Chutě a vůně Myanmaru III.

Pokaždé, když se odněkud vrátím, všichni se mě ptají, co se mi líbilo nejvíc. Ať vyberu jednu věc, která byla prostě top. A já nikdy nevím, co mám říct, protože je jich taková spousta a žádná mi nepřijde míň dobrá. Tentokrát ale jednoho favorita na top zážitek mám. A na to, že nejsem žádný horal, ani milovník velkých kopců, byl mým nejkrásnějším zážitkem dvoudenní trek do kopců ve státě Shan.

Den předtím, než jsme vyrazili s průvodcem na cestu, jsem v jedné kavárničce potkala dámu z Německa, která si tam přišla číst. Daly jsme se do řeči o tom, jak dlouho jsme v Myanmaru, kde jsme byly a kam míříme dál. Zmínila se i o treku, který šla dva dny zpátky. Moc ho doporučovala, prý to byla brnkačka, že šla v pantoflích a že to bylo prostě super. Tak jsem hodila obavy za hlavu, že když to ušla ona, ujdu určitě v pohodě i já. Když jsme pak druhý den ráno vycházeli, byla jsem natěšená, průvodce uměl perfektně anglicky, takže jsme se dozvěděli všechno o místních zvyklostech, rozdílech mezi obyvateli různých státu celého Myanmaru, o historii atd. Plán byl dojít do večera do místní vesničky v kopcích, přespat u místních a druhý den jít zase zpátky jinou cestou. Když jsem se škrábala do kopce tak kolmého, že se mi dělalo špatně, když jsem se podívala dolů, byla jsem uklidněna, že to je ta nejhorší část a že je krátká. Pravda to sice byla, ale už mi nikdo neřekl, že pak už je to prostě jenom do kopce. Žádný, chvilku nahoru a pak dolů, prostě jenom nahoru, nahoru, nahoru. Průvodce poskakoval jako laňka a vždycky trpělivě čekal na nás pomalejší. Pro někoho, kdo nesedí celý den, každý den, celý rok v kanclu by to byla asi brnkačka, ale já toho měla pěkně plný brejle. Sice byly příjemné zastávky na svačinky, pití a oběd, ale pak vždycky následovala zpráva typu, ještě tak x hodin chůze a jsme tam! To počítání na hodiny mě někdy docela děsilo, protože jako správnej čecháček jsme zvyklá, že vylezeme na kopec, jsme tam do hodiny, pokocháme se výhledem a jdeme dolů. Tady jsme někam vylezli, kochali se výhledem během pauzy na pití a pak jsme zdvihly brady zase výš, kam budeme pokračovat. Navíc v tom horku, ve stínu zase zima, no po pravdě, ne jednou jsem si řekla „ok, tady končim, pak mě tu vyzvedněte.. (taky jsem si říkala, jestli jsme s tou dámou z Německa mluvily o tom stejném..)“.

Vždycky ale v tuhle krizovou chvíli, kdy jsem měla jazyk na vestě a přede mnou byla další zatáčka prašné cesty, která vedla kupodivu nahoru.. se přede mnou objevil takový výhled, že jsem zapomněla, jak moc mě bolí nohy a zadek a jak jsem celá zaprášená a zpocená. Když jsem po dalších hodinách cítila takovou tu rezignaci těla, kdy přepnete na automat a prostě dáváte jednu nohu před druhou, všimla jsem si, že to jde nějak lehce a pak teprve jsem si uvědomila, že jdeme mírně z kopce. Když jsem se zeptala průvodce ‚jak to‘? Řekl to neuvěřitelný.. „už jsme tady!“ V tu chvíli jsme si říkala, že pecka, dneska se mnou už nikdo nehne. Jenže pak jsme vlezli do vesničky, kde pobíhaly děti a hrály se štěňátky a tak nějak se vším co kde našly, jejich maminky na nás mávaly a usmívaly se. Všechno bylo tak nesmělý a citlivý. Pak jsme přišli do domku, kde jsme měli přenocovat a uvítala nás moc krásná rodina, která neuměla anglicky skoro ani pozdravit. Průvodce hodně pomáhal v komunikaci, ale i tak rukama, nohama a hlavně úsměvy jsme si rozuměli. Při procházce vesnicí jsem vůbec nevnímala, že mě třeba bolí nohy, byla jsem tak ohromená tou jednoduchostí, bezprostředností a laskavostí všech kolem mě, že jsem se jen usmívala. Mimochodem v této vesnici jsem jedla to nejlepší jídlo z celého Myanmaru. A na to, že jsme spali na zemi na malé matraci asi pod čtyřmi dekami, jsem se vyspala jako nikdy. Vůbec se mi nechtělo pryč. Moc hezky jsme se rozloučili s celou rodinou, která nám dala střechu nad hlavou a na cestu nás jedna slečna pomalovala tanakou – takovou zlatou barvou, která se u nich běžně používá jako ochrana proti slunci. A už jsme si to vykračovali zase dál. Já se těšila, že když včera bylo všechno do kopce, dneska to musí být zákonitě všechno z kopce.. No milá Míšo.. ani ne.. Ještě jsme vylezli asi dva další kopce, aby přišlo na mé. Když jsme došli úplně na konec našeho treku, čekal na nás obrovský banánový háj, kterým jsme prokličkovali ke krásnému vodopádu. To bylo asi to nejhezčí zakončení toho dvoudenního zážitku, jaké mohlo být.