Za cípem mýtu z Verony (primo)

Ten příběh o Romeovi a Julii se nikdy nestal. Dokonce ani Shakespeare ho nevymyslel. Nechal se inspirovat svým básnickým předchůdcem .. a ani ten nebyl originální. Ta milostná zápletka se dá vystopovat už v antické literatuře – třeba u Ovidia. Přesto na milence z Verony věří zástupy lidí.

A přesto, že se vlastně nic nestalo, Veronští se chopili šance a před sto lety dali turistům v šanc dům Julie Capuletové i s tím legendárním balkonem – a o století později … hleďme. Na malém dvorku domu v části staré Verony stojí Julie. Nikoliv však na balkoně, jak praví příběh, ale pod ním. Je vyvedená v bronzu a v lehce nadživotní velikosti. Má od focení s nekonečným zástupem návštěvníků zářivě oleštěné ruce a … ňadra. Tam prý se sahá pro štěstí. Těžko říci, kolik turistů vlastně tuší, že Julii bylo při jejím milostném vzplanutí tak třináct, čtrnáct. Tradice je tradice.

Jedna vchodová mříž je plná těch zamilovaných zámků, vstupní brána a ještě i část ulice popsaná a polepená milostnými vzkazy. Na balkoně samotném se jako na orloji míhá jedna Julie za druhou (z Korey, Ruska, Německa a bůhví odkud) šermují se v malém prostoru tyčemi na focení a snaží se zvěčnit s tou Julií dole… Romeo tu nikomu nechybí, snad zůstal v Mantově. Shakespearova busta je pro jistotu o několik rohů dál, snad aby se mistr při pohledu na to pozdvižení nerozrušil. Celý obrázek pak dokresluje sama příchozí cesta z nedalekého náměstí, hustě lemovaná těmi nejdražšími obchody – móda, kabelky, boty, šperky … inu láska.

Ne, Veroně jistě nelze upřít veliký kus romantiky, ale na tom vymyšleném dvorku jsem ji nenašel. Jsou tu skvělá místa a zákoutí a hodně té syrové Itálie, ale to si nechám pro další střípky z těch míst mezi Veronou a Gardským jezerem.