Café Henke v Rumburku

Na rohu třídy 9. května a Nerudovy ulice v Rumburku stojí budova bývalého Café Henke.

Stavba je součástí soboru památkově chráněných budov:

Nárožní dvoupatrový zděný objekt na čtvercovém půdorysu s kvalitní ukázkou artdecové fasády prošel přestavbou ve 20. letech 20. stol pod dozorem stavitele Emila Röslera. Tvoří ho dvě části, každá s jinou výškou podlaží a střešního hřebene.

Původní dům je doložen již v roce 1790; k větším známým úpravám zejména v zadní části domu došlo v letech 1900-25, v letech 1925-26 pak byla přední část domu přestavěna do dnešní podoby; menší úpravy byly prováděny i poté (zejména u zadní budovy – zde šlo například o výměnu oken, zřízení vikýřů ve střeše nebo zjednodušení fasády).

Dům čp. 3 je situován na nároží třídy 9. května a ulice Nerudovy, v historickém jádru města Rumburku. Tvoří ho dvě části, každá s jinou výškou podlaží i střešního hřebene. Přímo v nároží je dvoupatrová budova na čtvercovém půdorysu. Obě uliční fasády jsou provedeny shodně – popsána bude tedy pouze jedna, jihozápadní (do třídy 9. května) a poté uvedeny rozdíly na fasádě severozápadní.

Průčelí je trojosé, jednotlivé osy oddělují lizény. V přízemí se nacházejí dvě rozměrná okna a mezi nimi pak vchod do budovy, okna i vstup jsou rozděleny do dvojitého kříže. Jsou umístěny ve špaletě, jejíž horní část má boky stupňovitě se zužující. Ve střední ose patra, odděleného římsou, se nachází trojstěnný arkýř. V jeho čelní stěně je rozměrné okno, ukončené půlkruhovým obloukem se sluncovitými příčlemi. Poutec i příčle jsou ozdobně vyřezávané. Po obou stranách okna je na fasádě svislý reliéfní pás se stylizovaným rostlinným motivem, stejný reliéf je i na úzkých bočních stěnách arkýře – směrem k nároží. Okna v bočních stěnách arkýře jsou jednokřídlá, třítabulková. Stejná okna, jako v čelní stěně arkýře, jsou i ve zbývajících dvou osách prvního patra. Ve druhém patře je ve střední ose francouzské okno, vedoucí na balkón, umístěný na střeše arkýře. Ve zbývajících osách jsou okna – všechny tři výplně jsou řešeny stejně – jsou dvoukřídlé, s poutcem oddělenou horní částí, lemované profilovanou šambránou se sdruženým hlavním klenákem, v němž je květ. Pod okny v krajních osách se nachází trojúhelníkové pole s figurálními motivy (vpravo je to žena, vlevo muž, oba v čelním postoji, spoře odění, v jedné natažené ruce drží oba tác s homolí cukru a v druhé muž šálek a žena neidentifikovaný předmět). Střední osu odděluje po obou stranách pilastr s geometrickou plastickou výzdobou, stejný pilastr, avšak průběžný přes první i druhé patro, je u obou nároží. Balkón má mřížové zábradlí se stylizovanými geometrickými motivy. Pod hlavní římsou se nachází reliéfní pás s motivem cik-caku a stylizovaných květů.

Severozápadní fasáda se liší pouze reliéfy pod okny v druhém patře. Zde jsou obě postavy mužské, levá z nich s výraznými orientálními rysy, předměty, které drží prozatím nejsou identifikovány.

Budova má stanovou střechu, krytou plechovými šablonami, ve vrcholu střechy se nachází plechová věžička tvaru pagody. Ve střeše je na obou uličních stranách rozměrný zděný vikýř se sedlovou střechou krytou plechem, v přední stěně s dvěma jednokřídlými okny, u nároží je zdoben lizénami. V trojúhelném štítu, lemovaném římsou je reliéf stylizovaného květu, po obou stranách štítu je váza s reliéfní výzdobou. K nároží budově se napojuje o něco nižší objekt, rovněž dvoupatrový, s hlavním průčelím do ulice Nerudovy. Průčelí má sedmiosé (v přízemí pouze pětiosé), v ose páté zprava je v úrovni prvního a druhého patra arkýř. Fasáda je poměrně jednoduchá, členěná kromě oken ještě mezipatrovými římsami. Okna jsou novější dřevěná dvoukřídlá, ve špaletě, v přízemí pak jsou rozdělená dvojitým dřevěným křížem a ukončena do tvaru segmentového oblouku. Část s arkýřem je oproti zbytku objektu vyvýšená, arkýř má okna pouze v přední stěně. Levá strana budovy je pouze jednopatrová, původně zde byla na její rovné střeše terasa. Boční a dvorní průčelí jsou jednoduchá, členěná pouze okny, respektive dveřmi, ve dvoře se nachází přízemní přístavek s pultovou střechou. Střecha budovy je zčásti mansardová, zčásti sedlová, krytá plechem. Na straně do ulice jsou ve střeše dva poměrně velké vikýře s trojdílným oknem.

