V prosinci roku 2016 se uskutečnila další z odborných exkurzí, pořádaných Destinačním fondem Českého Švýcarska pro jeho partnery za účelem poznání (nejen) turistických možností v našem okolí.
Obecně prospěšná společnost České Švýcarko má svůj hlavní objekt zájmu přímo v názvu, nijak se ale nebrání regionálním přesahům, ba snad poslední dobou spíš naopak. Týká se to nejen bratrského Saského Švýcarska, ale mnohem širší oblasti. A tak tentokrát došlo na Krušnohoří. On si to člověk moc neuvědomuje, ale máme tyhle hory vlastně pod nosem, na německé straně stačí dojet kousek za Drážďany a jste tam…
První zastávka na nádraží Freital-Hainsberg. Krásná a fungující stavba, kromě pokladny také skvěle vybavené infocentrum s poměrně velkým tematickým obchodem. I nudle do polévky ve tvaru parní lokomotivy se tu našly. My jsme tu ale hlavně kvůli Weißeritztalbahn. Jedna ze saských úzkokolejných drah, katastrofálně poničená povodněmi v roce 2002, postupně obnovovaná. Zatím je možno projet se po cca polovině původní vzdálenosti, „jen“ do Dippoldiswalde. Inu, není třeba všechno hned zbourat, zničit, vytrhat či nechat spadnout.
Romantickým údolím kolem vody se dostáváme do již zmíněného Dippoldiswalde, kde nás čeká především návštěva místního muzea (tedy přesněji dvojmuzea, a to ještě ke všemu je tu ve městě muzeí víc). Pohoštění, uvítání a prohlídka. Ano, jsme opravdu v Krušnohoří, je to vidět na každém exponátu.
Další bod programu – ukázkový oběd v hotelu Dippoldiswalde Heidehof. Jsme stále poměrně blízko hranic, takže se tu s alespoň částí obsluhy bez potíží domluvíte mateřštinou. Ale jsme v Německu, takže i když tu možná mají české kuchaře, stejně jim z jídla lezou neslané nemastné Eintopfy…
Přesun zpět do města, kde si s námi na místní radnici o problematice cestovního ruchu (a hlavně financích) povídají zástupci města a spolku pro Saské Krušnohoří. Ne leccos je jinak, ono skoro všechno je jinak…
Poslední přesun – a jsme v Pirně. Procházíme ožívajícím adventním trhem na radnici, kde na nás čeká již některým dobře známý bürgermeister. Další povídání o tom, jak se s poměrně mála dá udělat co nejvíc, jak se těší na příliv Čechů po nové dálnici, a samozřejmě pozvání na trhy. Před rozchodem hudba z radničního balkonu a videomapping na její fasádě a pak už okukování sortimentu. Jo, i tady jsme pokecali česky – u trdelníků o tom, jak moc se liší zdejší přístup k organizaci prodeje od našich zvyklostí…
Mezi fotografiemi je pár obrázků i od Kláry Mágrové – jela na rozdíl ode mne v salónním vozu parního vlaku, ale prý se lišil jen záclonami a lampičkami. A stihla v Dippoldiswalde i část muzea věnovanou koželužniství, na jejím záběru jsou kůže ze slona, nosorožce, býka a srnce.
