České Švýcarsko nabízí mnoho nejrůznějších turistických atraktivit. Nicméně je nutno se smířit s tím, že pokud dorazí ten nejobyčejnější turista, bude mít jasnou představu, co chce vidět, aby se mu známí nevysmáli. Těch nejprofláklejších míst není mnoho, stačí vám prsty jedné ruky. Tím nej je samozřejmě Pravčická brána, kterou má Národní park i v logu, a hned v závěsu jsou soutěsky na Kamenici. A pak si leckdo ještě vzpomene na TEN mlýn, co hrál v pohádce o Pyšné princezně a milionu dalších…
Když se nám léto a prázdniny o víkendu zlomily do své druhé poloviny, rozhodl jsem se tentokrát dát trasu odpočinkovou, masovou, až hanebně známou. Způsobů, jak absolvovat soutěsky (ano, jsou dvě, což ne všichni tuší) a prohlédnout si Dolský mlýn je řada. Já se rozhodl postupovat pokud možno cestou nejmenšího odporu.
Asi nejobvyklejší místo nástupu do soutěsek je Hřensko. Tady to má ale jednu malou potíž – každý kousek plochy, na který se vejde automobil, je zpoplatněn. Nemalou částkou. A přesto tu přes den volné místo nenajdete. Je lepší se sem tady dopravit nějakou hromadnou dopravou. Pro nás výběžany je nejjednodušší použít autobusovou linku z Krásné Lípy do Děčína přes Hřensko (turistický bus na lince č. 434). Já si situaci zjednodušil v tom, že jsem autem dojel do Jetřichovic, kde zaparkujete zadarmo a pokud přijedete ráno včas, tak i pohodlně. To z toho důvodu, že Jetřichovice byly mým cílem na plánované trase, a nechtěl jsem se nijak omezovat v čase a šturmovat na autobus zpět do Krásné Lípy.
Ono si stojí za to projít i ty samotné Jetřichovice, od letoška nové trasy, nové výhledy, ale i osvědčená panoramata. Ale za chvíli je tu autobus a za chvíli vystupujeme na okraji Hřenska na zastávce K soutěskám. Čeká nás ta první, Edmundova, nebo také Tichá (kdysi dávno i Ďurišova). Po žluté značce podél vody, romantika, skály, proud a pěna, po břehu a vodou se prochází skorec. První přístaviště a delší úsek plavby. 960 metrů lodičkou za cca 20 minut. Máme štěstí, trefíme na převozníka, kterého jsem zažil minulý rok na otevírání soutěsek, takže opět s harmonikou, neuvěřitelnými průpovídkami a navíc se skvělou němčinou, které rozumím i já. Vodopád je po nedávné zkáze opět funkční. Jen ty černé mušky jsou víc než vlezlé a nepříjemné…
Malá vsuvka – nutno připomenout, že na rozdíl od soutěsky v Německu na Křinici tady není jiná možnost, než tam a zpět lodičkou, soutěsky neumožňují projít dva hlavní úseky souběžně po souši!
Co na tom, že polovina pojmenovaných útvarů mi vůbec nepřipomíná to, čím by měly být, ba některé nejsem schopen ani najít. Fotit se tu dá stejně každý kámen, ať už jméno má či nikoli. Po vystoupení kuse cesty po suchu. Nejprve za pokladnou loni připravená expozice Z mlýna do srubu a zpět. A taky záchody. Služeb místní občerstvovny využít nehodlám, přikusovat již zmíněné mušky se mi opravdu nechce – jsou úplně všude. Pokračujeme kolem řeky na Mezní můstek. Lidí postupně se vzdáleností od Hřenska ubývá. Tady na Mezním můstku je jediné místo, kde se dají soutěsky opustit. Po zelené na jednu stranu do Růžové, na druhou do Mezné. Samotný můstek příliš důvěry nebudí, rez odpadává v pruzích a mě se vybavuje The Cassandra Crossing. My ale pokračujeme dál po žluté, k další projížďce, do Divoké soutěsky. „Jen“ 450 mterů a cca 10 minut. Další kousek cesty podél vody, záhy ale žlutá odbočuje a končí. Tady přecházíme na modrou podél Koutského potoka. To úsilí, které muselo být vynaloženo na vydláždění cesty! Tady už ale takřka nikoho nepotkáváme.
Vysoký most na trase je spíš jen taková lávka, za chvíli se na louce objevuje Zámeček. Na první pohled skoro ruina, ale na ten druhý objevujeme ceduli s jídelníčkem, troufneme si tedy kolem na terase odpočívajícího psiska nakouknout dovnitř. Na otázku „Oběd?“ se mi dostává odpovědi, že je tu straaaašná spooousta hotelových hostů a na nás by se dostalo tak za hodinu, hodinu a půl. Sjedu pohledem 6 stolů v místnosti, z nichž je obsazen jeden, a couváme ven. Za hotelem stojí jedno auto s německou a dvě s hlandskou SPZ. Hmmmm.
V drobném dešti si neodpustím odbočku na vyhlídku Ptačí kámen. Ano, je to tak, jak se dalo čekat. Všude kolem vzrostlé stromy a po vyhlídce už ani stopy. Jen sem tam mezi špičkami stromů lze zahlédnout do oparu se halící vršky, mezi kterými dominuje Růžovský vrch.
Za chvíli ale hustotu místního lesa ocením. Déšť houstne, ale do Vysoké Lípy dojdeme v podstatě zcela suší. Okoukneme jídelníček penzionu Zvoneček a dáme přednost hotelu Lípa. Jo, to by šlo. Ceny pro turistickou oblast přijatelné, čekací doba taktéž, a porce nečekané. A dobré. Než oběd spořádáme, venku se přežene průtrž. Když po zaplacení vycházíme ven, svítí už zase slunce.
Přichází závěrečná etapa, směr Dolský mlýn. Když po modré sestupujeme z Vysoké Lípy ke Kamenici, jsem rád, že nejdeme opačným směrem. Schody, stupně, záseky. Těch pár lidí, co jde proti nám zespodu, náležitě funí. Ale už je tu most a Dolský mlýn. Tak už jsem vyzkoušel asi všechny legální přístupové cesty. Po nedávném natáčení ani stopy, úklid byl tentokrát dokonalý. Po dlouhém kochání už jen finiš. Po přeložené žluté značce ke Královskému smrku, kde si ani pořádně neuvědomíte, že přecházíte nejstarší železobetonový most na našem území, kolem Huberovy studánky ke Starému (Günetrovu) mlýnu. A to už jsou vlastně skoro Jetřichovice, kde jsme ráno začínali. Ještě pár kroků k autu a konec.
S dcerou, která není až tak úplně zvyklá chodit, přesto ale leccos vydrží, něco pod 6 hodin včetně všech zastávek a oběda, podle chytrého telefonu nakonec něco kolem 20 km. Statistky o trase k vidění za fotogalerií.
