Zelená brána v Pardubicích

Vstup do historického centra Pardubic na Pernštýnské náměstí hlídá Zelená brána.

Brána má svůj vlastní web (funguje jako rozhledna a výstavní prostor):

Zelená brána představuje jednu z nejznámějších dominant Pardubic a spolu se zámkem vévodí historickému centru města. Ve skutečnosti jde o dva objekty – bránu a věž, vysokou zhruba 60 m. Oba objekty nám běžně splývají vjedno a ve společné pojmenování.

Vznik Zelené brány souvisí s opevněním města. O jeho počátcích víme ale velmi málo. Pardubice se staly poddanským městečkem někdy mezi r. 1332–1340, ale nelze věřit, že by se tu hned začaly stavět kamenné hradby. Takovou výsadu získávala královská města, a jím Pardubice nebyly. Doba velkého rozvoje Pardubic přišla, až když malé a zadlužené panství koupil v r. 1491 Vilém z Pernštejna a připojil je ke krátce předtím získanému rozlehlému kunětickohorskému panství (původní majetek opatovického a sezemického kláštera). Do té doby málo významné a hospodářsky nerozvinuté Pardubice si Vilém z Pernštejna zvolil z důvodů, jež tu nelze rozvádět, za centrum budovaného velkostatku a také jako aristokratickou rezidenci. Ta měla reprezentovat tehdy jeden z nejvlivnějších a nejzámožnějších panských rodů v zemi. Vilém z Pernštejna tedy začal přetvářet organismus města a neprodleně přistoupil k jeho velkorysé přestavbě. Paradoxně pozitivně ovlivnil intenzitu výstavby velký požár Pardubic v r. 1507. S proměnou města souviselo i vybudování velmi kvalitního opevnění. Zda při tom mohli pernštejnští stavitelé navázat aspoň zčásti na nějakou starší konstrukci, nevíme; přesněji řečeno: nevíme o tom stále nic průkazného.

Pernštejnské „město v hradbách“ chránil kolem dokola hliněný val, na jehož koruně stála kamenná hradba, zakončená ochozem pro obránce. Na nárožích obvodu města měl val podobu půlkruhových výběžků (rondelů) a tam patrně měla svá stanoviště děla. Pro zesílení obrany na několika místech vyčnívaly z hradby bašty. U úpatí valu zesiloval opevnění ještě další, nižší pás hradeb a před ním se rozprostíral ze západu a z jihu vodní příkop (dnešní Jahnova třída a náměstí Republiky); u východní strany tekla Chrudimka a na severu město chránil hrad (zámek) a tok Labe.

Do města se dalo v zásadě vstoupit jenom dvěma branami. Dnešní Zelenou bránou a Bílou bránou, která se nacházela v dnešní ulici Svaté Anežky České. O jejím zbourání se rozhodlo v polovině 19. století. Dnes ji připomíná jenom nenápadná bronzová pamětní deska tam, kde stávala. Jakou podobu měla brána v místech dnešní Zelené brány po přestavbě města, uskutečněné Vilémem z Pernštejna (+ 1521), přesně nevíme. Patrně se jednalo o podstatně nižší stavbu, asi jen dvoupatrovou; možná měla jehlancovou střechu a nějaké předbraní. Neříkalo se jí tenkrát ještě ani Zelená, nýbrž „Pražská,“ protože od ní vedla cesta přes předměstí „dlouhé“ nebo také „pražské,“ tedy dnešní třídu Míru, směrem na Přelouč a dále přes Kutnou Horu ku Praze.

V r. 1538 postihl Pardubice další zhoubný požár – prý zůstalo jenom sedm nepoškozených domů. Vilémův syn Jan z Pernštejna se pustil do nové velkorysé přestavby města ve stylu tenkrát moderní renesance. Do r. 1542, kdy se přestavba Pardubic již chýlila ke konci, prošla radikální proměnou také Pražská brána. Její novou podobu zachytil k r. 1602 na nejstarším dochovaném vyobrazení Pardubic rytec Jan Willenberg. Jednopatrovou bránu zakončila atika s raně renesančními a pro Pardubice typickými obloučky. Za ní vyrostla vysoká věž (asi navázala na původní bránu z doby Viléma z Pernštejna). Janův stavitel Jiřík Olomoucký nechal věž ozdobit působivě členitou střechou s 8 věžičkami a vysokým jehlancem uprostřed se zlacenými makovicemi, praporci a sluncem. Střechu pokryl měděný plech, který se do dálky zlatistě leskl a dal prý vzniknout rčení: „blyští se jako pardubická věž.“ Vlivem oxidace ovšem plech časem zezelenal, a tak se pro věž vžilo dodnes užívané pojmenování „zelená.“

