Pomník obětí komunismu na hřbitově u kostela svatého Jiří v Horním Slavkově

Na hřbitově u kostela svatého Jiří v Horním Slavkově se nachází pomník obětem komunismu.

Web pamětních míst:

Symbolický hrob politických vězňů

Pietní místo slavnostně odhalené 30. května 1997 tvoří navršená mohyla kamenů s dvěma mramorovými deskami a vztyčeným křížem obtočeným řetězem a centrálně umístěnou kovovou trnovou korunou. Je jedním ze zastavení každoročních setkání politických vězňů organizovaných Konfederací politických vězňů pod názvem Jáchymovské peklo.

V oblasti Horního Slavkova byly vybudovány čtyři trestanecké pracovní tábory: Prokop (1949), Ležnice (1950), Svatopluk a tábor XII (1951). V důsledku vyčerpání ložisek uranové rudy byly poměrně záhy rušeny – tábor XII v roce 1954, ostatní o rok později. V letech 1949–1959 se z vězeňských táborů při uranových dolech pokusilo o útěk přes 550 vězňů.

V noci ze 14. na 15. října 1951 došlo k hromadnému útěku z tábora XII, který měl mimořádně tragické vyústění. Jedenácti vězňům (Ferdinand Compel, František Čermák, Miroslav Hasil, Karel Kukal, František Petrů, Ladislav Plšek, Vladislav Roubal, Zdeněk Štich, Jan Trn, Jan Úlehla, Boris Volek) se podařilo uprchnout poté, co odzbrojili dozorce a spustili je fáracím výtahem do šachty (jeden z nich byl při potyčce o zbraň postřelen a uvězněný v dopravní šachetní kleci zranění podlehl). Do pronásledování se zapojila kromě ostrahy tábora také armáda. Pět útěkářů bylo zastřeleno (jejich jména uvádí pamětní deska) u vsi Stanovice. Z obklíčení se podařilo uniknout jen Františku Čermákovi, který byl 30. října zastřelen při přechodu státních hranic, a Miroslavu Hasilovi, který spáchal sebevraždu při zatýkání 27. listopadu.

Zbylí zadržení útěkáři byli souzeni Státním soudem Praha v procesu, který se konal neveřejně 19.–21. března 1952 v Jáchymově. Boris Volek (1928–1952) a Ladislav Plšek (1925–1952) byli obviněni z vraždy příslušníka SNB Jana Guckého a odsouzeni k trestu smrti. Postřelený Karel Kukal (1927–2016) byl odsouzen na 25 let. Poslední člen uprchlické skupiny, rovněž postřelený Zdeněk Štich (1928–2013), nebyl ve stavu, aby se procesu mohl zúčastnit – po brutálně vedených výsleších skončil ve vězeňské nemocnici v Plzni Bory, odkud byl propuštěn až v červenci 1953 s trvalou amnézií. (Karel Kukal i Zdeněk Štich byli vězněni od roku 1948, resp. 1949 za šíření protirežimních letáků.)

Ústřední postavou procesu se ovšem stal Jozef Karolík (1930–1952), příslušník speciálního útvaru SNB Jeřáb. Mladý dozorce v konfrontaci s realitou jáchymovských táborů začal vězňům pomáhat a ve spolupráci s jedním civilním zaměstnancem šachty 14 se podílel i na vynášení vzorků uranové rudy a citlivých informací o ostraze táborů určených pro zahraniční zpravodajské služby. Byl zatčen již v polovině září 1951 v souvislosti s předcházejícím (a částečně úspěšným) útěkem vězňů z 25. srpna (zadržení vězni ze srpnového útěku byli souzeni ve stejném procesu, jednalo se o Vladimíra Křivánka, Františka Kubáta, Josefa Tykvarta, Věkoslava Subotiče, Otto Matějku, Václava a Otakara Nováka a Stanislava Pecha). Jozef Karolík, který se s částí svých aktivit svěřil ve vyšetřovací vazbě na něj nasazenému agentu-provokatérovi, byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti a spolu s Borisem Volkem a Ladislavem Plškem byli popraveni 11. listopadu 1952 v Praze na Pankráci.

