Je to zvláštní a i když je Barcelona (a Katalánsko a Španělsko) určitě katoličtější země než třeba Čechy a je tu spousta věřících, není to město, které by bylo stověžaté.
Nicméně ty nejdůležitější a nejslavnější věže jsou vidět už z letadla a korunují jeden z nejslavnějších kostelů světa. Je to Sagrada Familia a i když je její dokončení naplánované až na příští rok (2024), to hemžení kolem i uvnitř je už teď prostě HEMŽENÍ, nevim jak to líp a tučnějc napsat a je to zážitek vidět, nicméně jsem Sagradu několikrát dokola obešel a prostě jsem neměl sílu vyčekat frontu a vstoupit s davem….
Možná je to chyba (jo, určitě je to chyba), ale mám tu tlustou knihu z nakladatelství Taschen a tam dovnitř chodívám docela často.
Zkoušel jsem to asi třikrát, dal jsem si kafe s výhledem na ten úžasnej barák a šel dál.
Stalo se mi ale letos před velikonocemi, že jsem potom ve čtvrti Barri Gothic takovým průhledem těmi uličkami zahlédl kopuli chrámu a na něm nějakou paní (jak se později ukázalo Pannu Marii Milosrdnou), a tam jsem dovnitř zašel. Obrovský barokní kostel a uvnitř tak pět lidí i se mnou. A opravdu božský klid. Seděl jsem tam a dumal o Sagradě i Gaudím a říkal si, že takhle nějak si to spočinutí představoval i Antonio, ale nakonec postavil, sice nádhernou, ale matějskou.
Potom je tu Catedral de la Santa Cruz y Santa Eulalia, katedrála Svatého Kříže a svaté Eulálie (patronky Barcelony).
Najdete ji na prostranství Pla de la Seu, což je místo, kde to žije od rána do večera. Hraje se tu, tancuje, schází. Něco jako sejdeme se pod ocasem, myslím.
Já tam vysedával a koukal. Navíc kousek odtud je pítko, kde jsem doplňoval zásoby vody, která je rozhodně chutnější než ta hotelová.
Samotná katedrála je prostě cukrovo — goticky nadejchaná. Volně přístupná je při bohoslužbách, na jednu jsem zašel překvapilo mě, že moc narváno nebylo. Chvíli jsem poslouchal i když jsem nerozumněl ani slovo, ale faráři asi stejně říkají více méně to samé, ne? Na sloupech jsou umístěny televizní obrazovky, abyste dobře viděli, jenomže synchronizace obrazu se zvukem byla katastrofální a to vydržet nešlo.
Moc jsem nefotil, byla bohoslužba, ale stavba je to monumentální.
A nakonec jsem si nechal kostel Santa Maria de la Mar, tedy katedrálu moře a to proto, že jsem o téhle budově jsem zcela výjimečně něco věděl a to proto, že jsem se cestou do Španělska pokusil přečíst knihu Ildefonsa Falconese Katedrála moře (vydalo Argo). Nestihl jsem ji dočíst do konce, protože má něco kolem osmi set stran, ale o katedrále jsem se přeci jenom něco dozvěděl a navíc ji v závěrečné poznámce věnuje autor několik docela vydatných odstavců:
Pokud jde o kostel Santa Maria de la Mar, je to bezpochyby jeden z nejkrásnějších chrámů na světě. Ačkoli se nemůže měřit s monumentálností jiných, soudobých nebo i pozdějších slavných sakrálních staveb, jeho vnitřek dýchá kouzlem, za které vděčí architektu Berenguerovi de Montagut, kouzlem chrámu vybudovaného prostým lidem a pro prostý lid. Tento kostel se podobá katalánskému dvorci – strohému, bytelnému a útulnému, kde hlavní roli hraje jedinečné středomořské světlo.
Velkou předností kostela Santa Maria de la Mar je podle znalců to, že jeho stavba trvala pouhých padesát pět let a nebyla přerušena, takže v něm byl zachován jednotný architektonický ráz. Kostel unikl i pozdějším úpravám a přístavbám. To vše z něho činí nádherný příklad katalánské neboli široké gotiky.
V souladu se středověkým zvykem, aby pravidelnost náboženských obřadů nebyla narušena, kostel Panny Marie doslova vyrůstal z původního, románského chrámu. Architekt Bassegoda Amigó tvrdil, že první chrám Panny Marie se nacházel na rohu ulice Espaseria a pozdější, gotický kostel vyrostl na druhé straně dnešní ulice Santa Maria, čili o něco severněji. Ale roku 1966, během prací na novém presbytáři a kryptě, byla v základech svatyně odkryta římská nekropole, což Amigóovu teorii vyvrátilo. Jeho vnuk, taktéž architekt a znalec chrámu Santa Maria de la Mar, dnes říká, že po sobě jdoucí mariánské chrámy stály vždy na témže místě a každý z nich vyrůstal ze základů toho předchozího. Právě na náhodně odhaleném římském hřbitově v základech kostela byla pravděpodobně pochována patronka Barcelony – svatá Eulálie, jejíž ostatky král Pedro III. Obřadný přenesl do katedrály.
Soška Madony od Moře se v současné době nachází na hlavním oltáři, ačkoli zpočátku zdobila tympanon nad vchodem z ulice Born.
Faktem je, že je hodně nezvyklé, jak je tenhle barák začleněn do okolní zástavby; u nás jsme navyklí, že kostely jsou od ostatní zástavby odděleny výraznou nezastavěnou plochou, tady je ani náhodou. Když včas nezvednete hlavu, ani si nevšimnete, že jste u kostela.
Mezi výzdobou v jinak opravdu strohé (jak píše Ildefonso Falcones kouzlem chrámu vybudovaného prostým lidem a pro prostý lid) katedrály mě zaujala socha svatého Ignáce, nejen proto, že je hodně jiná, ale i proto, že v tomhle městě nějaký čas žil a tvořil kolega Ignác Říha.
No, a aby byl celý prostor vyvážený a v nějaké vesmírné hrmonii, hned za kostelem můžete vstoupit do úplně jiného světa…
