Chutě a vůně Myanmaru II.

Jelikož jsem obecně velkým milovníkem asijské kuchyně a myslím, že chilli je mé indianské jméno, nemohla jsem dospat, až ochutnám něco typického pro Myanmar. Když nebudu počítat klasiky jako jsou smažené nudle a rýže, které i tak dokázali někde pokazit.. musím říct, že mě kuchyně docela zklamala.

Oproti Thajsku nebo Kambodži, kde byla radost si něco objednat, tady to spíš bylo trochu čekání na to, co to bude tentokrát. Ne vždycky to byla taková katastrofa, ale člověka to velmi naučí přemýšlet nad tím, co si objedná a jak to asi připraví. U menších restaurací jsem zbožňovala, jak vás vezmou za ruku a začnou vám ukazovat hrnce a co v nich mají dobrého. Po několika přešlapech se vám zbystří vnímání, jak to vypadá a jak to voní J.

Ale abych jenom nehanila.. Asi nejlepší jídlo, které jsem tam za ten téměř měsíc jedla, nebylo nikde v hotelu, ani v restauraci, ani na ulici ve stánku. Bylo to ve vesničce v kopcích, kam jsme celý den šli s průvodcem a spali u místních v domku. Podle mě nám připravili jídla co opravdu obyčejně jí a ne něco extra pro turisty. K mání byla polévka s fazolemi, rýže, salát s čerstvým zelím, rajčaty a oříšky, spousta chilli a vařená dýně. Byla to prostě fantazie, a to jenom z takto obyčejných jednoduchých věcí. Uznávám, že možná to všechno nadšení bylo maličko ovlivněné celkovou atmosférou okamžiku, kdy toho máte plné zuby po celém dnu mašírování do kopce, jste mezi úžasnými lidmi a všecko vám přijde naprosto super. Kdybych to měla nějak obecně shrnout, tak i když bylo trochu mimo sezonu snad všeho, co mám ráda, tak hrozně chyběla zelenina a ovoce. Používají v podstatě pořád těch pár věcí dokola a tak to všechno chutná tak nějak podobně. Jediné co bych vyzdvihla, je zázvorový salát, ten byl mňam J. Co mě taky dost bavilo, bylo jejich používání igelitu na cokoliv, všechno vám dají do sáčku. Až na stánky na ulici, kde dělali z vajíčka takové hodně vysmažené omelety. Paní je pečlivě balila do novinového papíru, takže když jste si to rozbalili, mohli jste si na své placce přečíst, co se den předtím událo.

Věc, kterou mají opravdu všude je Myanmarské pivo. A jako zástupce národa, který pije pivo po vanách, musím uznat, že tam to pivo prostě docela umí. Mnohem horší máme kolikrát tady v Evropě. Je tam teda oproti jídlu, či jinému pití docela drahé, ale za to stojí za to. Naproti tomu jejich rum, kde velká lahev stojí stejně jako velká Coca cola, je trochu drsnější ráže. My jsme si teda nehráli na drsňáky a smíchané s Colou to docela šlo, ale místní si nalejou malého panáčka do velké sklenice a doplní vodou.. Shodli jsme se, že to je pokažený rum i voda. Nicméně to mají velmi rádi a velmi brzy se po tomto ďábelském drinku motají.