Také letos jsme se se ženou rozhodli navštívit jihomoravské vinné sklípky a užít si tamní pohostinnosti. Když jsem plánoval trasu naší cesty, zjistil jsem, že pojedeme skrz nebo kolem míst, které jsou nějak spojené se životem a dílem pana Bohumila Hrabala. A proto, že jsem dlouhá léta obdivovatelem tvorby tohoto autora a v přítomnosti jeho poetických textů je mi dobře, domluvili jsme se, že cílem cesty je sice stále jižní Morava, ale že zbytek bude patřit Bohumilovi; prostě Tour de Hrabal.
Plzeňské pivo – tím se musí začít. A proto, že je zde stále přítomno dilema, zda se šípkovou či se zelím, tak to restaurace vyřešila šalamounsky – děleným talířem a kombinací obého.
Zastavení první – POLNÁ
První zastávkou této tour bylo městečko Polná. Jakýsi geniální kompas v hlavě mé ženy zavedl náš vůz hned k patě vysoké žluté budovy místního Měšťanského pivovaru. Vysoko nad námi byla na zdi pamětní deska, stylově vyrobená z vrchní části pivního sudu, s nápisem informujícím o tom, že část života zde prožil spisovatel, po jehož stopách jsme se vypravili. Mé vnitřnosti se zachvěly vzrušením, jak se na vzývače páně Hrabala sluší.
Bohumil H. zde zažil leccos poprvé. Poprvé bydlel v pivovaru, zde se prvně topil, poprvé opil a jako čtyřletý si poprvé zahrál s divadelními ochotníky. Pro malého Bohouška Hrabalů byl pivovar v Polné spíše temné místo, kde se svítívalo i přes den, a tak se raději toulal městečkem a jeho okolím. My jsme ale pivovar objevili upravený, rekonstruovaný, plný světla s ubytovací možností a krásnou restaurací. V té je i část, kde jsou na stěnách reprodukce fotografií s malým Bohouškem i velkým Bohumilem. Na poličce se k sobě tiskne několik Hrabalových knih, takže se můžete i začíst a k tomu třeba popít pivo s podivným názvem Rampušák(což zní spíše jako odkaz na Poláčkových Bylo nás pět, že Rampepurdo). Ale je to pívo celkem pitelné. Také procházku Polnou jsme si užili a nezkazilo nám ji ani jakési stigma dané Hilsneriádou, které Polnou provází už více jak století.
Zastavení druhé – ŽIDENICE
Dalším místem naší nesvaté pouti byly Brněnské Židenice. Tam nás zavedla netradičně hladce průjezdná D1 a šalina č. 2. Pak ještě vystópat nedlouhou Balbínovou ulicí a stáli jsme před domkem s číslem popisným 489/47. Místo, kde se narodil Bohumil Kilián (o dva roky později přijal otčímovo jméno Hrabal). Bohouš jako dítě toto místo miloval. Spousta slunce, pole, vinohrady, dvorek s kozou a hřbitov, který jej fascinoval.
My jsme Balbínovu ulici našli klidnou a liduprázdnou. Na rodném domku mistra informaci o tom, že se zde narodil světoznámý literát, nehledejte. Ta je až o pár desítek metrů výše. V travnatém porostu u zatáčky je pamětní deska s potřebnou informací. Nemaje s sebou Plzeňského piva jsem pár kapkami karibského rumu pokropil několik žlutých květin, které zde někdo položil. Větší část obsahu mé placatice jsem při vzpomínce vypil pochopitelně sám.
Zastavení třetí – DALEŠICE
Dalešický pivovar bylo takové speciální místo na naší cestě, neboť s životem pana spisovatele nemá nic společného. Myslím, že lidé toto místo s jeho žitím spojují více než pivovar města Nymburk, který je tím filmovým Dalešickým popisován. Naprostá většina návštěvníků zde hledá místa, která mu utkvěla v mysli sledováním filmu Postřižiny. Někdo může být i zklamán. Ale ten ať nezoufá, protože… Kdo pil umřel, kdo nepil, umřel taky, ale kdo pije náš Májový ležák, tomu se umřít nechce! A právě skvělý Májový ležák, který zde čepují, vám vynahradí to, že nevidíte žádné filmové propriety. A čím více si Májových ležáků dáte, tím více si budete připadat, že jste ve filmových Postřižinách.
Pro nás to byla již druhá návštěva tohoto místa, ale až letos jsme se dostali do jinak zavřené zahrady, ve které ve filmu například padlo prase nebo kde strýc Pepin učil pochodovat paní správcovou Maryšku. Zahrada je krásná stejně jako ve filmu.
Zastavení čtvrté – KERSKO – HÁJENKA
Na rozdíl od Dalešického pivovaru je Restaurace Hájenka v Kersku, známá z filmu Slavnosti sněženek, spojená se životem pana Hrabala až dost. A to nejen co do množství vypitých piv, ale třeba také nechvalně známou oslavou jeho sedmapadesátých narozenin, kterou přerušila Státní bezpečnost. Účastníci oslavy byli perlustrováni a Bohumil Hrabal už nadále zůstal pod bdělým dohledem STB.
Ač to nebyla naše první návštěva Kerska, tak až letos jsme se dostali do útrob Hájenky, bychom pojedli a popili. Plzeňské pivo – tím se musí začít. A proto, že je zde stále přítomno dilema, zda se šípkovou či se zelím, tak to restaurace vyřešila šalamounsky – děleným talířem a kombinací obého. Za mě – se zelím. Snad každý z hostů, který vešel, měl tendenci vytasit telefon a fotit domnělé filmové kulisy. Ve filmu jsou ale skutečné jen exteriéry. Interiéry byly natáčeny v barrandovských ateliérech. Pokud přijedete a bude plno, nezoufejte, jeďte dál a dejte si něco v restauraci U Pramene. Pokud i tam bude plno, tak jste přijeli v hodně blbou dobu. O kus cesty dál je autobusová zastávka s dřevěným zpodobněním koček, které stále čekají, že jim Bogan přiveze grilovaná kuřátka. V Aleji za zastávkou uvidíte branku s býlími plaňkami a v zahradě za ní Hrabalovu chatu. No a nedaleké Hradištko s hrobem pana spisovatele dává tušit konec naší tour.
A příště snad Tour de Hrabal v Praze. Ale to bude asi náročnější, a to nejen pro játra.
