Hrad Panna

Na stejnojmenném vrchu v nadmořské výšce 594 m n. m. asi 0,5 km severozápadně od Řepčic na Litoměřicku stával hrad Panna (původně snad Panna Maria).

Doba jeho existence byla až nezvykle krátká. Proto dnes na čedičovém vrchu není nic, co by laikovi napovídalo, že tu stával poměrně rozsáhlý hrad. Ani s tím výhledem, o němž se lze na některých místech dočíst, to dnes už není žádná sláva – stromy rostou a přerůstají a pohled do kraje je čím dál tím omezenější…

Na vrchol vede z nedalekých Řepčic žlutá turistická značka, respektive odbočka z ní.

Víc není co popisovat, místo je už jen na střípky z historie z nejrůznějších zdrojů (za obrázky):

(Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III., Severní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1984 / Tomáš Durdík: České hrady, Albatros, Praha 1984 / Rudolf Anděl a Jan Kabíček: Hrady a zámky severočeského kraje, Severočeské krajské nakladatelství, Liberec 1962 / Milan Sýkora a Hynek Veselý. Hrad Panna – Hrady českého severozápadu: sborník k životnímu jubileu Tomáše Durdíka, Ústav archeologické památkové péče severozápadních Čech, Most 2012):

Hrad nechal vybudovat roku 1421 katolík Zikmund z Vartenberka v době obléhání nového hradu Kalich, který byl vzdálen vzdušnou čarou necelé dva kilometry a patřil úhlavnímu nepříteli – Janu Žižkovi z Trocnova. Podobnou funkci husitské opozice plnil také nedaleký hrad Litýš. Obléhání však nebylo úspěšné a Vartenberk musel ustoupit. Nově postavený grad byl nazván v protikladu ke Kalichu symbolicky Panna (původně zřejmě Panna Marie). Je ovšem možné, že hrad dostal název podle klenotu erbu Vartemberků (kráčející lvice), jímž byla od r. 1346 panna na lodi s veslem.

První nepochybná písemná zmínka o hradu z roku 1422 pochází z listiny Zikmunda Lucemburského, který v ní zastavuje majetek bývalé býčkovické komendy právě Zikmundovi z Vartenberka. Ještě téhož roku přešli husité do protiofenzivy a Pannu oblehli. První pokus byl neúspěšný. Úspěch se dostavil v roce 1423, kdy byl jedním z hejtmanů husitského vojska pan Bohuslav ze Švamberka.

Hrad obsadili husité, opevnění bylo zesíleno a novým hejtmanem se stal Hašek Čelechovec z Kralovic. Dobytím Panny se zbavil Žižka velmi nebezpečného sevření svého hradu Kalicha ze západu. Panna zůstala v husitských rukou až do svého zboření v roce 1437.

Po bitvě u Lipan totiž císař Zikmund pověřil Zikmunda z Vartenberka, aby hrad – přetrvávající husitskou pevnost – oblehl a zničil. Ten v dopise z 15. ledna 1437 během obléhání žádal o posily posádku Königsteinu. Obránci Panny se vzdali, až když jim kapitulaci nařídil jejich velitel, zajatý při pokusu přivést pomoc z Hradce Králové. Obléhatelé hrad zbořili a tím končí krátké, jen patnáctileté dějiny tohoto zajímavého hradu.

Dnes je tomu těžké věřit, ale hrad byl údajně největším v Českém středohoří (zároveň byl nejvýše umístěným) a tvořilo jej několik dílů. Většina jeho konstrukcí byla dřevěná – nešlo o žádné panské sídlo, ale účelový vojenský objekt. Na vrcholu zřejmě stála trojice staveb, nevybočující z dobových zvyklostí (palác, věž, další budova), opevnění však vzbuzovalo patřičný respekt. Tvořily jej sypané terasy obezděné vodorovně kladenými sloupky místního augititu spojovaného hlínou, které zároveň ukotvovaly dřevěné ohrazení. Augitit se pro svoji nepravidelnou odlučnost ke stavění příliš nehodí; z tohoto důvodu se hradní opevnění do současnosti dochovalo jen v sotva viditelných zbytcích. Promyšlený fortifikační systém nového typu se opíral o náspy, z nichž vybíhalo několik zemních bašt, kontrolujících přístupovou komunikaci i některé brány.

Dostupné zdroje se příliš neshodnou v popisu situace:

Přístupová cesta vedla od severu. Prošla první branou na první malé nádvoří beze stop zástavby. Za druhou branou, u které stála dřevěná obdélná budova, se cesta rozdvojila. Jedna větev pokračovala na jihovýchod podél svahu, kde z terasy vystupují tři zemní bašty. Druhá větev zamířila na severovýchod ke třetí bráně chráněné malou zemní baštou. Za třetí branou se areál hradu dělí do několika dalších oddílů, jejichž vzájemný vztah není zcela jasný. Cesta vedla zřejmě podél opevnění k severovýchodu, prošla čtvrtou branou a vstoupila na nádvoří se stopami jedné nebo dvou budov. Vlastní jádro stálo na vrcholové skále přístupné strmou stezkou, která může kopírovat průběh středověkého přístupu do jádra. Ve skále jsou patrné stopy po otesání a podle nalezených úlomků kachlů, byly některé budovy vytápěny kamny.