(vpravo) TĚM, KTEŘÍ POVÝŠILI SVOBODU NAD SVŮJ ŽIVOT / DNE 15. 10. 1951 PŘI ÚTĚKU Z KOMUNISTICKÉHO KONCENTRÁKU / BYLI ZASTŘELENI A NA TOMTO HŘBITOVĚ ULOŽENI DO / SPOLEČNÉHO HROBU TITO POLITIČTÍ VĚZNI / JAN TRN *31. 8. 1926 JAN ULEHLA *8. 7. 1919 / FRANTIŠEK PETRŮ *20. 5. 1907 / FERDINAND COMPEL *4. 1. 1929 / VLADISLAV ROUBAL *31. 12. 1920 / NA VĚČNOU PAMĚŤ SVÝCH KAMARÁDŮ / KONFEDERACE POLITICKÝCH / VĚZŇŮ ČESKOSLOVENSKA //

Spolek pro vojenská pietní místa:

Nápis vlevo:
HROB POLITICKÝCH / VĚZŇŮ / UMUČENÝCH ZA KOMUNISTICKÉ / TOTALITY / V HORNÍM SLAVKOVĚ

Nápis vpravo:
TĚM, KTEŘÍ POVÝŠILI SVOBODU NAD SVŮJ ŽIVOT / DNE 15. 10. 1951 PŘI ÚTĚKU Z KOMUNISTICKÉHO KONCENTRÁKU / BYLI ZASTŘELENI A NA TOMTO HŘBITOVĚ ULOŽENI DO / SPOLEČNÉHO HROBU TITO POLITIČTÍ VĚZNI / JAN TRN *31. 8. 1926 JAN ULEHLA *8. 7. 1919 / FRANTIŠEK PETRŮ *20. 5. 1907 / FERDINAND COMPEL *4. 1. 1929 / VLADISLAV ROUBAL *31. 12. 1920 / NA VĚČNOU PAMĚŤ SVÝCH KAMARÁDŮ / KONFEDERACE POLITICKÝCH / VĚZŇŮ ČESKOSLOVENSKA

Poznámka:
Můj dědeček Vladislav Roubal se narodil 31.12.1920 v Semilech. Po obsazení Československa nacisty utekl přes Polsko do Francie a odtud se dostal do Anglie. V RAF byl nejprve jako letecký mechanik u 310. perutě, posléze létal u 310., potom u 311. perutě.

Po návratu do osvobozené vlasti mu dne 6.3.1946 byla od tehdejšího pana presidenta Dr. Edvarda Beneše za osobní statečnost před nepřítelem udělena Československá medaile za chrabrost a tentýž den mu bylo panem presidentem uděleno Uznání za vynikajících vojenských činů mimo boj, jimiž se zasloužil o Československou armádu Československá medaile za zásluhy II. stupně. Dále potom dne 14.1.1947 mu president republiky udělil Československý válečný kříž za uznání bojových zásluh, které získal v boji za osvobození Československé republiky z nepřátelského obsazení.

Po válce pracoval dědeček na ministerstvu zahraničí a koncem prosince 1947 byl vyslán do Afriky, do bývalého Belgického Konga do Leopoldwille, jako sekretář čs. konzula. Jeho prvním úkolem bylo sehnat a zajistit v Leopoldville budovu, vhodnou pro československý konzulát.

Ještě před odjezdem do Afriky měli dědeček s babičkou syna, který jim ve 3. měsících zemřel na vrozenou srdeční vadu. V lednu 1949 se jim v Leopoldville narodila dcera Jeanette – moje maminka. Koncem února 1949 byl dědeček po lživém udání konzula Roušara vyzván k okamžitému návratu do Československa, což dědeček odmítl s poukazem na 1 měsíc staré dítě, obával se riskovat, že takto malé dítě nepřežije takovou cestu a on s babičkou budou znovu prožívat bolest ze ztráty dítěte. Následně musel ihned opustit služby konzulátu a celá rodina zůstala v Africe vlastně bez prostředků. Na štěstí se jich ujal kmotr mé maminky Řek pan Nicolas Papadimitriou, který jim umožnil bydlet ve své vile a dědečka zaměstnal v jeho firmě.

Po neustálém opakovaném písemném nátlaku své matky se děda rozhodl v létě 1950 k návratu do Československa. Toto rozhodnutí však bylo jeho osudovou chybou. V Bruselu čekali asi 3 týdny na povolení ke vstupu do Československa. Ten jim byl povolen tak, že babička s mojí tehdy 1 a půl roku starou maminkou letěly letadlem o 2 dny dříve než dědeček. Na dědečka však u jeho letadla na Ruzyni čekala StB a z letiště v Praze Ruzyni již dědeček vyšel jako vězeň. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za vlastizradu na 15 let. Byl uvězněn v Horním Slavkově u Karlových Varů. Přes opakované prosby a žádosti babičce nebyla nikdy povolena návštěva.

