Za cípem mýtu z Verony (secondo)

Italové ve střední části severní Itálie mluví italsky. To zní celkem logicky, proto jen nutné dodat slůvko „jenom“ italsky. Toto skoro bezezbytku platí, jakmile se v těchto končinách vzdálíte od turisticky provařeného centra. V takové Veroně stačí, abyste překročili hlavní ulici, dělící to „turistické“ od toho civilního světa, a je to jakoby jste prošli neviditelným časoprostorovým závojem – hle italská Itálie.

Ztratili jsme se. Dorazili jsme do Verony později, než se čekalo, začínalo se stmívat. V obytných čtvrtích jedna ulice jako druhá a v nich někde ukryté naše ubytování. Značení ulic v italských městech považuji za strašné, místy neexistující, v nastalé tmě vlastně žádné. Nastala fáze „domluvíme se s domorodci“, kterých v těch uličkách v pondělní večer bylo pomálu.

Ti dobří lidé opravdu jsou mluví jen svou mateřštinou, ale ochotu pomoci jim rozhodně nelze upřít. Nesetkal jsem se s tím, že by mě někdo odmítl. První na řadu přišla snědá paní ve středním věku, kterou jsem odchytil na chodníku. Na zlomky mé angličtiny ani francouzštiny nereagovala a trpělivě čekala, až mi to dojde. Pochopil jsem a vytasil napsanou hledanou adresu na papírku. Pochopila také a plynou italštinou mi vysvětlila (zřejmě?), že jsem o jednu čtvrť vedle. Popojeli jsme.

Vedlejší čtvrť vypadala stejně, jako ta, ve které jsem bloudil před chvílí. Čas pokročil, a na ulici nikdo. Jen jeden starý bělovlasý pár venčil pejska. Šli tak pomalu, že mi nemohli zmizet. Zahájil jsem rozhovor rovnou napsanou adresou, což nejdřív vyvolalo spor mezi staroušky, kde že to vlastně je, a když se dohodli, malovali mi do prachu na kapotě cizího zaparkovaného vozu, jak k cíli. Čára se klikatila a jediné co jsem pochopil bylo, že „sinistra“ znamená doleva. Řekli to ovšem tolikrát za sebou, že jsem za chvíli směr zase ztratil. Pozitivní bylo, že jsem objevil už zprvu ztracenou hlavní tepnu té části města a věděl, že cíl se blíží. Vysvobozením byl majitel nedaleké restaurace, který vládl angličtinou zhruba na mé úrovni, takže jsme si báječně, rukama šermujíce, pokecali. Naše ubytování bylo už jen za dvěma rohy.

Ne, ne, s cizími jazyky tam v těch krajích mimo turistická cingrlata moc nepochodíte. Klidně můžete mluvit, jak vám zobák narostl, jim je to jedno. Jedinou výjimkou je němčina, pokud se nevzdálíte moc od zdvihajících se Alp. Ta směrem k rakouským hranicím sílí až do čisté dvojjazyčnosti. To je ovšem pro mě asi tak stejná výhoda, jako kdyby uměli sečuánsky.