Je skvělé si v takových dnech, jaké nabízí letošní začátek podzimu, vyjít na místo s pěkným výhledem. V Praze je jedním z takových míst bezesporu slovutný Vyšehrad. Nejen kvůli jeho historii, která tam ostatně se mnou ani tak moc nelomcovala (kromě hřbitova samozřejmě), ale hlavně kvůli tomu, jakou to místo nabízí zeleň, klid (všedního dne) a odstup od toho velkoměstského ruchu tam dole.
Seděl jsem tam nahoře, na samé výspě toho opevněného valu, pil pivo, díval se na město veliké pode mnou a vzpomněl na kněžnu Libuši. Co asi musela pít ona, když tam dole v tehdejších lesích také jasně viděla ono město veliké, jehož sláva … a tak dál, však to znáte. Jestli v tom panoramatu s protějšími Hradčany měla také ten přísně zdvižený prostředník žižkovské věže nebo ten malý klon Eiffelovky na Petříně, tu betonovou přímku Nuselského mostu nebo i ten vřed tam dole, tu squatterskou budovu vyšehradského nádraží…
Čert ví, jak to bylo s kněžnou a do jaké doby to vlastně nahlížela. Nic to nemění na tom, že dívat se odtud do dáli se dá dlouhé a dlouhé chvíle. A když se pak vydáte cestou podél hrany toho vyšehradského valu, panorama se před vámi pořád proměňuje a pořád je nad čím přemýšlet, neboť věží dole neubývá a vy můžete stále koumat, k čemu vlastně patří.
I sestup dolů do údolí k řece je příjemně mystický, a tak s Pražským hradem před očima sejdete až na úroveň vltavské hladiny, přejdete rušné nábřeží dolů na Náplavku, kde ten svůj dojem seshora můžete kvalitně spláchnout. Nápojů tam mají víc než dost. Jo… a s tím Šemíkem … prosím vás … ne, fakt ne … to by nedoskočil. A kdyby … tak by už určitě nikam nepelášil.