Dům čp. 3 je součástí historického jádra města Rumburk, nachází se v ulici nedaleko od náměstí. Jde o pozoruhodný objekt, tvořený starší přední budovou a později připojenou budovou zadní. Jeho dnešní podoba v zásadě odpovídá stavu po přestavbě ve dvacátých letech 20. století, kdy zde byla provozována cukrárna, kavárna a hotel. Vysoce hodnotná je především přední budova, reprezentující kvalitní a v regionu dosti ojedinělý doklad architektonického výrazu, označovaného jako „art deco“. Kromě hmoty domu a kvalitní fasády s bohatou štukovou výzdobou se dochovala také velká část okenních výplní. Zadní objekt sice prošel určitým zjednodušením fasády, zůstala však zachována hmota a základní členění fasády. Jde o pozdější, avšak důležitý doplněk původního domu čp. 3, s nímž byl již od doby své výstavby funkčně spojen. Obě budovy dnešního domu čp. 3, situované na urbanisticky významném místě, spoluvytvářejí historické prostředí města Rumburku.

Dům č. p. 3 sloužil původně jako kavárna s vinárnou a hostinskými pokoji. V roce 2004 bylo přízemí využíváno jako restaurace s jídelnou a část v patře jako kanceláře. V současné době je objekt bez využití.

Nynější majitel se dlouhé roky o budovu stará a snaží se jí vdechnout nový život, již několikrát otevřel dveře zájemcům zdejším i zdaleka. Na webu má podrobnou historii objektu, informace o kavárníkovi (Franz Henke jr.) a řadu údajů o životě a další tvorbě architekta Emila Röslera.

Výběr z historie objektu na zmíněném webu, doplněno z wiki:

Písemná zmínka o domech na někdejší Klostergasse (Klášterní ulici) je z roku 1790, avšak ve starších pramenech je uvedeno, že na místě domu čp. 3 v roce 1713 stávala budova, kterou vlastnil roku 1713 známý varhaník Johann Christoph Kriedel (1672-1733). Domy čp. 3 a čp. 4 jsou zaneseny také ve stabilním katastru z roku 1843. V pozemkové knize začínají zápisy rokem 1857. Nelze odhadnout, do jaké míry se budova shoduje s budovou doby Kriedelovy. První zápis v pozemkové knize … majitel Paul Lackner, druhým vlastníkem by měl být od roku 1890 Sladek. … Rozhodující pro další osudy domu čp. 3 byl rok 1898, kdy se jeho vlastníkem stal Franz Henke, který pocházel z vesnice Císařský ve Šluknovském výběžku a původně byl vyučen pekařem. Později se stal v Rumburku nejen kavárníkem, ale i konšelem a předsedou místního autoklubu. Od té doby místo slouží výhradně pohostinství. V roce 1925 na jejích základech vzniká nová stavba.

Původní podoba domu čp. 3 se na konci 19. století značně lišila od současnosti. Franz Henke zahájil postupnou přestavbu domu již po roce 1900. Největší úpravy probíhaly v letech 1900–1925 zejména v zadní části domu čp. 3. Přední část domu byla přestavěna v letech 1925–1926 pod vedením architekta Emila Röslera. Ten měl sice svou kancelář v německém Plavně, ale k Rumburku a zdejšímu kraji měl silné vazby. Pocházel z nedaleké Vlčí Hory u Krásné Lípy a postupně se vypracoval na pozici respektovaného architekta. Žil v Drážďanech a posléze v saském Plavně ve Vogtlandu. Odhaduje se, že je autorem 150 až 200 návrhů staveb obchodních domů, hotelů, bank, škol, vil, kaváren, restaurací, kin, továren a obytných domů, převážně na Ašsku a v českém a saském pohraničí, ale i v Itálii, Bosně či Rumunsku

V článku o kavárně Henke a jejím architektovi z doby otevření kavárny v roce 1925 (Rumburger Zeitung) jsou uvedeni i všichni, kteří se na kavárně podíleli: architekt Emil Rösler vedle samotné budovy navrhoval také její interiér. Výklenek pro hudbu, který je srdcem celé budovy, provedla firma Franz Quaiser syn z Rumburku, tato firma spolu s truhlářem Hentschelem z Krásné Lípy provedla i ostatní truhlářské práce dle návrhů architekta. Zdobné prvky fasády vytvořil ústecký sochař Ullrich, barevné zpracování místností v přízemí od uměleckého malíře Hofmann – Stollberga, malířské práce v přízemí provedl pan Rentsch z Neugersdorfu, v patře pan Pilz z Rumburku, zbylé místnosti pan Kiesslich z Rumburku. Zednické a pokojové práce stavitelé Bräuer a Jäger. Zajímavostí je, že pravděpodobným dodavatelem železobetonových dílů je firma Wähner, která se v 30.letech podílela na stavbě spodní části mostu a nábřeží v Ústí nad Labem. Lustry byly dodány od pana Richtera z Jiříkova a pana Ludwiga z Varnsdorfu, potahy od pana Rengera z Kamenice, převlékárna od pana Laskeho ze Šluknova, polstrování od pana Abrhama ze Šluknova, topení od pana Preussgera z Krásné Lípy, parkety od pana W. Horna z Liberce. Z rumburských firem jsou ještě zmíněny: zámečnictví Kiesslich, truhlářství Lissner, elektrotechnik pan Liebich, sklenářství Tietze, tapetář Wildner, kamnáři Wick a Gröschl, štukatéři Bär a Schicktanz. V roce 1923 je v adresáři uveden jediný štukatér Bär v sousedství kavárny na Königstraße 5. Štukatér Schicktanz měl sídlo v Neuteichgasse 48, tedy v blízkosti rodného domu Sigfrieda Röslera. Klempířské práce provedl pan H. Vogis.

Po roce 1945 dochází k zestátnění. Národním správcem měl být pan Šilhán, jehož potomci dodnes žijí v Rumburku. Došlo ke sloučení a funkčnímu propojení s budovou někdejší Clignonovy vinárny (společné sklepy, kuchyň na pozemku obj. č.p. 4 využívá obj. č.p.3, průchod z restaurace obj. č.p. 3 do budovy č.p. 4 – přilehlá cukrárna, později pivnice). V období socialismu se provozovatelem stávají s různými obměnami názvu a sídla Restaurace a jídelny.

Název Café Henke byl po válce nepřijatelný, proto jej vystřídal název Krym, ten se udržel až do převzetí Wikou. Po vpádu sovětských vojsk v roce 1968 měl být údajně název zakryt černým suknem (tak jako řada jiných ruských názvů) a na transparentu se objevil název Svoboda. Zajímavé je, že tři měsíce předtím jej navštívil ku příležitosti 50. výročí Rumburské vzpoury prezident Svoboda. Fotky pana prezidenta tehdy měla pořídit paní Švamberová, pamětníci tradují i jeho jídlo a jiné podrobnosti. 

Po roce 1989 vlastnila objekt firma Wika (Petr Kellner a Milan Vinkler). Za působnosti Wiki měl údajně vzniknout výběrovou soutěží oceněnou i finančně název Venuše, který navrhla paní Bačkovská. Z této doby pochází i vkusné dřevěné obložení v restauraci.

V roce 1992 byl objekt prodán panu Šípkovi (firma Sever-Šípek, Družstvo Respekt). Dochází k výměně celého personálu, postupně přestávají být využívány jednotlivé části a pravděpodobně v roce 2004 přestává fungovat poslední část – prodejna polotovarů v někdejším objektu Clignovy vinárny. Od té doby byl celý komplex zavřen.

Začátkem roku 2008 je Ministerstvem kultury komplex prohlášen za kulturní památku a spolu s areálem rumburského pivovaru z období pozdního baroka vytvořil dvojici staveb v Seznamu nejohroženějších památek ČR.

I když budova nabízí nejen díky své poloze obrovský potenciál a v minulosti byla využívána k občerstvení, výrobě polotovarů i ubytování, její osud byl podobný jako osud Tietzova obchodního domu v srdci Plavna. Na přelomu tisíciletí je zavřena a chátrá…

V srpnu 2009 proběhla dražba zchátralých objektů čp. 3 a čp. 4. a v listopadu 2009 domy převzal nový vlastník, který v roce 2010 zahájil jejich rekonstrukci. 

Náročným úkolem byla oprava členité fasády domu čp. 3, na kterou v letech 2020 a 2021 finančně přispělo Ministerstvo kultury ČR. Od roku 2010 noví majitelé uspořádali pro veřejnost několik prohlídek rekonstruovaných domů. Bývalé kavárně Henke věnoval svou pozornost také architekt David Vávra spolu s režisérem Radovanem Lipusem v rámci natáčení cyklu Šumná města.

2010 ->

2015 ->

2016 ->

2017 ->