Nevěřil bych, že se to stane. Rozhodně ne uprostřed prázdnin, nádavkem ještě za krásného dne. Nevěřil bych, že se po cestách Velké Fatry budeme tou dobou procházet s manželkou téměř sami. Snad to bylo výběrem místa, kdy místo k Ružomberku jako my, upalují všichni do Vysokých Tater a jiných vyhlášených míst, snad i tím, že asi zimní sezóna tu stále vítězí nad tou letní…. ale tak příjemně málo lidí, to bylo nečekané.
Ten slunečný srpnový den lákal na túru do hor. Už jen proto, že předpověď na další dny nebyla bůhvíjaká, a tak by byla škoda to čisté nebe nad hlavou promarnit někde ve městě. Z Ružomberku jsme se pěšky vydali do nedaleké doliny, odkud kabinková lanovka mířila na vrchol s poetickým názvem Malino Brdo. A už ten začátek cesty naznačoval nezvyklý klid. Ve všedním dopoledni ve městě se to dá lehce pochopit, ale i v dolině nás na té asi dvoukilometrové cestě předběhl jen jakýsi sportovní oddíl na letním soustředění a jedna babička s dětmi (ta nás naštěstí nepředběhla, tu jsme došli my)… a jinak nic. Původně jsme sem šli smíření s tím, že bude u lanovky obvyklá fronta a tlačenice. Tak fronta se tam opravdu vytvořila, ale asi jen proto, že chlapík v okýnku si potřeboval odskočit, či co. Byli jsme čtvrtí z osmi a než jsme přišli ke kabinkám, byli všichni někde pryč.
V nástupní hale nebyl nikdo, jen prázdné kabinky nás míjely s otevřenými vchody jako hladovými ústy. Tak jsme se nechali jednou pozřít, a když nás automaticky polkla, vyrazili jsme pomalu do výšin. Počasí nádherné, dohlednost veliká a na všech stranách zelené odstíny krajiny na všechny způsoby.
Nadlouho poslední srocení lidí bylo v cílové stanici. Ale také žádný dav, jen skupinky či dvojice lidí, které postupně do sebe vsákla ta obrovská okolní krajina, a zase jsme si byli sami pro sebe. Takže jdete těmi obrovskými loukami, které jsou v zimě sjezdovkami, pak vás za krátkým lesíkem pozdraví inzerovaná zoo, což je de facto veliká ohrada se všemi domácími zvířaty té oblasti … a když minete ta boží hovádka, mezi kterými ve vytržení běhají městské děti, jste zase uprostřed horských luk sami. Dokonalé mozkové lázně pro člověka z městské kanceláře.
A tak přejdete po jednom hřebenu těch hor a cesta vás zavede ke krkolomné stezce do údolí, kde je tu do stráně vetknutý skanzen, vzniklý z vesničky Vlkolínec. Ale tady už je lidí mnohem víc. Tady už je totiž silnice a především … parkoviště.
