Celý to začelo chybou.
Prohodil jsem si v hlavě čas odletu tam a čas odletu odtamtud, takže jsem místo strašných tří hodin na letišti strávil šílených šest hodin na letišti, ale na druhou stranu jsem si to mohl poplést obráceně a neletěl bych nikam.
Měl jsem koupenou kartu Hola Barcelona, se kterou se dobře cestuje a platí i jako vstupenka do různých muzejí (o tom později) a byl jsem přesvědčený, že mi ji vydají v metru (v centru města to tak funguje). Jenomže na letišti je to jinak, takže můj první trip byl poznávací výlet z letiště k metru, konverzace s ochotným zaměstnancem, který ale pochopitelně mluvil pouze místním jazykem, jeho snaha dostat tu vstupenku z automatu ve vestibulu (to nefunguje) a další procházka zpátky do rozlehlé letištní haly. Kancelář byla naštěstí ještě otevřená, takže cesta mohla začít.
Protože jsem v Barceloně byl už letos zjara a ubytování jsem měl na stejném místě, byl jsem přesvědčen, že nocleh najdu lehce i když vyznat se ve čtvrti Barri Gòtic není zase tak jednoduché.
Jenomže ve dne to tu vypadá přeci jenom jinak, než za tmy.
Všechno je sice takové povědomé, všude sedí mraky lidí a tady, tady hned za rohem to už přece znám.
Jenomže jsem bloudil jako Rychlé šípy ve Stínadlech a zatímco jim v orientaci pomáhal zvuk zvonů ze svatojakubského kostela, mně pomohly vzpomínky na jarní piva vypitá na náměstí George Orwella. To náměstíčko sice není obrovské, ale přeci jenom je jiné, než spleť uliček kolem.
Noční bojovka tak skončila úspěchem a trhaným vepřovým s bramborem (nekupte to za pět pade!) a výlet mohl konečně začít.
Ale nejdřív vyspat.