Brána kdekterého hradu nebo brána města vždy představovala neuralgický bod obrany. Proto se tam opevnění zpravidla zesilovalo různě konstruovaným předbraním nebo předhradím. Jak vypadalo předbraní v Pardubicích, zčásti vidíme na zmíněné Willenbergově kresbě z r. 1602. Před bránou se nacházel suchý příkop s padacím mostem a cesta, vroubená z obou stran hradbou a úmyslně zakřivená, potom vedla ještě přes další dvě brány, než se dostala k mostu přes vodní příkop, který odděloval město v hradbách od předměstí. Toto předbraní definitivně zmizelo spolu s větší částí opevnění města po r. 1776. Na jeho místě tenkrát vyrostly budovy tzv. jezdeckých kasáren (hlavně koňské stáje). Těch se dokázalo město zbavit až koncem 19. století a teprve po r. 1910 se mohlo přistoupit ke kýženému zasypávání vodního příkopu. Vlastní bráně u věže se potom občas začalo říkat nepřesně „předbraní,“ ale běžnému návštěvníkovi oba objekty splývají v jedinou „Zelenou bránu.“

Vraťme se ještě k funkci Zelené věže! Z jejího ochozu dohlíželi na bezpečnost ve městě ponocní (hlásní) a po jistou dobu (do třicetileté války) také trubači (pozounéři), kteří mj. svým uměním bavili občanstvo. Nejoblíbenější trubači dokázali nahospodařit i slušný majetek. Z věže se také ohlašoval čas a zvláště „policejní hodina,“ kdy se mělo zavřít v šenkovních domech: za časů Viléma z Pernštejna ve 20 hodin (!). V 18. století se zase z ochozu věže ozývaly na konci dne písně k oslavě sv. Floriána, ochránce před požárem, nějaký čas prý také k oslavě patrona města, prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

Věž prodělala řadu těžkých zkoušek. V r. 1653 vyhořela nedaleko od brány stojící zvonice a městská rada se usnesla zvony zavěsit na věž, a tak se tu od té doby zvonilo. Statickému stavu věže to jistě neprospělo. Po jedné květnové bouři v r. 1661 konstatoval městský písař v jednom protokolu, že „věž Zelená jest od hromového povětří roztlučena.“ Z věže se potom po 12 letech musely stěhovat zvony do mezitím obnovené zvonice a oprava věže zatěžovala několik dalších let městskou kasu. Po r. 1760 se na věži objevily poprvé hodiny. Pro velký zásah do podoby věže se rozhodli představitelé města v r. 1843. Nechali odstranit dřevěný ochoz a celou věž nově ohodit omítkou. V r. 1875 dokonce hodlala městská rada celou Zelenou bránu zbourat kvůli lepší dopravní obslužnosti náměstí, ale pro odpor části veřejnosti a ústřední vídeňské památkové komise se tak nestalo. Naštěstí neuspěly o několik let později ani návrhy na zásadní přestavbu věže a zbourání aspoň brány, které měl připravit architekt J. Mocker. V r. 1886 tu prováděl „jenom“ menší úpravy architekt Fr. Schmoranz. Velká oprava střechy věže se musela podniknout v r. 1902 a o rok později se po opravě brány zaskvěl na její čelní stěně reliéf s výjevem z erbovní pověsti pánů z Pardubic (Ješek z Pardubic u Milána r. 1158), který podle kresby Mikoláše Alše vytvořil sochař B. Vlček. Nynější podoba Zelené brány je v zásadě výsledkem úpravy v r. 1912. Tenkrát se obnovil dřevěný ochoz, z pláště věže zmizela omítka, v průjezdu byla osazena dřevěná špalíčková dlažba a ciferník hodin začal svítit i v noci. Později se tu prováděly ještě další dílčí stavební úpravy při proměnách sousedních budov. Zelená brána absolvovala arci i četné další opravy, např. další opravu střechy v r. 1980.

Hodiny na věži Zelené brány stále odměřují věčnou pomíjivost času. A skvostná architektura této historické památky zůstává nejen chloubou Pardubic, ale také nastaveným zrcadlem současníkům. Z ochozu věže se naskytne návštěvníkům zajímavý pohled na „staré“ a „nové“ Pardubice. Vnímavější z nich možná potom přivede „genius loci“ k zamyšlení nad vztahem minulého, současného a budoucího.

