Na Madeiře počátkem týdne kvůli silnému větru uvízly tisíce turistů. Před týdnem, když jsem odtud odlétala, bych nějaké to zdržení brala.
Pro Středoevropana už exotika. Od nás 3 300 km daleko. Při letu překonáte takřka dvě časová pásma. V 19. století jste na ostrov cestovali lodí z Anglie coby aristokratičtí hosté tři dny. Dnes sem doletíte přímou linkou z Prahy za čtyři hodiny, příp. za jednu hodinu překonáte tisíc kilometrů z Lisabonu. Co vás čeká? Vulkanický ostrov s divokým vnitrozemím. Perfektní silnice a tunely, na jejichž výstavbě se na přelomu letopočtu štědře podílela EU. Byla by škoda zůstat jen v hlavním městě Funchalu, vyplatí se vyrazit na putování kolem celého ostrova. Všude přítomné květy, v parcích exotické stromy doslova z celého světa. I já po čase rozeznávám monsteru, plumérii, strelícii, dosnu (canna), jacarandu, štětkovec, araukárii (blahočet), kigélii africkou (salámový strom), náprstkovník,…. Na zahrádkách u domů roste cukrová třtina a plantáže banánů, ovoce jde přímo z políčka na místní trh.
Ostrov měli na svých mapách vyznačený již staří Římané, pro sebe si ho spolu s přilehlým ostrovem Porto Santo a Opuštěnými ostrovy zabrali Portugalci počátkem 15. století. Pobýval tu Kryštof Kolumbus, který se sem přiženil. Dřevo z původních hustých hájů dalo Madeiře jméno. Po vypálení lesů se na subtropickém ostrově dařilo zemědělství. Pěstovala se tu cukrová třtina a vinná réva, dodnes jsou tu četná soukromá políčka. Ostrov v Makaronézii ´objevila´ pro odpočinek portugalská královská rodina v 19. století. Za léčením sem opakovaně přijela rakouská císařovna Alžběta (Sissi). Předčasně zde v exilu zemřel poslední rakouský císař Karel. V Camarra de Lobos se vzpomíná na malujícího Winstona Churchilla. V současnosti k 270 000 místním přibudou v průběhu roku 3 mil. turistů. Hlavně z Velké Británie, Španělska a Německa. Čechů dorazí do deseti tisíc. Ostrov o rozloze 750 km² stále ještě umožňuje volně dýchat, na pobřeží jsou maličká městečka, navíc turistická sezóna trvá celý rok, nesoustředí se jen na léto.
V cestovních kancelářích se říká, že Madeiru si oblíbili zvláště turisté z kategorie 55+. Potkávám i dost rodin s dětmi všeho věku. Oblíbená je turistika kolem levád – zavlažovacích kanálů přivádějících od 16. století vodu ze severu k jihu. Jejich délka se odhaduje na dva až pět tisíc kilometrů. Původně se vysekávaly do skály či přizdívaly, od počátku 20. století se budují z betonu. Dodnes jsou funkční. Vedle nich vede chodníček, určený původně k údržbě jednotlivých koryt, dnes slouží coby turistická stezka. Vypadá to jednoduše, ale je dobré si dávat pozor. Kombinace vody, ohlazených kamenů, častých tunelů, schodů a prudkých srázů dělá své. Při zpátečním letu vidím několik čerstvě zlomených rukou a množství odřenin.
Přes den turistika. Celkem devadesát kilometrů – po náhorní plošině Paul da Serra s pasoucími se kravami a větrnými elektrárnami, opuštěným bezlesým poloostrovem Ponta Sao Lourenco a kolem levád zarostlých modrými a bílými kalokvěty a obrovskými trsy hortenzií. Když se vybere ta správná leváda a vyrazí se ráno, potká se jen minimum turistů. Na divočinu a čarokrásnou přírodu se rychle zvykne. S sebou pláštěnku, bundu, pevné boty, čelovku do tunelů. Ráno je u moře slunečno, vyjede se pár set výškových metrů a už je jiné počasí. Ostrov má na délku 60 km, v nejužším místě 20 km. Teoreticky by podle mapy mělo být brzy vše prohlédnuté. Členité vnitrozemí každého vyvede z omylu. Možností, kam vyrazit na túru, je nepřeberně. Namátkou. Velkolepá potemnělá leváda Caldeira Verde s vodopády, tunely a strmými srázy. S pláštěnkou prošlá leváda do Furado zarostlá bujnou vegetací, za drobného deště liduprázdná. Pro otrlé určená leváda Dos Piornais, odtud už se nepadá, jen letí. Výšlap na nejvyšší horu ostrova 1 860 m vysoký Pico Ruivo. Našinec tu za poledního žáru pokorně dýchá a hledá stín. Kolem tryskem proběhnou místní, milují běh po horách a fotbal.
