Budova bývalé manufaktury v ulici Gen. Svobody v Hrádku nad Nisou

V místech, kde na křižovatce ulic Gen. Svobody a Hradební v Hrádku nad Nisou stával hrad, dnes stojí pouze památkově chráněná budova bývalé manufaktury.

Wiki a další zdroje:

Hrádek nad Nisou je zaniklý hrad ve stejnojmenném městě v okrese Liberec. Oblast údolí řeky Nisy byla v dávných dobách osídlena slovanským obyvatelstvem. Svědčí o tom i jméno „Grat“, které uvádí v r. 1288 listina kláštera v Marienthalu, v r. 1331 je uváděn z žitavské listině „Grot“. Již samotné jméno napovídá, že zde v dávných dobách stával hrad (grat), který zřejmě chránil tuto oblast. Hrad stával pravděpodobně na pahorku vlevo od cesty vedoucí ke Grabštejnu. Protože po tomto hradu nezůstala žádná stopa, domnívali se někteří badatelé, například A. Ressel, že to byl nevelký dřevěný objekt, který sloužil svému účelu patrně jen krátkou dobu.

Novější hrad na tomtéž místě stával v nároží ulic Hradební a Generála Svobody a nezachovaly se z něj žádné viditelné zbytky. V roce 1723 byla na jeho místě postavena textilní manufaktura, jejíž budova je od roku 1958 chráněna jako kulturní památka ČR.

Hrad s písemně doloženou kaplí si ve čtrnáctém století postavil pravděpodobně Jindřich z Donína. První písemná zmínka v konfirmačních knihách pochází z roku 1391 a uvádí se v ní existence hradní kaple. Zprávy o jeho další historii se nedochovaly, ale patřil pravděpodobně pánům z Donína. Od roku 1549 zde snad sídlili bratři Bedřich a Jaroslav z Donína. Při archeologickém průzkumu v roce 1928 byla odhalena část sklepů bývalého hradu.

Roku 1721 byl hrabětem Josefem Gallasem – tehdejší majitel grabštejnského panství –  v areálu hradu postaven současný zámeček (dům pro úředníky), který sloužil jako byty úředníků. Později Gallasové areál ještě rozšířili přístavbami pro průmyslové účely, jimž sloužil až do poloviny 19. století (domy čp. 66, 67 a 68). Dnes je hlavní budova využita k bytovým účelům, kdežto zbytek se pomalu rozpadá (lépe řečeno rozpadl – objekt vlevo na fotografii na webu hrady.cz dle mého již neexistuje:

V roce 1723 zde hraběnka Johanna Emerencie Gallasová nechala otevřít textilní manufakturu. Ředitelem podniku se stal hejtman gallasovského panství Elias Kessler. Podnik však měl hospodářské problémy, Kessler se dopustil mnoha přehmatů, nakonec byl zatčen. V roce 1812 byl objekt upraven na výrobnu lahví pro minerální vodu z Lázní Libverda. Od roku 1850 v budově byly úřednické byty a v roce 1896 začal sloužit jako dětský útulek.

V Památkovém katalogu:

Dům z roku 1723 byl součástí komplexu budov, jejichž výstavbu zahájil na základě povolení hraběnky Johanny Emerencie Gallasové hejtman Elias Ketzler. V roce 1812 byla v domě krátce umístěna hrnčířská dílna s výrobou hliněných lahví pro Lázně Libverda.

Volně stojící zděný, podsklepený, jednopatrový dům s mansardovou střechou otočený svou širší okapní stranou do prostoru parku. Dům v současnosti zcela přestavěn pro potřeby bydlení. Interiér domu změněn, rozdělen na prostor chodby a jednotlivé bytové jednotky. Původní hlavní vstup do domu, zdůrazněný na fasádě domu ponechaným kamenným portálem. Dům je na širší okapní straně 9 osý, 4 osý na straně otočené směrem k probíhající komunikaci. Původní počet 5 střešních vikýřů se zvýšil na 10 na každé straně, na straně ke komunikaci přibyly vikýře dva. Okna jsou nová, dělena ve 2/3 výšky příčníkem. Ostění oken kamenné. Na straně domu ke komunikaci na fasádě zůstal zachován clam-gallasovský erb. Fasáda domu hladká, bílý fasádní nátěr, kamenné prvky ponechány bez štuku, střecha kryta kanadským šindelem černé barvy, okna dřevěná, hnědá. Areál byl vystavěn r. 1723 jako textilní manufaktura na výrobu sukna, bavlněných látek, punčoch a kanafasového zboží. Výstavbou objektů „na zelené louce“ byl pověřen hejtman clamgallasovských panství Elias Ketzler na základě povolení hraběnky Johanny Emerencie z r. 1722 a již v r. 1724 bylo uděleno privilegium pro výrobu císařským Komerčním kolegiem. Výroba se zde ale příliš dlouho neudržela, a mezi lety 1767 – 1818 fungovala jako apretura a mandlování lněných pláten. Patrně v č. p. 67 byla v r. 1812 zřízena hrnčířská dílna s výrobou hliněných láhví pro Lázně Libverda. Zřízení této dílny může souviset s přestavbou objektu v r. 1808, kterou zmiňuje K. F. Kühn (datace měla být na malovaných slunečních hodinách na jižním průčelí č. p. 67) . Většina literatury uvádí přestavbu objektů na byty panských úředníků k r. 1850, což je však v rozporu s údaji v popisu J. G. Sommera již k r. 1834. Od r. 1896 fungoval areál jako dětský útulek (Azyl) pro děti továrních dělníků, v meziválečném období (1919 – 1925) také jako čeká menšinová škola.

Přestavby pro různé využití objektů byly doprovázeny stavebními úpravami, při kterých ale nebyl výrazněji změněn jejich celkový barokní charakter. Jedná se o unikátní a ojedinělou technickou památkou a jednu z nejstarších dochovaných manufaktur v Čechách.

Původní evidenční list památky:

Domy čp. 65 a 66 spojeny v jeden celek, volně stojící v zahradě a dvoře, obdélného půdorysu, jednopatrový. Podélně 11 okenních os – po straně 5 os. Vysoká mansardová střecha kryta taškami. 5 dřevěných vikýřů nahoře segmentově zaoblených. 3 pravoúhlé vchody s profilovanými šambránami. Okna patra se širokými plochými šambránami. Omítka hladká, šedá. – Zbořeno

Dům čp. 67 – volně v zahradě stojící, obdélného půdorysu, jednopatrový, s mohutnou mansardovou střechou, krytou šedou břidlicí se 6 vikýři a 9 okenními osami do dvora. Okna se širokými plochými šambránami. Vchod disproporčně vlevo, na kraji segmentově klenutý (nahoře). Kratší fasáda do ulice má 4 okenní osy. V jejich středu dřevěný plastický erb se 2 orly. Bývalý zámeček postaven 1725, přestavěn 1850. Slouží jako obytný dům a družina (červen 1967).