V říjnu 1951 se udál nejtragičtější hromadný útěk vězňů ze slavkovské Čtrnáctky. Uprchlo 11 vězňů, 7 nich – náš dědeček byl mezi nimi bylo zastřeleno na útěku, dva popraveni, jeden ztratil paměť při výsleších po dopadení, a jeden vyvázl s dvaceti pěti lety žaláře navíc ke svému trestu. Tento přímý účastník tohoto útěku pan Karel Kukal tuto smutnou událost podrobně popisuje ve svém svědectví v knize Deset křížů.

Dědečkovo tělo nebylo rodině nikdy vydáno k pohřbení a tak jen na hřbitově v Horním Slavkově, okr. Sokolov, hned za vstupní branou je vybudován fixní hrob zavražděných účastníků tohoto nešťastného útěku.

David Zelený

Tragédie u Stanovic

15. října 1951 v prostorách slavkovského koncentračního tábora „Dvanáctka“ došlo k tragédii, která tehdy otřásla nejen českou veřejností.

14. října se z tohoto tábora pokusilo o útěk 12 politických vězňů. Byli mezi nimi také muži, kteří bojovali ve druhé světové válce proti německým nacistům. K útěku se rozhodli při nedělní noční směně, kdy ostraha byla slabší a na šachtě se prováděly jen pomocné práce. Útěku se zúčastnili Ferdinand Compel, František Kubát, František Čermák, Miroslav Hasil, nadporučík Jan Trn, štábní kapitán Jan Úlehla, Ladislav Plšek, František Petrů, Vladislav Roubal, Zdeněk Štich, Boris Volek a Karel Kukal.

O půlnoci vyfárala část skupiny s vadným pomocným čerpadlem. Doprovázel je strážmistr Landa. V zámečnické dílně jeden z vězňů udeřil strážmistra Landu do hlavy a ten vyděšen útěkem se nechal snadno odzbrojit. Skupina se pak přesunula směrem k šachtě. Službu na hlídce měl mladý dozorce Jan Gucký. Úlehla s namířeným samopalem ho vyzval, aby se vzdal, ale Gucký se snažil strhnout zbraň a vystřelit. Úlehla na okamžik zaváhal, ale pak vystřelil a Guckého zranil. Poté byl odzbrojen ještě třetí dozorce. Všichni dozorci včetně zraněného Guckého byli přinuceni se spustit do šachty, kde měli vyčkat do rána.

Skupina měla k dispozici jen tři samopaly a tři pistole. K prchajícím se přidal ještě vězeň Levinský, který měl tu noc službu jako vrátkař. Skupina překonala drátěné oplocení a vydala se neznámou krajinou. Levinský náhle oznámil, že ztratil čepici a že se musí pro ni vrátit. Compel mu uvěřil a Levinský zmizel ve tmě. Vrátil se na šachtu, osvobodil dozorce a běžel na tábor, kde vyvolal poplach.

Ostatní mezitím pokračovali v útěku, pod vedením ozbrojeného Miroslava Hasila a Karla Kukala. Ráno 15. října rozestavěli stráže a ulehli do svahu, krytého lesním porostem. Nespali však dlouho. Nad nimi na malé skalce se objevil příslušník SNB a bez výzvy začal střílet. Karel Kukal skočil ze svahu, ale by zasažen kulkou do kolena. Brzy přiběhli další příslušníci SNB. Kukal se pokusil o sebevraždu oběšením, ale větev ho neunesla a byl jako první zadržen.

Průběh celé akce není přesně znám, protože nakonec nikdo z uprchlých vězňů nepřežil, aby mohl vydat podrobné svědectví.

