Po nějaké době mě vítr s přáteli zavál na zámek v Ploskovicích, do míst, kde je k Litoměřicím jen kousek a hraniční hory už skoro zůstávají za zády. Vydal jsem se sem jen tak, na místo které vlastně znám a od kterého jsem nečekal nic víc, než sobotní výlet a oprášení vzpomínek. Ale ono přece! Ono se vyplatí jen tak křižovat krajem! Ono se na leccos narazí…
Ploskovický zámek sám to ale nebyl. Ten tu stál, jak se očekávalo, ve své omšelé kráse letního aristokratického sídla. Jen se člověk nesměl dívat moc zblízka, protože místy je té omšelosti víc, než zednická ruka snese. Park ještě před pořádným jarním rozpukem posmutnělý, prohlídka zámku solidní, jak jen to dav prodlouženého víkendu dovolil… prostě nic neobvyklého… až úplně nakonec… nabídka na jakousi výstavu o módě.
To téma většinou pánům na dychtivosti nepřidá, ale nechal jsem se bez odporu vlákat s tím, že člověk musí i trochu trpět. Navíc při prvním pohledu (jediná pološerá místnost s historickými kostýmy a maskami) se zdálo, že za chvíli je odbyto, a jde se na gulášek. Ovšem chyba lávky! Mezi stojany tam proplouval velice fundovaný pán, který ze sebe sypal společenské vědomosti takovým tempem, že měl člověk co dělat, aby udržel myšlenkový krok. Hodina tam mezi kostýmy uletěla jako pták a mám podezření, že i dvě by nestačily na to, aby se průvodce obsahově vyčerpal. Odcházel jsem odtud s mnohem jasnějším obrazem tehdejší aristokratické společnosti, ale i s tím vědomím, jak málo se současnost od nich liší, jak šaty stále dělají člověka, jak i dnes je směšný ten, kdo se obléká podle vyššího stavu, než sám náleží, jak buransky v některých společnostech vypadáme…. no bylo toho mnoho. Rozhodně více, než co vám o době minulé může sdělit jedna klasická prohlídka zámku.
Po Ploskovicích se nedaleko nabízel zajímavý kontrapunkt – vesnický skanzen Zubrnice. Tady to nebylo samozřejmě o módě, ale především o té moudrosti lidové, řemeslné, zemědělské. Za stejnou více než hodinu (v podobně velkém davu jako na zámku) se člověk mohl na vlastní oči přesvědčit o tom, jak fungovaly statky a usedlosti v zemědělské krajině, jak důležitá byla lokální soběstačnost ve všem – a tudíž jak mnoho toho musel takový sedlák znát o přírodě a světě, hospodaření (aniž by měl na něco diplom!),… no také je to těžké všechno vyjmenovat.
Napadla mě při tom jiná věc. Že totiž kovaní hlupáci by tehdy neobstáli ani v tom stavu šlechtickém, čili řídícím, ani v tom stavu lidovém, chcete-li výrobním. A to je pro mě asi tak ten největší rozdíl oproti dnešku, kdy se mi zdá, že těm „kovaným“ se mnohdy náramně daří, a ti schopní nějak nedokážou najít sílu poslat je tam, kam patří. A pak že historie není poučná….
