemi zbídačenou vedrem a v hlavě mi už naskakovaly uštěpačné poznámky o komárech a velbloudech a jiná moudra. Ale první pohled je jen první pohled.
Chce to přece jenom delší podívání, aby to člověku došlo to, co je vlastně zjevné. Jak světlehnědá půda na vinicích je tvrdá jako mlat, jak řepa a dýně na malých políčkách mezi vinohrady jsou povadlé, jak tráva na okrajích cest je nízká, žlutá a rezavá a jak každý průjezd auta připomíná oblakem prachu spíš záběry z rallye Paříž – Dakar, než příjezd hospodáře na vinohrad.
Čejkovicemi, kde sídlí ony templářské sklepy, protéká říčka Prušánka. No, … protéká … potvrdit to nemohu, neboť jsem to neviděl. V zarostlém korytě je jenom několik nehybných tůněk, které zoufale čekají na nějaký příděl vody. Seděl jsem v prvním patře restaurace na břehu toho toku a obědval. Dole v poledním žáru dva pracovníci motorovými kosami sekali břehy koryta. Od rotujících strun se jim prášilo tak, že jsem děkoval oné restauraci za terasu v prvním patře. V přízemí bylo jako v cementárně. A tak bych mohl jít příklad za příkladem.
Vrbice leží na největším vrchu v okolí. Na samotném vršku je samozřejmě kostel viditelný zdaleka a hřbitov. Od úrovně níž je ten kopec provrtán sklípky jako ementál. Jednotlivé vchody jsou vedle sebe nalepeny jako komůrky medové plástve či jiného hmyzího útvaru. Člověka hned napadne, jestli se za ta léta vinaři neprokopali až pod samotné nebožtíky. Seděl jsem na lavici u hřbitovní zdi na vrcholu toho mraveniště a stmívalo se. V dálce světly zářila dálnice do Vídně a kousek pod mýma nohama znělo „…potkalááá mě, neznalááá měéé, červenééé jablůčkooo….“. Tam bylo zatím vlhko dostatečné. Tak snad to tak vydrží.
