Za cípem mýtu z Verony (quarto)

Města si obvykle lidé postaví z toho, co je poblíž a čeho je dostatek. Známe to ostatně sami za svých domovů, zvláště těch starších, kdy se ve zdech střídá třeba čedič s pískovcem, o dřevěnkách ani nemluvě. V Itálii to samozřejmě není o moc jiné.

Přesto jsem se tam neubránil překvapení, když jsem ve Veroně spatřil některé historické stavby. Nemám teď na mysli ty bělostné skvosty antiky z vápence a betonu, jako je tamní koloseum, nebo stavby románské, kde se nešetřilo mramorem… Do oka mi padla především místní gotika. A ne tak její majestátnost, jak jsme ji zvyklí vnímat, ale materiál, ze kterého ty monumenty vznikly.

Vězte, že stavby, o kterých tu se zápalem mluvím, jsou cihlové. Až na to, že v rozsáhlých partiích jsou ve zdech místo cihel … říční valouny. Přiznám se, že jsem to v tomhle rozsahu nikdy neviděl a zanechalo to ve mně značný dojem. Všiml jsem si toho, když jsme přicházeli k historickému centru. Nejprve jen „nějaké zdi“, které se pak ukázaly součástí komplexu staveb, a potom … potom celé základy a opěrné zdi místního hradu.

Hrad stojí přímo nad řekou Adiže a z něj vede přes ní i most, takže to samozřejmě dává smysl, kde tehdejší stavebníci brali materiál. Blíž to už mít asi nemohli, i když jistě netěžili přímo pod stavbou samotnou. Přes tu očividnou logiku je pohled na ty řekou ohlazené kulaté kameny ve zdi zvláštní. Řečeno s klasikem „jak primitivní, ale jak účinné“ a chce se dodat při pohledu na ty neomítnuté zdi – jak zvláštně malebné.

Verona určitě není jen onen gotický hrad s mostem, to rozhodně ne. Jenom její historické centrum, obtočené řekou, je nacpané zajímavostmi nejen stavebními. Ovšem co se pozdějších staveb týká, můžeme se o použitém materiálu jen dohadovat. Omítky to (teda většinou) neprozradí.