Bylo navečer. Na prudké stráni za kolibou se za drobného mrholení pásly ovce. Byly černé i bílé a byly rovnoměrně rozesety po louce, jako kameny rozehrané partie dámy. V tichu se smrákalo a jen výstražná cedule, varující před medvědy, dávala tušit, že ne všechno v okolních lesích je tak klidné, jak se zdá. Ovce věděly své.
Naproti přes cestu se otevřely dveře salaše a v nich se ovčák zastavil. Ticho už trvalo jen chvilku, než si toho nejbližší z ovcí všimla. „Bééé“ zahlásila, a pak ještě a ještě. Ostatní zvedly hlavu a přidávaly se. „Bééé“, „Bééé“, „Bééé“. Ovčí hlášení se šířilo po stráni, jako vlna na hladině rybníku po vhozeném kameni.
Rozbečená stráň čekala. Pak udělal ovčák krok vpřed a stejně synchronně se mu stádo vydalo naproti. Sešli se na půl cesty, u ohrady. Tam počkal, až ze stráně sejdou i ty poslední, a když byly všechny, dychtivě se mačkajíce, pootevřel ohradu. Nastal organizovaný přesun. Ovce málem ve vzorném dvojstupu upalovaly přes cestu do bezpečí své salaše. Celé to ani netrvalo minutu, když ovčák za nimi zavřel vrata a sám zmizel v jiných dveřích. Do údolí za Ružomberkem se vrátilo ticho.
Ta salaš tam, dva kilometry za městem, je jen malou součástí velkého komplexu. Jemu vévodí dvě těsně vedle sebe stojící koliby. Ty září novotou, zvláště ta druhá. Světlé dřevo trámů, lavic i stolů, pečlivě lakované, svítí čistotou. I na nedosažitelných místech trámů a krovů se ještě nestačil usadit prach. Ne, ne, nic není špatně, právě naopak. Představy turistů, pro které je tohle místo především, jsou naplňovány do posledního detailu. Příjemné obsluha v místních krojích, skvělá kuchyně, stylová výzdoba (v prostoru tu visí dokonce celý tkalcovský stav!) to všechno zalité lidovou hudbou z reproduktorů. Vážně to nebyl z pohledu severočecha špatný večer.
Detaily ale dávají tušit, kam ta věc povede. Jak se myšlenka koliby pomalu mění v rezort. Venku parkoviště, dětské hřiště, kurty, toalety na fotobuňky, welness …. Jenom ty ovce naštěstí nikdo nepředělá. Ony vědí své. Salaš je salaš a medvěd je medvěd.
Na druhé straně od Ružomberku – další koliba. Tentokrát u hlavní silnice. A úplně jiný příběh. Tmavá stavba, kde na dřevě už je cítit nějaká ta patina. Menší a útulnější sál, kde mají lidé k sobě mnohem blíž. Turisté se tu mísí s hojnými místními, kteří se tu zastavují na oběd. A opět – kroje, přívětivost, styl, skvělá kuchyně. Ale atmosféra jiná, než v předchozí kolibě, kde se spíš tlumeně hovořilo u vzdálených stolů. Jiný běh času. U sousedního stolu se právě platí. Hluční stavební dělníci se po obědě rozchází za svou prací. K vedlejšímu stolu usedá dobře oblečená dáma. Počítač a telefon na stole, nepřestává pracovat ani při obědě. Asi obchody. U stolu v rohu turisté v teplákách. Sešli si dolů na jídlo ze svého pokoje v patře … a tak podobně. Na ploché obrazovce nad vchodem můžete nepřetržitě sledovat, jak se daří vašemu vozu na parkovišti. V Čechách bychom tomu říkali spíše motorest nebo motel, kdysi snad zájezdní hostinec.
Ale opět to byla ryze pozitivní zkušenost. Jenom nevím, jestli jsem vlastně viděl to, čemu se opravdu říká koliba. Co to vlastně má být, ta pravá slovenská koliba. A jsou ještě vůbec, nebo je turistický vliv už všechny pohltil? Nebude zbytí, než vyrazit na Slovensko znovu a třeba se pokusit ještě nějakou tu prakolibu najít. Těch ztracených údolí je tam ještě dost.