Na wiki:

Zelená brána je charakteristická a významná dominanta města Pardubic. Je vnímána jako jeden celek, ale ve skutečnosti jsou to dvě stavby za sebou – renesanční předbraní a vlastní brána s věží 59 m vysokou. Tento celek je jediným významným, ale velice cenným zbytkem městského opevnění z počátku 16. století. Je jedním ze vstupů do městské památkové rezervace, počátkem i závěrem značené prohlídkové trasy rezervace, tzv. Stezky Viléma z Pernštejna. Předbraní i věž byly do dnešní podoby přestavěny po požáru města roku 1538 Janem z Pernštejna. Věž je přístupná a nabízí návštěvníkům rozhled na město i do vzdáleného okolí.

Původní brána v tomto místě vznikla zřejmě v desetiletí 1330–1340, kdy Arnošt ze Staré a jeho syn Arnošt z Pardubic založili a nechali opevnit „město nové“.

V roce 1507 Vilém z Pernštejna zpevnil opevnění, dal město obehnat hradbami s příkopem. Stavbu prováděl mistr Paul. Na západní straně vybudoval nové přízemní předbraní zdobené gotickým štukem. Světlost klenutí je 4,2 m, hloubka předbraní 11,3 m. Před ním byl hradební příkop se dvěma padacími mosty a lávkou pro pěší a ještě před nimi byl přes Městskou řeku dřevěný kolový most s předmostím. Šikmo k předbraní byl zřízen mohutný barbakán, umožňující boční ostřelování případného útočníka. Vzhled vlastní věže z této doby není znám. Byla čtyřboká a při její stavbě bylo zřejmě využito spodní stavby původní brány ze 14. století. Její osa je oproti ose předbraní mírně šikmo. Zdivo má u paty rozměry 9 × 7,5 m, průjezd je 3,8 m široký a také výška je 3,8 m. Do prostoru mezi věží a předbraním bylo možné spustit ochranný hřeben z fošen opatřených kovovými hřeby. V tomto místě jsou na jižní stranu malá vrátka, kterými jedině se nechalo projít k hradbám na jižní straně města.

Po požáru roku 1538 provedl Jan z Pernštejna rozsáhlou renesanční přestavbu celého města. Jeho stavitel Jiřík Olomoucký upravil i předbraní. Zvýšil je o jedno poschodí a ozdobil renesančním štítem s vysokou atikou s lisénami a s obloučky navrchu. V prvním patře byly zřízeny dvě malé světničky, kde bydlel jistou dobu i sám mistr Jiřík. Současně byla do dnešní výšky a hrubé podoby vystavěna také věž. Při pohledu ze Zelenobranské ulice je patrné kde začíná nástavba z této doby. Věž se zlatou makovicí a deseticípou hvězdou na vrcholu byla vyzdvižena do výšky 59 m. Zdobí ji zejména mimořádně krásná pozdně gotická střecha tvořená třemi patry stříšek, hranoly s osmi jehlovými věžičkami a vysoko protažená střední špice. „Zelenou branou“ je nazývána od roku 1547, do té doby byla známa jako Pražská brána.

Je pochopitelné, že od doby výstavby dodnes musela být často opravována a podle potřeb doby byla také upravována. Když v roce 1653 vyhořela zvonice kostela sv. Bartoloměje, byly zbylé zvony přeneseny na Zelenou bránu. Když ale v roce 1661 do věže uhodilo, bylo to považováno za zlé znamení a do rychle opravené zvonice byly zvony vráceny. Za okupace roku 1741 a 1744 snesli Prusové měděnou střechu a poškodili trámoví. Měděný kryt byl opravován také v roce 1801 a zcela vyměněn v roce 1980. Roku 1760 byly na věž instalovány hodiny z radnice II, která stála na rohu náměstí a Pernštýnské ulice, nové hodiny pak byly osazeny v roce 1886 a světelnými ciferníky opatřeny v roce 1912. Hodinový stroj byl znovu vyměněn v roce 1939. V roce 1776, kdy byly mezi Městskou řekou a městem postaveny jezdecké kasárny, byly odstraněny padací mosty a prostor k dřevěnému mostu zasypán. Roku 1886 byl dřevěný most přes řeku nahrazen železným.

Vzhled věže doznal závažných změn v roce 1843. Byla snesena dřevěná pavlač pod střechou a hlavní zdivo až po střechu bylo omítnuto. K restauraci došlo až v roce 1912, kdy pod střechou byl obnoven dřevěný ochoz a zdivo trupu věže bylo obnaženo. Na průčelí předbraní dali pardubičtí radní v roce 1903 umístit reliéf dle návrhu Mikoláše Alše. Zpodobňuje erbovní pověst pánů z Pardubic, jejichž erb užívají Pardubice jako městský znak. Na jižní straně věže a předbraní byl při stavbě Městské spořitelny v letech 1914–1917 zřízen průchod. Obdobně na severní straně byl v roce 1925 při stavbě Angločeskoslovenské banky zřízen průchod, který však je na straně k Pernštýnskému náměstí zaslepen. Největší nebezpečí Zelené bráně hrozilo v r. 1875, kdy se velmi vážně uvažovalo ji včetně předbraní z komunikačních důvodů zbořit. Zásahem vídeňské Ústřední památkové komise bylo toto nebezpečí zažehnáno, takže se z krásné památky můžeme těšit dosud.

Zelená brána je přístupná veřejnosti a je z ní krásný výhled na Pardubice a okolí. V prostorách předbraní je instalována výstavka připomínající historii Zelené brány a některých dalších objektů Městské památkové rezervace. Kromě archiválií včetně map, plánů města a historických fotografií si zde lze prohlédnout i sádrové modely Zelené brány a kostela sv. Bartoloměje.

V roce 2015 bránu navštívilo 16 545 návštěvníků.

Dne 29. října 2017 Zelenou bránu poškodil silný vítr, hodiny tak přišly o ciferníky a střecha o téměř všechny architektonické dekorativní prvky.

O plánovaných opravách v roce 2019 ->

Brána je kulturní památkou jako součást bývalého městského opevnění:

Renesanční městská věž s předbraním s obrannou a hlásnou funkcí, památkově upravená do dnešní podoby v 19./20. století. Jedinečná dominanta centra města se stupňovitě členěnou střechou se štíhlými věžicemi. Renesanční komplex se skládá z vlastní Zelené brány a předbraní, obě stavby jsou spojeny zdí a přístavkem schodiště. Přízemím vede průjezd ve směru od Zeleného předměstí, kde přístupová trasa překonávala městský hradební příkop, na Pernštejnské náměstí.

Velmi dobře zachovalá ukázka městské věže s obranou a hlásnou funkcí, která je zakončená pozoruhodnou konstrukcí členité střechy splňující dobové reprezentativní nároky. Předbraní je vybavené renesanční atikou dokládající druhou vrstvu přestavby města v 16. století. Úpravy v 19. století jsou dokladem činnosti významných puristů – J. Mockera, F. Schmoranze a ve 20. století B. Dvořáka.

Věž s branou:

Vysoká hranolová věž z lomového kamene až cca do 2/3 výšky, výše ze smíšeného zdiva. Původně omítaná stavba. V přízemí průjezd klenutý valenou klenbou a průjezdy v kamenném ostění ve tvaru lomeného oblouku. Ze strany se do předbraní zachoval ústupek ve tvaru hrotitého oblouku a vedení pro padací mříž. Tělo věže je duté, na ochoz vede dřevěné schodiště. Ochoz je visutý na kamenných krakorcích, tvořený pěti poli dřevěných arkád. Tělo věže, pokračující na ochoz, je zděné, omítané, plochostropé. Krov pobitý měděnou krytinou vysoký téměř jako celá zděná část, velmi složitý. Spodní část je tvořena dvěma hranolovými tělesy se středním, přerušeným římsou, horní kubus je menšího půdorysu, v rozích zakončen čtyřmi vysokými štíhlými věžicemi s hrotnicí a pozlacenou makovicí. Na něm jsou další dva hranolové kubusy otočené o 45°, zakončené opět čtyřmi věžicemi. Nad nimi je vlastní střední věž zakončená hrotnicí s makovicí, vše pozlaceno. Fasády jsou na všechny strany podobné, nad římsou 2/3 výšky okno v kamenném ostění, se stlačeným oslím hřbetem, nad oknem ciferník věžních hodin. Na záp. a vých. fasádě pod římsou osazeny dvě erbovní kamenné desky. Východní fasáda má ještě dvě pravoúhlá okna ve střední ose, pod římsou jedno větší, jedno malé okénko. Nejníže stranou vpravo okenní nika se segmentovým nadpražím, v kamenném ostění s přesekávanými pruty. Zeď spojující Zelenou bránu s předbraním uzavírá průjezd po levé straně (z jihu). Materiál lomový kámen, výška cca 4 m, od budovy spořitelny jsou viditelné náběhy kleneb odbourané budovy, ve zdi průchod se segmentovým nadpražím. Přístavek schodiště je vestavěn mezi Zelenou bránu a předbraní ze severní strany. Stavbička obdélného půdorysu pro šnekové schodiště levotočivé, s kamennými stupni. Průchody vcházíme do předbraní a portálkem do Zelené brány. Fasáda do průjezdu s 6 obdélnými okénky, tři skáčou, tři v řadě pod stříškou. Vstup pravoúhlým portálem.

Předbraní:

Renesanční předbraní hlavní Městské věže s obloučkovou atikou z doby po r. 1538 a novodobým reliéfem s erbovní pověstí města Pardubic.

Předbraní tvoří mohutná hranolová věž s renesanční atikou. Přízemím vede průjezd zaklenutý valenou klenbou, patro je rozděleno na dvě plochostropé místnosti, k nimž vede spojovací chodbička ze schodiště. Střecha skrytá za atikou je svedená do středního úžlabí. Průčelí do Náměstí Republiky: Přízemní část členěná třemi mírně předstupujícími kamennými výstupky, mezi něž jsou vloženy dva hrotité kamenné portály průjezdu a branky pro pěší. V horních rozích pod patrovou římsou se zachovaly dva obdélné otvory pro řetěz na spuštění padacího mostu. Nad patrovou římsou je přes téměř celou šíři fasády umístěn štukový reliéf s erbovní pověstí města Pardubic: jezdec na koni projíždějící městskou bránou se spouštějící se mříží. Pod reliéfem text: Ješek z Pardubic před Milánem Léta Páně 1158; a autoři: Mikoláš Aleš a Bohumil Vlček, dat. 1903. Nad reliéfem vedou do místností v patře dvě pravoúhlá okna v kamenném ostění s kamennou římsou a suprafenestrou. Uprostřed mezi nimi je zaslepena okenní nika s hrotitým nadpražím a přesekávanými pruty. Nad korunní římsou, která ukončuje průčelí, je vyzdvižena bohatá obloučková renesanční atika se sdruženými střílnovitými okénky. Fasáda směrem k Zelené bráně je hladká, v pravé části okno stejné jako na fasádě přední, nad korunní římsou obloučková atika obíhající celou stavbu. Boční fasády hladké, v patře se k předbraní připojují kryté “průchody” ze sousední banky po straně levé a spořitelny ze strany pravé, prostory nejsou dispozičně propojeny.

A ještě Tomáš Koutek: Městské brány v Čechách – Historická zastavení, Nakladatelství Brána 2003:

Ze šesti pardubických městských bran se dodnes dochoval jen vysoká věž Zelené brány, bývalého západního vstupu do města. Byla vystavěna mistrem Pavlem v roce 1507.

Její nezaměnitelná silueta dnes patří k dominantám Pardubic.

Branou se vstupovalo ve směru od Prahy a od Chrudimě. Býval to hlavní vstup do města. Jedinou přirozenou překážku představoval vodní příkop. Brána proto měla patřičné opevnění.

Zelenou branou je dnes nazývána dvojice objektů – nízká brána a za ní stojící vysoká věž.

Původní podobu přesně neznáme. Pravděpodobně bývala nižší, ukončená ochozem s cimbuřím a jehlancovou střechou. Nejdříve zde zřejmě stála pouze brána, kterou Vilém z Pernštejna výrazně zvýšil a před ni posunul bránu novou. Nástavba věže je dobře patrná při pohledu ze Zelenobranské ulice.

Starší původ dokládá i vztah brány k vnitřní hradbě s klíčovými střílnami a také báseň městského písaře Buriana z roku 1515, připomínající, že Vilém z Pernštejna postavil „i věže na branách“.

Před Zelenou bránu projektant předsunul podkovovité předbraní – barbakán, ve kterém se cesta k bráně z obranných důvodů lomila. V parkánové hradbě u vody, přes niž vedl dřevěný most, vznikla průchozí hranolová věž s cimbuřím. Průchod byl uzavřen padacím mostem. Hradba barbakánu měla hrázděný ochoz a byla ještě zesílena půlkruhovou baštou. Součástí věže za branou bývala padací mříž.

Dne 29. března 1538 vypukl v Pardubicích velký požár, kterému krom řady jiných významných budov padla za oběť i Zelená brána. Po obnově se stala skutečnou dominantou města. Stavitel Jiřík Olomoucký zakončil bránu typickým obloučkovým štítem. Poškozená věž byla výrazně zvýšena, opatřena ochozem a působivou střechou, komponovanou na principu průniku dvou hranolů, natočených vůči sobě o 45 stupňů. Hmota střechy je stupňovitě členěna, což ještě zdůrazňují plasticky vystupující římsy. Měděná střecha, která povětrnostními vlivy zakrátko zezelenala, dala věži její jméno.

Svou výškou od země do středu makovice 60,27 m je tato věž naší nejvyšší branou. Její ochoz dnes slouží vyhlídkovým účelům.