À propos fotbal. Ten je tu všudypřítomný. Hřiště ve všech vesničkách. A stálá připomínka CR7 (Cristiano Ronaldo). Místní na svého slavného rodáka s č. 7 nedají dopustit. Narazíte na něj už na letišti, nese jeho jméno. Řidiči autobusu ukazují ve Funchalu kostel sv. Antonína ve čtvrti, v níž vyrůstal. Je mu věnované muzeum s hotelem, socha, prodejna domovského klubu s upomínkovými předměty a fotkou v životní velikosti, když mu bylo deset. Jindy a jinde se tomu říkalo kult osobnosti.
Pozdě odpoledne koupání v Atlantském oceánu. Na výběr jsou přírodní černé pláže s oblázky, pláže s navezeným ´zlatým´ pískem, nebo v lávě vysekané bazénky. I přes teplotu mírně přes 20 ˚C nás tu plavalo dost. Místa bez vlnolamů ukazují, jakou sílu má Atlantik.
Večer slavnosti. Každá vesnička má své, podle toho, co je pro ni typické – Slavnosti jablek, hrušek cibule, kaštanů. Přelévají se z místa na místo. Zblízka zažité týdenní Slavnosti moře v Porto Moniz. Stánky s jídlem, místní kapely, každý den ohňostroj, končí se ve 2.00, ve 4.00 a po týdnu v 6.00 h. ráno. To už jsem naštěstí jinde.
Památek moc není. Malinkaté pevnosti o pár metrech. Skvěle opravené, načinčané kostely s malovanými dřevěnými stropy a zázračnými sochami. Sem tam dochovaná původní quinta (vila), v níž dnes sídlí obecní úřad nebo domov důchodců. V centrech obcí hodně soch – slavných objevitelů, dobyvatelů, králů i reformátorů. Odtud se vyplouvalo na plavby do celého světa.
Někde se dá narazit na spáleniště z loňského roku, kdy tu řádili dva mladí žháři. Místy se putuje porosty nepůvodních, z Austrálie dovezených blahovičníků (eukalyptus), původně měly zabránit erozi a zpevnit svahy po vykácených vavřínech a cedrech. Teď se tu s nimi bojuje jako u nás s borovicí vejmutovkou.
Zážitky. Plavba na katamaránu s pozorováním desítek delfínů pruhovaných proplouvajících a vyskakujících těsně kolem nás. Procházka mezi mraky, které se valí přes sedlo porostlé starobylými pokroucenými vavříny vznešenými. Prohlídka lávových jeskyní s interaktivní cestou ´do nitra´ Země s vyprávěním o sopečném původu ostrova. Hlavní město Funchal s jeho černo-bílými dlážděnými chodníky. Návštěva zdejší botanické zahrady. Kvůli děcku povinná jízda na saních určených původně na svážení dřeva z vrchu Monte. Adrenalin – asfaltová silnička je proutěnými koši a dřeváky vyhlazená jako sklo. Vyhlídka ze skleněného chodníku nad útesy Cabo Girao ve výšce 580 m n. m., druhými nejvyššími útesy v Evropě. Sestup po vyprahlých svazích porostlých kaštanovníky jedlými, jejichž plody se dají ochutnat v pečivu, dortech i likéru.
Vůbec ochutnávky – třeba madeirského vína, čerstvé šťávy z cukrové třtiny a rumu z téhož. Neochuceného. S příchutí mučenky, citrónu nebo mandarinky. Ke snídani místní, malé, zakřivené banány, které se kvůli tvaru nikdy nedostanou na evropský trh. Bonbóny s příchutí fenyklu. Porce espady (tkaničnice atlantská) zapečená s banány, na trhu je tahle černá, děsně zubatá ryba běžně k vidění. Všude přítomná maracuja (mučenka jedlá) – v džusu, koktejlu, dortu nebo jen tak rozkrojená k ochutnávce na trhu.
Přijeďte a ochutnejte.
Klára Mágrová
