Muzeum města Ústí nad Labem

V neorenesanční budově bývalé chlapecké obecné a měšťanské školy na Masarykově ulici v Ústí nad Labem (mezi divadlem a sady Bedřicha Smetany) sídlí Muzeum města Ústí nad Labem.

Slušelo by se hned napsat, že nyní sídlí (od roku 1972). Jak bylo vidět na aktuálně ukončené výstavě, za 140 let svého trvání se přesouvalo tolikrát sem a tam, až je vlastně s podivem, že tahle instituce všechno přežila a funguje dodnes. Web muzea napovídá, že během prvních deseti let se stěhovalo osmkrát!

Ale ještě zpět k aktuálnímu sídlu. Jak uvádí např. kniha Muzea a galerie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, centrální budova byla postavena roku 1876 a to nejen pro potřeby samotné školy. Město v té době nemělo radnici a proto ve 2. patře vznikl reprezentativní Císařský sál pro zastupitelstvo (roku 1901 se zde uskutečnila audience rakouského císaře Františka Josefa I.). Budova v letních měsících sloužila dokonce jako výstavní areál – v roce 1887 tu proběhla výstava díla malíře Ernsta Gustava Doerella, jehož obrazy tu po letech byly vystavovány znovu (výstava skončila 12. února 2017).

Roku 1898 byla budova doplněna o další 3 křídla, takže dnes se tu setkáme s uzavřenou čtyřkřídlou dispozicí s vnitřním nádvořím. Hlavní vchod se sloupovým portikem je na straně k zmíněným sadům B. Smetany, od Lidického náměstí ve zkoseném nároží je boční – služební vchod s neorenesančním štítem. K raritám patří fakt, že se jednalo o první budovu v Československu, kde bylo zprovozněno dálkové vytápění. V roce 1922 došlo ke kolapsu staré kotelny a ač se radním zdál plán na něco takového utopií, podařilo se natáhnout parovod z nedaleké elektrárny a po prokázání bezchybné funkčnosti se začaly připojovat i další veřejní objekty. O tom, že šlo o povedené řešení, svědčí i skutečnost, že topný systém byl v provozu až do roku 2005!

Jak již bylo řečeno, výstavní činnost zde zahájilo muzeum v roce 1972, v letech 1975-1978 vznikly první stálé expozice. Muzeum na počátku fungovalo v jedné budově se školáky a posléze obsadila bývalé třídy hlavní pošta a muzeum hrálo jen roli trpěného nájemníka. Po vystěhování pošty v roce 1994 konečně získalo budovu do vlastní správy a následně se realizovala generální rekonstrukce, ukončená roku 2011.

A ještě jedna zvláštnost – vlastně až při přípravě výstavy Cizí dům? o působení českých Němců v architektuře v letech 1848 až 1891 se podařilo objevit, že architektem budovy byl vídeňák August Krumholz.

Když už byla řeč o několika výstavách – ano, pro mne velké překvapení. Buď jsem úplně slepý, nebo tu není ani jedna jediná stálá expozice. Po celém areálu jsou rozmístěny výstavní prostory, v nichž se střídají nejrůznější exponáty ať už domácí, nebo zapůjčené, takže je sem stále proč chodit.

Já se jel podívat hlavně na obrazy již zmíněného malíře Ernsta Gustava Doerella (a koupit nádhernou knihu), ale radost mi udělalo i několik dalších koutů. Již zmíněný Cizí dům? nebo 140 let historie ústeckého muzea, slzy nostalgie jsem ronil na Počítačovém dávnověku, okoukl (nejen) ženy, které jsou osudem fotografa Petra Berounského, prošel mramorový Dialog s časem. Je tady toho plno, od ukázky mediálně velmi probíraného nálezu „sudetského pokladu“ Rudiho Schlattnera, zkamenělého kmene z Vršan (ten jsem měl náhodou tu čest vidět na vlastní oči na místě jeho nálezu), přes vcelku neradostnou podívanou v projektu Lipová – Spansdorf 1915 až 2005 k cedulím s životopisy významných a mnohdy pozapomenutých Ústečanů.

Inu, byl jsem tu poprvé, ale asi ne naposledy. Opravdu velký zálusk mám na původem plzeňskou výstavu Nelítostný pravěk…