Mezi městy Semily a Železný Brod vede údolím řeky Jizery turistická značka červené barvy. Historická cesta je pojmenována po semilském rodákovi – doktoru a politikovi Františku Ladislavu Riegrovi. Souběžně s ní vede naučná stezka Údolí Jizery.
Na tuhle lokalitu už myslím nějakou dobu, v létě a na podzim to ale nějak nevyšlo, nezbyl čas. K mému překvapení na mne vyplavaly informace o ní znovu teď, v čase zimním – jsou totiž na ní touhle dobou k vidění ledopády. Něco, nač jsme tady u nás hrdí, ba snad si občas myslíme, že se jedná o něco výjimečného a unikátního. A ono ne, oni to mají i v sousedním kraji?
Láká mne to, láká, ale když si vzpomenu, jak jsem minulý rok za zcela jiných klimatických podmínek měl docela potíž dojet do těchto končin, váhám. Jenže pak zjistím, že to může být úplně jinak. Varnsdorf má totiž jak jednu z mála výhod přímé vlakové spojení s Libercem. A v Trilexu není problém koupit jízdenku EuroNisa, což je obdoba LabeElbe za poněkud výhodnější cenu. Za 160 kaček pro jednoho mít možnost jezdit celý den neomezeně po kraji? Navíc spoj z Liberce směrem na Semily navazuje v řádu minut… Je rozhodnuto.
Takže den po ledopádech brtnických vyrážím obhlédnout konkurenci. Trilex sice nabírá zpoždění, vlak na Starou Paku ale naštěstí počká a já jen koukám z okna, kde všude jsem ještě nebyl. Pomyslný letní itinerář se začíná plnit.
V Semilech u vlakového nádraží nastupuji na modrou, která mne dovede k lávce přes Jizeru, kde přecházím na červenou (modrá pokračuje po opačném břehu k místní Via Ferratě u Vodní brány). Brzy přichází ke slovu včera úspěšně vyzkoušené nesmeky, a hodí se velmi. Bítouchovec-rozcestí. Tady končí/začíná žlutá, po níž se chci vracet, a také souběžná naučná stezka, věnovaná především ochraně přírody, fauně a flóře, geologii, turistice a technickým zajímavostem v údolí (15 zastavení).
Brzy jsem na největší atraktivitě – značná část cesty totiž vede na visuté galerii, zakotvené na skále nad korytem řeky. 77 metrů délky ve výši 5,5 metru nad hladinou. Nechce se věřit tomu, že ještě v 19. století bylo koryto místy široké jen něco přes metr a soutěska se nechala přeskočit z jedné strany na druhou… Dnes by na protější břeh, po kterém vede železniční trať, člověk pomalu ani nedohodil. Prý protipovodňové opatření textilky Schmitt z Bítouchova, která tu nechala skály odstřelit a koryto rozšířit. A už to začíná, na skalách se dolů k vodě místy plazí ledopády. Jiné než u nás – zcela odlišné podloží (granit) a tudíž bez barvy, voda především po povrchu, nikoli průsakem, a občas i nezvyklých tvarů (ledové stěny „tekoucí“ z puklin).
Stopy tu ovšem zanechal i člověk. Vodní elektrárna Podspálov, k jejímž turbínám proudí voda tunelem, který byl vylámán ve skále v délce cca 1300 metrů (prý bylo odvezeno na 420 vagonů kamene). Na protější straně ještě větší dílo – říkovské železniční tunely. Jsou v provozu již od roku 1859 a procházejí skalami, vysokými až 70 metrů. Tady se odvezlo asi 1340 vagonů.. K celkové délce čytř tunelů 743 metrů v 60. letech 20. století přibyly betonové záchytné galerie proti padajícím balvanům. Hned u elektrárny další ledopád, viditelně olámaný, podobně jako některé u nás.
Dál zasněženou krajinou. Böhmova vyhlídka, odpočívadlo, ale kouřmo, zas tak moc vidět není. Jestli ono by opravdu nestálo za to vrátit se sem, až sleze sníh. Další kus cesty a najednou konečně očekávaný ach-efekt. V okamžiku, kdy už člověk přestává očekávat, přijde to hlavní, a hned tuplovaně. Největším skvostem je ledopád před tunýlkem. Přes převis tu v délce 20 metrů roste ledová záclona, která prý někdy dosahuje až 10 metrů výšky. Jeho levá část (zády k řece) přechází do neskutečné namodralé barvy a ať dělám, co dělám, dostat tenhle gigant rozumně celý do záběru nejde pořádně ani se širokoúhlým objektivem.
Tunýlkem dál podél řeky. Pramen Antala Staška (trochu mi chybí informace, co je ta věc, co vypadá jak vyzděný železniční násep na této straně řeky), a další vodní elektrárna – Spálov. Opět přívod vody podzemní štolou, konstrukce ale podstatně složitější. A konec Riegrovy cesty.
Do Železného Brodu se mi po silnici nechce a vracet se stejnou cestou není můj styl. Proto se rozhoduji jít zpět po Kamenického stezce, v naději, že by to mohlo být něco jako v Tiských stěnách, souběžně s prošlou trasou po vrcholcích skal. Jak velký omyl, jak velká chyba!
Přecházím na modrou a za chvíli od silnice stoupám do Spálova. Tudy zjevně oproti předchozím kilometrům nikdo moc nechodí. Cesta je sice v terénu viditelná, ale není ušlapaná, takže nesmeky nenesmeky, nohy ve vysoké vrstvě sněhu kloužou a bořím se. Místy navíc přírodní překážky v podobě terénu rozrytého zřejmě černou zvěří. Výstup do obce se mi zdá neskutečně dlouhý, a to ještě netuším, co mě čeká dál. Většina cesty totiž nevede po vrcholcích skal, ale po vrstevnici prudkých svahů, občas prokládáno sestupem a opětovným výstupem.
K Myší skále od Medencem se ještě dohrabu vcelku solidně, ale stoupat nahoru na vyhlídku už nemám síly. Ještě kousek po modré a na rozcestí Morava přecházím na žlutou. Začínám se proklínat, co jsem si to na sebe vymyslel. Nevím, nakolik je to z fotek patrné, ale terén je horší a horší, a když mi v jednom okamžiku podjedou v mase sněhu ve svahu nohy a já zůstávám vedle cesty zapíchnutý po pás, opravdu začínám mít pocit, že mě tu najdou až na jaře… Nakonec jdu mechanicky dál a míjím jednu vyhlídku za druhou. Jindy, fakt možná někdy jindy.
Vítězství – jsem zpět v Bítouchovci, na rozcestí, opouštím žlutou a po červené a modré směřuji k nádraží. Jeden vlak směr domov právě odjíždí, a ač další jede až za hodinu, začínám mít prudký pocit, že na něj nedokážu dojít včas. Sundavám už nepotřebné nesmeky a nakonec se do čekárny doploužím včas. Tohle byl zážitek vskutku nezapomenutelný.
A pár statistik:
