Každý rok alespoň jednou, alespoň jednou jedinkrát se nechám doma chvíli přemlouvat a pak… navštívíme nějaké adventní trhy. Jakékoliv. Nemáme nějakou oblíbenou akci na určitém místě. Spíš tak každoročně se ženou těkáme k jiným a jiným městům a hledáme novinky a srovnání. Letos jsme si dali úkol z nejtěžších – drážďanský Striezelmarkt. Nic většího v širokém okolí snad ani neexistuje. Řekli jsme si odvážně, že tam se prostě nemůžeme zklamat. Už jen proto, že ty trhy mají tradici už od patnáctého století … tak to už by mohli docela umět.
Jelikož se do Saska touto dobou vlakem a lodí hrnou spousty lidí z Čech, zůstali jsme u starého dobrého auta a nemohu říct, že to byla vyložená chyba. Zřejmě touha po německém svařáku opravdu snížila počet českých řidičů na docela nízkou úroveň a nejelo se špatně … dokud ovšem člověk nezatoužil zaparkovat. (Původní plán byl totiž navštívit trhy na Königsteinu, ale zoufalé štrůdly blikajících aut mě přiměly přidat plyn a tradáá do Drážďan!) V saské metropoli to ovšem nebylo o nic lepší a ve frontě do galerijního parkhausu jsem o tomhle nápadu dost pochyboval. Ale vše se v dobré obrátilo, a rukama v kapsách (žádné nákupy!) jsme vypluli na Prager Strasse.
Tak vypluli … byli jsme spíš dílem vytlačeni davem z galerie, dílem vcucnuti proudem v ulici. Živá řeka lidí popíjela horké víno, pojídala klobásky, ryby a sladkosti a u kolotočů venčila ty nejmenší. A zbývalo ještě dost energie na nákup nejrůznějších tretek a laskavých dárků, které tu půl na půl soupeřily s dobrotami. Svižně jsme se zapojili do této bohulibé činnosti. Jejich nejrůznější rybí dobroty v housce jsou pro mě neodolatelné a také je třeba vyzdvihnout jejich poměrovou vytříbenost u klobás, kdy malá houska uprostřed dlouhé klobásy slouží vlastně jen jako šikovné držátko a zákusek poté, kdy se z obou stran nacpete samotnou klobáskou… nechávám se unést..
Při těch jídelních zastávkách bylo lehké si všimnout, že hustota davu polevuje tam, kde není taková možnost pořizovat vánoční nákupy – tedy – pryč od nákupních galerií. Vskočili jsme do správného proudu a nechali se unášet k Altmarkt platzu. Tam je sice uštvaných nákupčích taky spousta, ale přece jen je to tu více zředěno už tou svátečnější atmosférou a pomalejším tempem. (No nejsou tu některé obchody, po kterých mnoho Slovanů šílí…) Ale lidí ověšených taškami je stále dost. Tak dál, dál od epicentra.
Za Altmarkt platzem další ulice směrem k Labi, průchod pod trojitým obloukem bran a … někdo něco vypnul? Do údolí řeky jakoby ten ruch a shon nedolehl. Na náměstí před Augustovým mostem sedí chlapík u bílého křídla a spolu s kolegou trumpeťákem hrají. Dávají zrovna skvělé Hallelujah od nebožtíka Cohena, lidé dílem poslouchají v širokém kruhu, dílem jen procházejí. Tak nějak samovolně zpomalí a přejdou do tiššího hovoru. Drážďanské baroko, které je tu snad ze všech stran, láme všechny zvuky, které sem teď nepatří, takže i projíždějící tramvaj je slyšet nějak míň, než jindy. Muzikanti nasadili Lennonovo Imagine. Někde za obrovským Hofkirche zapadá slunce a barví prosincové nebe. Jo. Teď je to jasný. Přijeli jsme pro tohle. Tohle vážně nejsou špatný trhy..