Karel Kukal byl převezen do Karlových Varů, kde mu lékař dal roztříštěnou nohu do sádry. Poté byl transportován do tábora a vržen do korekce, kde vládli sadističtí zločinci Lukavský a Bydžovský. Ti už předtím mlátili zadržené vězně Zdeňka Šticha a Borise Volka. Vrhli se také na Karla Kukala a přerazili mu nosní přepážku. Na táboře byl vyhlášen nástup. Štich, Volek a Kukal se vypotáceli na nástupiště, kde ležela zohavená těla pěti mrtvých, Compela, Petrů, Úlehly a Roubala. V táboře již byla spousta příslušníků SNB v uniformách a příslušníků Státní tajné bezpečnosti v civilu. Tři zadržení vězni byli předvedeni před mrtvé. Potom museli všichni vězni tábora projít kolem zraněných a mrtvých. Vězni vzdávali mrtvým čest sejmutím čepice, což se neobešlo bez řevu, ran do obličeje, hlavy a kopanců od dozorců. Na závěr zadržení byli nuceni označit všechny, kdo jim při útěku pomáhali. Jejich paměť dozorci vzpružovali kopanci a bytím. Po nástupu byla těla mrtvých odvlečena do kůlny na uhlí vedle velitelství. Za dva dny byli mrtví naházeni do připraveného nákladního auta, přikryti plachtou zatěžkanou kládami. Jejich obličeje a ruce již ohryzaly krysy. Později byli oběti naházeny do jam u hřbitovní zdi ve Slavkově spolu s tělem strážmistra Guckého.

Podle protokolu a lékařské zprávy byli František Petrů a Vladislav Roubal zastřeleni buď příslušníky SNB nebo vlastní kulkou. Jan Trnka, Jan Úlehla a Ferdinand Compel zemřeli na ochrnutí mozkových center a krvácení do dutiny hrudní. To svědčí o skutečnosti, že byli surově ubiti k smrti.

O pět měsíců později se konal v Jáchymově soudní proces s vykonstruovanou skupinou, kterou měl údajně vést strážmistr Jožka Karolík, kterému se takto zřejmě někdo pomstil za „slušnost“ k vězňům. Karolík byl obviněn ze spojení s cizí zpravodajskou službou a za organizování útěků vězňů. O útěku vězňů 15. října 1951 ale nemohl nic vědět, protože byl zatčen o měsíc dříve. Soud 21. března 1952 dospěl k závěru, že všichni zadržení jsou vinni a odsoudil Jožku Karolíka, Borise Volka a Ladislava Plška, který byl rovněž později zadržen, k trestu smrti. Karel Kukal byl odsouzen na dalších 25 let vězení, František Kubát na 21 let, Subotič na 17 let atd. Jožka Karolík, Boris Volek a Ladislav Plšek byli 11. listopadu 1952 v Praze popraveni.

Z obklíčení se podařilo uniknout Františku Čermákovi, který byl později zastřelen při přechodu státních hranic u Malacek, a Miroslavu Hasilovi, který se dostal až do Dolních Bojanovic, kde byl později prozrazen Státní tajné bezpečnosti. Není jasné, zda se zastřelil sám, nebo ho zastřelil příslušník STB.

Velmi krutý úděl stihl Zdeňka Šticha. Jak s ním bylo krutě zacházeno, svědčil jeho beznadějný zdravotní stav, pro který byl později propuštěn. Byl zcela ochrnutý a nebyl schopen mluvit. Strávil dlouhou dobu v bezvědomí, což těžce poznamenalo jeho základní životní funkce. Teprve v roce 1953 byl schopen trochu pohybovat nohama a v roce 1960 byl schopen chodit o berlích.
Po útěku vězňů 15. října 1951 zavládl na všech jáchymovských táborech hlad a z mučíren na Mariánské se ozývalo hlasité naříkání mučených vězňů, z nichž bylo surovým bitím vymáháno přiznání k útěku na základě vymyšlených udání.

Pouze skromný památník na tomto místě dnes hovoří o nesmírném lidském utrpění. Holé větve připomínají lidské ruce vztažené v němé prosbě k nebesům. Prosí za celou zemi a celé lidstvo, aby se již nikdy nenechalo ovládnout slepým a nenávistným terorem.

Literatura: František Šedivý: Tragédie u Stanovic. Zpravodaj Konfederace politických vězňů, 5/2001, roč. 8., prosinec 2001), str. 12-13. podle článku Františka Šedivého zpracoval: Jiří Svršek http://natura.baf.cz/natura/2002/2/20020202.html

V Centrální evidenci válečných hrobů je pomník evidován pod číslem CZE4107-10036:

Dřevěný kříž omotaný kovovým řetězem po celé výšce, u paty kříže kameny a kamenná deska s leštěným povrchem a vyrytým textem – zastřelení politických vězňů z komunistického koncentračního tábora dne 14. 10. 1951. Pietní místo se nachází vpravo od vchodu na hřbitově v Horním Slavkově.