Chutě a vůně Myanmaru I.

Když jsem se rozhodovala, co se svou neposednou duší podniknu další zimu, Asie byla jasná volba, protože já nejsem zrovna milovníkem těch bílých věcí, co padají v zimě z nebe a naopak jsem si nějak zamilovala tu špínu daleko na východě. Tentokrát přišel na řadu Myanmar. Cesta tam byla jako vždycky úmorná.. Přestupy, klimatizace, (ne)spaní v letadle. Ale po tom všem vždycky přijde pro mě to nejmilejší. Člověk vyleze z letiště, pleskne ho do obličeje to teplo a začne se tetelit, že už je tu!

Asi jen tak nezapomenu na svoje první dojmy, když jsme se šla prvně projít po ulicích kolem hotelu. Nadšeně si mašírujete, rozhlížíte se do všech stran a jste zvědaví, natěšení, jací tu jsou lidé, domy, obchody, jídla barvy a vůně.. Mimochodem jejich elektrické vedení (rozuměj halda drátů přidělaná na kůlech a přes ně přeházené další kabely) mě asi bude vždycky bavit pořád dokola. No a pak se zadíváte na zem pod svoje nohy a zjistíte, že celou tu dobu šlapete po docela velkých červených skvrnách, které vám evokují, že na každých dvou metrech musela zákonitě ležet mrtvola s rozbitou hlavou na cimpr campr. Když se začnete rozhlížet, zjistíte, že je to opravdu všude a v momentu, kdy jsem začala krčit čelo, že „co to proboha je!!“ jeden místní odplivl asi půl litru červené tekutiny kousek ode mě a to za jízdy na motorce. Ještě se stihnul hezky usmát, takže jsem zřetelně dokázala spočítat, že měl asi tak šest zubů tmavočervené až načernalé barvy, zatroubil a frčel dál.

Místní totiž milují betel – to jsem věděla, to o tom plivání jsem taky slyšela, ale o těch nechutných skvrnách už nikdy nikdo nemluví. Co je to vlastně betel? Je to lístek pepřovníku betelového, který se potře vápnem, dá se na to nedozrálý plod palmy arekové a všecko se zabalí do malého balíčku. Někdy se ještě přidávají lístky tabáku, či nějaké koření a to se pak pěkně šupne do pusy a žvýká. Uvolňované látky vás pak mají dostat do euforie. Je pravda, že většina lidí se tam pořád usmívá a podle zubů vidíte, kdo má opravdu dobrou náladu, a kdo si jí „vyrobil“J.

Nicméně jsem nemohla být ochuzená o to, co tam všichni tak milují, takže jsem aky vyrazila ke stánku s betelem a zazubila se na tři postarší pány, kteří si tam tak spolu požvykovali. Zazubili se na mě zpátky a začali ukazovat, co tam všechno chci. Jelikož jsem netušila, co to je, tak jsem se dál usmívala a krčila rameny, rukama jsem se snažila naznačit, ať to nepřehánějí a mě to pak nevystřelí z bot. Takže jsem dostala tři balíčky, přibližná cena na naše asi 10Kč. Tak hurá na to, pánové za stolkem mě bedlivě sledovali, co na to povím. Tak dávám do pusy, žvýkám, žvýkám.. drolí se to, plody jsou dost tvrdé, nicméně najednou mám pusu plnou slin a tak jdu pomalu na svůj první plivanec. Je to až absurdní, ale byla jsem upřímně hrdá na svůj první obří červený flek v prachu cesty. Ještě víc teda na to, že jsem zvládla nepoplivat sebe. No a závěr? Nebylo to vůbec špatný a ta pachuť na konci byla jako kdybych olízla vonnou tyčinku. Jestli bych si dala znovu? Dala.. a dávala jsem několikrát!