Proti tomu:

Cesta na vrchol kopce ke hradu vedla od jihu z Řepčic a točila se několikrát okolo čedičového kužele; dodnes je zčásti zachovaná. Na severozápadě vstupovala na vrcholek hory a dvě přitesané skály patří patrně k první bráně. Odtud se cesta prudce otáčí do protisměru a pak na východ. Pod cestou jsou vidět v prudkém svahu zbytky valů. Vlastní hrad stával na skupině čedičových skal, kde je stále ještě patrné, že zde bylo několik budov.

Asi nejpřesnější údaje vyplývají z archeologického průzkumu:

V letech 2009-2011 proběhl komplexní průzkum hradu sestávající ze zaměření, dokumentace jednotlivých reliktů, vizuálního průzkumu a povrchového sběru archeologických nálezů. Z jeho závěrů vyplývá, že dispozici o rozloze 1,5 ha lze rozdělit do sedmi oddílů.

První oddíl vyplňuje prostor mezi první a druhou branou. Na jeho ploše se nenalézají stopy po zástavbě. Druhý oddíl tvoří 150 m dlouhá terasa táhnoucí se rovnoběžně s vrcholovým skalním žebrem. Vede na ni druhé jihovýchodní rameno větvící se cesty. První rameno směřuje na severovýchod vstříc třetí bráně. Z hrany terasy, místy lemované nízkou, na sucho kladenou zídkou, vybíhají čtyři výrazné výstupky (tři z nich označovány baštami). Na skalce při východní straně druhé brány nacházíme relikty budovy, jejíž jižní stěnu zčásti tvoří přitesaná skála. Ze severovýchodního rohu budovy vybíhá zídka tvořící obvodovou fortifikaci. Ta se po 16 m stáčí k severu, kde předpokládáme třetí bránu. V třetím oddílu probíhá cesta pod kontrolou mohutného valového tělesa s prolukou na severozápadě, v místě čtvrté brány, která zpřístupňovala šestý oddíl hradu.

Ve svahu severně pod valovým tělesem se nachází další podélná terasa – čtvrtý oddíl, jejíž ohrazení není v terénu patrné. Na severovýchodě je terasa ukončena poněkud výše položeným, mírně ve svahu vybíhajícím zhruba půlkruhovým baštovitým útvarem širokým 10-12 m, za nímž už následuje jen strmý svah. Terénní situace v šestém oddílu (nádvoří) je složitá. Cesta za čtvrtou branou ústí na rozměrné plató, které se na jihu přimyká k vrcholové části centrálního skalního žebra. Na západní straně, nad cestou, se táhne valové těleso s nerozpoznatelným lícem. Na východní straně plató, zejména v místech přimykajících se ke skalnímu žebru, zůstal val zachován.

Různě výrazné deprese při severní hraně ukazují na existenci trojprostorové budovy, jejíž východní prostora byla zahloubená. Jižně od ní signalizuje pravoúhlá terénní hrana nároží další, zcela zaniklé stavby. Vrchol skalního hřbetu převyšuje plató šestého oddílu o více jak 15 m. Cestu na něj však neznáme, snad strmě stoupala z jihozápadního rohu bývalého nádvoří, kdy ve svahu míjela malé, obloukově vedené těleso charakteru zemní bašty, jenž se od severu přimyká k snad přitesané skále. Podoba jádra (sedmého oddílu) na temeni skalního žebra byla zcela determinována terénem. Vstup zde signalizuje mělká přitesaná proluka nad výše uvedenou baštou. Nad ní se nachází přitesané skalisko oválného tvaru, patrně po budově. Na severozápadním okraji skaliska registrujeme úpravy pro stavbu o půdorysu 6×5,8 m, na jihovýchodním okraji nacházíme skálu s přitesanými západními, jižními a východními stěnami, udávajícími délku budovy (paláce) 10 m. Podél jižního okraje skály klesá pozvolně od severozápadu úzká cesta, zřejmě původní parkán. Z jihovýchodního konce parkánu sestupuje mezi skalními bloky strmá stezka do pátého oddílu. Na východním konci prochází úzkým průchodem mezi dvěma skalními bloky a otáčí se zpět na severozápad. Zde se nachází drobná puklinová jeskyně, hluboká 8,5 m. Nevelké plató ve svahu skýtá dobrý přehled o převážné většině plochy druhého a třetího oddílu hradu.

Stavební vývoj hradu zůstává neznámý. Uvažovat lze o dvou vývojových fázích – vartenberské z roku 1421 a husitské z doby po roce 1423. Do vartenberské stavební fáze spadá mimo jádro zřejmě šestý oddíl, jehož provedení mohlo být jednodušší. Naopak opevnění dalších částí, reagující na obležení v letech 1422-1423, pochází podle všeho až z doby, kdy hrad ovládali husité. Dispozičně by Panna mohla náležet k hradům bergfritového typu, pokud je správná představa o paláci na jihovýchodě jádra a věži na severozápadě.

A ještě něco pohyblivým obrazem: