Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem

Naproti Lidickému náměstí v Ústí nad Labem v sousedství Muzea stojí budova Severočeského divadla opery a baletu.

Na wiki:

Severočeské divadlo opery a baletu je divadlo v Ústí nad Labem. Už od své profesionalizace v roce 1909 sídlí v neobarokní budově se secesními prvky na Lidickém náměstí, která je kulturní památkou. Kapacita je 800 lidí.

…

Koncem 19. století se začalo mluvit o výstavbě vlastní divadelní budovy (do té doby se hrálo v hostinci na náměstí) – mimo jiné i jako znak rostoucího bohatství města a jeho obyvatel. V roce 1899 město přidělilo pro výstavbu pozemek u dnešního Lidického náměstí. Stejně tak byl založen divadelní výbor přejmenovaný roku 1903 na Spolek pro výstavbu divadla, jehož úkolem bylo především stavbu financovat. To se dařilo rychle, kromě získaných statisíců rakouských korun zařídil i dary od měšťanského pivovaru, spořitelny a od Spolku pro chemickou a hutní výrobu. Roku 1906 rozhodlo město o tom, že divadlo má mít kapacitu od 700 do 800 osob a vypsalo architektonickou soutěž. Z celkových 42 vyhrál návrh vídeňského architekta specializovaného na divadla Alexandera Grafa, který navrhoval například divadla ve Znojmě, v Mostě nebo Slovinské národní divadlo. Náklady na stavbu přesáhly částku jeden milion rakouských korun.

…

Po skončení druhé světové války bylo divadlo otevřeno a krátce neslo název Slovanské divadlo Beneše a Stalina, o měsíc později Městské divadlo v Ústí nad Labem. 

…

Další změny především v organizaci následovaly po roce 1948. V sezóně 1949/1950 bylo dokonce divadlo sloučeno s divadly teplickým a mosteckým pod jedno vedení v Teplicích. Toto uspořádání však vydrželo pouhé dva roky. V roce 1968 bylo rozhodnuto o novém jménu, Státní divadlo Zdenka Nejedlého. Po čtyřech letech bylo oficiálně přičleněno k Činohernímu studiu. Koncem 80. let začala rekonstrukce a přístavba budovy technického zázemí.

V roce 1990 se divadlo přejmenovalo na Státní divadlo v Ústí nad Labem. O dva roky později se Činoherní studio opět osamostatnilo a o další rok později se budova otevřela po rekonstrukci. V půlce 90. let se vrátilo označení Městské divadlo Ústí nad Labem a v roce 2004 bylo naposledy přejmenováno na Severočeské divadlo opery a baletu. Od roku 2012 divadlo provozuje společnost s ručením omezeným Severočeské divadlo, kdy je vlastnický podíl rozdělen napůl mezi město a Ústecký kraj.

Hlavní budova divadla tvoří jednu stranu Lidického náměstí. Po stranách stojí historická budova Muzea města Ústí nad Labem a kritizovaná polyfunkční novostavba, která nahradila proluku po v 80. letech zbouraném poštovní paláci. Za touto budovou je menší přístavba divadla, kde se nachází především technické zázemí. Na protější straně náměstí se nachází sídlo magistrátu z přelomu 50. a 60. let 20. století, které je taktéž památkově chráněno.

Návrh na divadlo vzešel z architektonické soutěže roku 1906. Avšak vítězný návrh nebyl ten realizovaný. 1. místo tehdy získal vídeňský architekt Rudolf Kraus s taktéž neobarokním návrhem. Tento plán však počítal s financemi přesahujícími částku 1,4 milionu korun. Ani druhé a třetí místo s návrhy v duchu secese nebyly využity. Město se nakonec rozhodlo pro levnou variantu Alexandera Grafa, který se v soutěži nedostal ani do postupujícího kola. Nakonec však cena výstavby stejně přesáhla onu odhadovanou o téměř 400 tisíc rakouských korun.

První úpravy ve 30. letech spočívaly v novém systému osvětlení a dálkovém vytápění celé budovy. Další změnou bylo odstranění kovových soch Génia a Pegase ze střechy v období druhé světové války, které daroval židovský ústecký průmyslník Eduard Jakob Weinmann. První velká rekonstrukce přichází v roce 1967. Uvnitř byly provedeny technické úpravy, vyměněny sedadla, položen mramor, stěny vytapetovány a celková výzdoba restaurována. Obnovena byla také fasáda a střecha. Práce byly ukončeny v roce 1972 a provoz divadla byl omezen pouze pár měsíců. O další rekonstrukci se rozhodlo roku 1984 kvůli havarijnímu stavu techniky a nevhodnému dispozičnímu řešení. Proběhla celková modernizace jeviště a divadelních technologií jako například osvětlovací nebo audiovizuální technika. Zároveň byly provedeny opět restaurace ve vnitřní i vnější části budovy a doplnění o současná umělecká díla včetně opony. Součástí byla přístavba obsahující skladiště a zkušebny započatá roku 1987, která se nakonec postavila jen z části. S historickou budovou je propojena prosklenou chodbou v patře. Na rozdíl od předchozí rekonstrukce byl provoz divadla výrazně omezen a hrálo se v Domě kultury. Rekonstrukce skončila v roce 1993 a dostavba roku 1996.

Čtyřpatrová samostatně stojící silně členitá obdélníková budova je v duchu neobaroka se secesními prvky. Kryje ji soustava mansardových střech. Hlavní průčelní strana je výrazná oblým rizalitem a portikem s terasou v patře, na jejíchž sloupcích stojí dvě sochy amoretů. Stejně jako zmíněná terasa mají i dva postranní balkónky zábradlí s ozdobnými pozlacenými řetězci. Sem vedou dva silně zdobené vstupy na stejné úrovni, jako jsou postranní vchody v přízemí a kulatá okna ve 2. patře. Na terasu vedou tři opět silně zdobená francouzská okna s pilastry mezi jednotlivými částmi. Nad ním se nachází další půlkruhové trojdílné okno s maskaronem na vrchu. Celá tato centrální část rizalitu je ohraničena dvěma velkými ozdobnými pilastry nesoucími hlavní římsu, na které se poté nachází štít s kartuší mezi dvěma vázami s jednou na svém vrcholu. Zbylá průčelní strana divadla je výrazná především vysokými okny ohraničenými pilastry nesoucími suprafenestry. Boční strany jsou stejné. Výrazné jsou zde vystupující schodišťové chodby, kterých jsou tři páry. Mezi první a druhou se nachází balkony. Zadní strana je daleko méně dekorována a nejvýraznějším prvkem je vysoký vstup přímo na jeviště.

V hlavní osmiboké hale se nachází diagonální schodiště na balkon a pravoúhlá lomená schodiště na galerii. Dále se zde nachází tři geometrické secesní foyery a další zázemí. Vnitřek je zdoben zlacenými štuky a přírodními ornamenty v kontrastu s geometrizující podobou svítidel. Stropy jsou řešeny na začátku 20. století moderní metodou železobetonové konstrukce. Hlediště je kompozičně sjednocené, celkový tvar je podkovovitý. Balkóny postranních lóží jsou zespoda zaobleny a štukatérsky ozdobeny do podoby mušlí. Prostřední trojice na rozdíl od ostatních lóží má propojené parapety, není oddělena pilíři a je celá ve společném portálu zakončeném do tvaru klenební lunety. Strop je rozdělen na tři klenební pole, které mají tvar stlačeného oblouku. Na nich jsou paprsčité pásy štuků. Také se zde nachází malba vídeňského profesora Eduarda Veita, která má zobrazovat pracovitost Ústečanů. Opona je malovaná na téma commedia dell’arte. Jejím autorem je akademický malíř Petr Menš. Původní opona byla železná s ornamentálními pásy.

Budova je kulturní památkou:

Pseudobarokní čtyřpatrová stavba s výrazným uplatněním secesních prvků byla postavena v letech 1908-1909 podle plánů vídeňského architekta Alexandera Grafa. Vzešla z architektonické soutěže, která byla obeslána dvaačtyřiceti soutěžními návrhy. Ze známějších účastníků je třeba jmenovat kancelář Fellner u. Helmer, architekty Franze von Krauße, Josefa Zascheho, Oskara Strnada nebo Rudolfa Bitzana. Vítězem soutěže se stal původem českolipský Rudolf Kraus, jeho návrh však nebyl realizován. Kromě Grafova projektu byly zakoupeny i návrhy Zascheho a Bitzana. Nejvýznamější figurou v porotě byl berlínský Otto March.

Místo pro výstavbu divadla bylo vybráno logicky mezi významnými budovami pošty a školy (dnes muzeum). Původně se zde však nacházel malý rybník, což vyvolalo před zahájením výstavby vleklý spor. Stavbyvedoucím se stal karlovarský Alfred Bayer činný v té době v kanceláři Fellmer u. Helmer.

Divadlo tvoří jeden ze dvou hlavních akcentů ústeckého Lidického náměstí, protiváhou mu je protilehlá budova magistrátu. Umístěno je na západní kratší straně náměstí, jehož stranu samo utváří, magistrát na východní. Před průčelím divadla je náměstí přeťato začátkem Masarykovy třídy, hlavní osy novější městské výstavby. Divadlo bývalo součástí trojice významných budov, na jižní straně sousedilo s velkorysou budovou pošty (dnes v místě polyfunkční dům a obslužná budova divadla), na severní straně dosud stojí někdejší škola s reprezentativními prostory města, nyní městské muzeum.

Jedná se o podsklepenou stavbu obdélného členitého půdorysu o třech nadzemních podlažích s barokně tvarovaným hlavním průčelím, kterému dominuje vysunutý, na bocích zaoblený středový rizalit. Ten odpovídá částečnému vysunutí vnitřního osmibokého foyer obou pater, rovněž čtyři menší boční rizality na stranách budovy naznačují schodiště a únikové cesty. Objekt je zděný, některé jeho části jsou železobetonové. Fasády jsou hladké, omítané, v šedobílé barevnosti. Sokl je pískovcový. Valbová mansardová střecha je rovněž výrazně členitá. Na mansardové střechy opatřené věžičkami navazují na bocích pultové střechy obslužných prostor předsálí tentokrát s věžičkami rizalitů schodišť a sedlovým zastřešením tympanonů. I nárožní schodišťové rizality hlavního průčelí jsou zakončeny nízkými věžovitými střechami, zde bývaly do II. světové války umístěny jezdecké alegorické sochy Pegase a Génia. Krytina je měděná, kombinuje velké obdélné svisle profilované šablony na plochách a falcování v detailu. Součástí střechy jsou zděné i oplechované vikýře, místy též nová střešní okna.

Střední rizalit a celá přízemní část průčelí je pojednána průběžnou bosáží včetně pilířů nesoucích představený velký balkon. Na ně navazují v úrovni balkonu podstavce s velkými bronzovými svícny. Obě boční strany hlavního průčelí jsou zvýrazněny mělkými hranolovitými rizality s jedním oknem v patře a mušlí s chrličem vody pod ním. Tyto okenní otvory jsou lemovány edikulou se vzedmutou římsou štukatérsky zdobeného frontonu. Na parapetech jsou použity festony. Na zadních a bočních fasádách se opakují obdobné zdobné prvky. Členitost obou bočních fasád je vytvářena rizality se vstupy do přízemí a na trojí schodiště.

Památková hodnota objektu spočívá v autentických hodnotách materie kvalitní eklektické architektury včetně její výzdoby. Architektura stavby úzce propojuje estetické vyznění exteriéru i interiéru s kvalitou řemeslné práce. Neméně významné je, že návrh, podle kterého byla divadelní budova realizována, vzešel z kvalitně obsazené architektonické soutěže.

Původní evidenční list památky:

Stavba poměrně členitého půdorysu s bohatou výzdobou fasád. Východní průčelí budovy má zaoblený risalit ve středové ose, který je členěn vysokými, do poloviny kanelovanými pilastry. Na bocích risalitu bosáž, která se opakuje i na nárožích budovy a na pilířích nesoucích balkon, který je risalitu představen. Po stranách risalitu, nad bočními vstupovými vchody balkony. Průčelí je ukončeno výrazně profilovanou římsou. Boky východního průčelí mají okna rámovaná kanelovanými pilastry, nesoucími výrazné nadokenní frontony. Boční fasády budovy bohatě zdobeny, zvláště v partiích nad vchody. Interiér má vysoce náročnou výtvarnou výzdobu převážně secesního charakteru. V hledišti rozměrná nástropní freska představující alegorii města Ústí nad Labem od E. Veita.

Historie na webu města:

Ústí nad Labem se stává významným městem až v druhé polovině 19. století v souvislosti s těžbou uhlí, rozvojem průmyslu a dopravy. V rámci tohoto procesu dochází i k emancipačním procesům v oblasti kultury, jejichž výrazem je například také snaha prezentovat rostoucí moc a blahobyt měšťanstva stavbou divadla. Stálé divadlo měla nejen města s kulturní tradicí, což byla příkladně lázeňská centra Teplice a Karlovy Vary, ale v německé oblasti postupně již také města, jež svůj význam získala v první vlně průmyslové revoluce koncem 18. a počátkem 19. století, tj. Liberec, Jablonec n. N. a podobně.

Ke konci 19. století začíná být idea zřízení stálé divadelní scény naplňována. Roku 1899 přidělilo město pro stavbu divadla pozemek mezi hlavní poštou a školou na dnešní Masarykově třídě, na místě již dříve zasypaného rybníčku. Původně přicházely v úvahu i další pozemky, na místě Městských sadů nebo v prostoru parku před Vaníčkovou ulicí. Vzhledem k architektonickým představám o dalším územním rozvoji města však byly nakonec tyto plány opuštěny.

V této době byl rovněž založen divadelní výbor, jenž se v roce 1903 změnil na Spolek pro výstavbu divadla a jehož hlavní náplní bylo zajistit potřebné financovaní stavby. V tom byl Spolek pro výstavbu divadla úspěšný, v krátké době shromáždil kolem sta tisíce rakouských korun a získal příslib dalších financí, zejména od Spolku pro chemickou a hutní výrobu, městské spořitelny a měšťanského pivovaru.

V roce 1906 se městské zastupitelstvo sjednotilo na velikosti divadla pro 700-800 osob, s tím, že na projekt divadla bude vypsána veřejná soutěž. Na jejím základě se sešlo celkem 42 návrhů, z nichž byl vybrán projekt vídeňského architekta Alexandera Grafa, který již proslul divadelními budovami v Moravské Ostravě, Znojmě, v Badenu u Vídně i v samé Vídni. Vlastní stavba byla započata v roce 1908 a nešetřilo se na ní, náklady dosáhly výše přibližně jednoho milionu rakouských korun. Dokončena byla v létě roku následujícího.

Divadlo bylo postaveno v pseudobarokním slohu, ovšem na svou dobu s progresívní železobetonovou konstrukcí. Počítalo s 878 diváky. Slavnostní otevření se stalo velkolepou kulturní podívanou. Konalo se 21. září 1909 a na programu byla Grillparzerova hra Sappho, v níž v hlavní roli vystoupila Maria Pospischilová, která byla zároveň až do roku 1913 pověřena řízením divadla.

Historická sídla:

Slavnostního otevření se divadlo dočkalo 21. září 1909. Interiér krášlí alegorická nástropní freska Eduarda Veitha s alegoriemi Podnikání, Pilnosti, Obchodu, Dopravy a Průmyslu, které jako novodobé múzy provázejí Apollóna. Nebývalý rozkvět zažilo divadlo v letech 1920-1929 a 1933-1941, kdy pod vedením Rakušana Alfréda Hutiga dosáhlo překvapivě vysoké umělecké úrovně a pěvci evropského formátu si v Ústí nad Labem doslova podávali dveře. Nacistická okupace v roce 1938 znamenala konec českého divadelního života. Na podzim roku 1944 byla z existenčních důvodů činnost divadla zastavena. V květnu 1945 bylo divadlo nazváno „Slovanské divadlo Beneše a Stalina“, o měsíc později bylo toto absurdní pojmenování změněno na „Městské divadlo v Ústí nad Labem“. První poválečné představení se uskutečnilo 30. června 1945 uvedením Prodané nevěsty a následně ústecké divadlo dosahovalo mnoha mezinárodních úspěchů, zejména v letech 1962–1974, kdy jej vedl František Vajnar. Vedle opery zde již od roku 1946 působí i baletní soubor. V letech 1987–1993 byla budova nákladně rekonstruována, divadlo vybaveno nejmodernější scénickou technikou a vedle historické budovy byla postavena nová správní budova. Současným repertoárem je opera, opereta a balet.

Další podrobnosti:

Pořadí v soutěži
1. Rudolf Kraus – návrh č. 29, „Apollinis et musis“
2. Fellner und Helmer – návrh č. 42, „Nr. 52“
3. Friedrich Kick – návrh č. 18, „Musis“

nákup: Alexander Graf – návrh č. 1, „L. B.“, realizováno
nákup: Josef Zasche – návrh „Direkter ausgang von der I. Rangtreppe ins Freie, behagliche Verbindung des Parterres mit Foyer“, není znám
nákup: Rudolf Bitzan – návrh „Nachtstunden“

Další účastníci soutěže:
Oskar Strnad – návrh není znám
Heinrich Karl Ried – návrh
Franz von Krauß – návrh
Siegfried Kramer – návrh

Porota: O. March (Berlín), J. Deininger (Vídeň), F. Schachner (Vídeň), A. Sigmund (Teplice), M. v. Loos (Teplice), C. Götze (Ústí n. L.); C. Rehatschek (Ústí n. L.), náhradník: F. Maresch (Ústí n. L.)

Divadlo bylo postaveno podle návrhu Alexandera Grafa.

V pátek 19. září 1909 bylo v Ústí nad Labem slavnostně otevřelo první divadlo. Bohatě zdobená neorokoková fasáda honosné budovy odráží ambice tehdejších městských radních. Je ale zároveň dokladem dobového skandálu.

Kdyby totiž vedení města před sto lety respektovalo výsledky architektonické soutěže, stálo by v Ústí úplně jiné divadlo. Podobu vítězného, ale nezrealizovaného návrhu se podařilo ústeckým historikům odhalit až nyní.

Tvůrcům webu o ústecké architektuře Usti-Aussig.net se shodou okolností podařilo pár dní před stoletým jubileem objevit vydání berlínského časopisu Architektur Konkurenzen z roku 1908, které se ústecké soutěži detailně věnuje. Otiskuje také vyobrazení všech vítězných návrhů. Ani jedno ze tří oceněných míst ale nepatří autorovi projektu nakonec postaveného divadla.

Ačkoli bylo Ústí na konci 19. století rozvíjející se průmyslovou metropolí, své stálé divadlo dosud nemělo. „Ochotnické spolky a kočovné divadelní společnosti hrávaly po hospodách, ale zájem o postavení řádného divadla sílil jak u veřejnosti, tak u zástupců města,“ popsal tehdejší dobu ředitel ústeckého archivu Vladimír Kaiser.

Veřejnou architektonickou soutěž vypsalo vedení ústecké radnice v roce 1906. Zadání znělo: divadlo pro 700 až 800 osob s předpokládanými náklady 800 tisíc rakouských korun. Sešlo se 42 návrhů. K posouzení usedla komise obsazená význačnými odborníky ve stavebnictví z Vídně i Berlína doplněná místními architekty a zástupci městské rady.

Ze zaslaných návrhů komise okamžitě 19 vyřadila pro nedostatky v architektonické či stavební části návrhu. Do konečného výběru pak postoupilo jen 12 účastníků. První místo a odměnu 1 500 korun obdržel málo známý vídeňský architekt Rudolf Kraus.

„Architektonické provedení vpravdě dobře zapadá do prostředí města. Zvláště v bočních fasádách však mohla být stavba ještě zjednodušena. Obě frontální věže u vstupu se zdají být málo vysoké a měly být očištěny od přetékajících ornamentálních detailů. Jako celek je ovšem návrh velmi kvalitní a není divu, že komisi padl zvlášť do oka,“ posoudil tehdy v časopise Architektur Konkurenzen vítězný návrh berlínský architekt Hermann Scheurembrandt.

Krausova kultivovaná neobarokní stavba měla nabídnout 851 míst k sezení a 75 ke stání. Odhadované náklady byly ale příliš vysoké – 1,4 milionu korun.

Druhé místo a odměnu tisíc korun získal architekt Helmer, který spolupracoval s městem na výběru pozemku. Návrh zpracoval společně s kolegou Ferdinandem Fellnerem, s nímž tvořil ctěné duo, jež mělo za sebou výstavbu desítek divadel, paláců a obytných budov, mimo jiné dnešní Slovenské národní divadlo v Bratislavě.

Třetí cenu s prémií 600 korun dostal návrh pražského architekta Friedricha Kicka, který je mimo jiné autorem secesní radnice v Bílině. I tady se drží secese a stavba takového zjevu by jistě Ústí dělala čest. Její finanční náročnost článek neuvádí, ale s ohledem na mohutnost byly také zřejmě příliš vysoké.

Nejspíše proto dostal nakonec přednost výrazně levnější návrh vídeňského architekta Alexandra Grafa, který neumístil se na bodovaných pozicích. A to i přesto, že jeho ústecký projekt nebyl příliš originální.

„Drží se obvyklého divadelního typusu posledních desetiletí. Fasáda sice zapadá do okolí, ale nese konvenční dekoraci ve stylu rokoka. Členění masy je s ohledem na malé rozměry budovy příliš bohaté a bouřlivé, takže na obrázku působí dojmem velmi velkého divadla. To je klam, který by se ve skutečnosti mohl otočit v protiklad,“ kritizoval Grafovu vizi architekt Scheurembrandt na stránkách dobového časopisu. Nutno ovšem přiznat, že Grafův návrh zase jiní architekti ocenili. Graf je navíc dodnes uznávaným tvůrcem řady divadelních budov v Česku, ale i ve Vídni či Lublani.

Pro tehdejší městskou radu ale zřejmě byla nejzajímavější přepokládaná cena: pouhých 657 438 korun při kapacitě 870 diváků. Co na tom, že v konečném výčtu nakonec stejně náklady vyšplhaly přes milion.

Upravená verze článku publikovaného v severočeské příloze Mf DNES, 16. 6. 2009 (22. 09. 2009, autor Martin Krsek)