Městské muzeum v Mimoni – bývalý špitál

V Městském muzeu v Mimoni jsem byl už mnohokrát, ale vždy jsem se věnoval jen aktuální výstavě. Zajímavá je ale i samotná budova, v níž aktuálně sídlí.

Na webu o muzeu:

V pamětní knize zmiňované v Tilleho kronice se uvádí: „Potom, co v roce 1650 koupí získal zdejší panství Mimoň a Děvín vysoce urozený rytíř pán Jan Putz z Adlersthurmu, římsko-císařský a uherský a český královský majestátní dvorní rada a český komorní rada … jako skutečně křesťanský horlitel rozhodl se dosáhnout se všemi značného a chvalitebného zlepšení. Protože nemohl dělat takové prospěšné dílo několik let za sebou, dílem pro svoji nepřítomnost a činnost pro císaře, dílem pro zákeřnou nebezpečnou těžkou nemoc, musel různé věci posunovat z času na čas. Konečně nezařízené věci pod dobrým úmyslem musel opustit, odešel ve Vídni 1660. Dne 26. června tento svět opustil a svoji duši poručil Bohu, přepustil celé dílo svým dvěma synům Janu Františku Edmundovi a Janu Ignáci Dominikovi.“

Poslušní synové nechali mimo jiných významných budov roku 1679 vystavět nový špitál. Špitál fungoval z různých nadačních příspěvků, ať již poskytovaných vrchností nebo zámožnými občany. Např. v pol. 18. stol. dostal každý obyvatel špitálu ročně 1 košili a 10 zl. hotových peněz, každé 2 roky boty a punčochy a každé 3 roky nový oděv.

Po katastrofickém požáru města r. 1806 zde bylo po dobu opravy kostela sv. Petra a Pavla ubytováno duchovenstvo, probíhalo zde školní vyučování, konaly se bohoslužby a dočasně zde byly uloženy relikvie z kostela sv. Petra a Pavla.

V letech 1964 – 1992 zde byla městská lidová knihovna. Po jejím odstěhování byla budova zakonzervována a čekala na rekonstrukci.

V roce 2009 města Mimoň a Zlotoryja z Polska spolu s Římskokatolickou farností Mimoň získala dotaci v rámci Operačního programu Přeshraniční spolupráce Česká republika Polská republika 2007-2013 pro projekt „Rozvoj cestovního ruchu v pohraničí – Turistické využití Złotoryje a Mimoně.“ Během rozsáhlé rekonstrukce proběhl i archeologický výzkum pracovníky Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. Muzeum bylo slavnostně otevřeno 7. srpna 2010.

Archeologické nálezy:

Po stržení betonové podlahy z dvacátého století archeologové nalezli pozůstatky podlahy prkenné, které se ve formě otisků trámů v zemině a písečného podsypu pod prkny vzácně dochovaly do současnosti. Lze s určitostí říci, že se jednalo o původní podlahu špitálu ze 17. a 18. století. Pod úrovní podlahy čekalo archeology další překvapení. V půlmetrové hloubce pod současným povrchem odkryli několik desítek centimetrů mocnou kulturní vrstvu bohatou na keramické fragmenty typické pro druhou polovinu 13. století až 15. století. Na území Mimoně se jedná o vůbec první stopy středověkých aktivit severně od náměstí 1. máje. Střepy ze stolní keramiky ale i tkalcovské přesleny a kovové předměty, zejména železné hřeby, naznačují, že se na tomto místě nacházelo jedno z ohnisek mimoňského vrcholně středověkého osídlení. Pohled do starších pramenů také naznačuje, že kaple Božího hrobu mohla být vystavena na místě středověkého kostela Sv. Kříže. Za zmínku rovněž stojí nález pravěké keramiky ve středověké kulturní vrstvě pod podlahou. S největší pravděpodobností náleží do doby bronzové nebo starší doby železné.

Wiki:

Původní starý špitál u již zrušeného kostelíka sv. Trojice městu v 17. století nepostačoval. Na přání svého otce, majitele mimoňského panství, rytíře Jana Putze z Adlersthurnu nechali nový špitál pro 20 osob postavit jeho synové, Jan František Edmund a Jan Ignác Dominik v roce 1679. Špitál měl svůj nadační list a byl později podporován majetnými měšťany a vrchností. Vedl si dobře a byl oceněn i císařem Josefem II. V ocenění byl špitál popsán jako zděná budova 9 sáhů (sáh byl 1,89 m) dlouhá a 7 široká, pro 20 špitálníků. Každý měl svou komůrku s prkennou podlahou.

V roce 1806 město poničil velký požár a budova pak byla použita pro jiné potřeby města. Byli zde na čas ubytováni duchovní, také se zde učilo, modlilo a z opravovaného kostela sv. Petra a Pavla zde byly uskladněny různé relikvie.

Po roce 1930 zde bylo krátce muzeum města poprvé, po roce 1945 bylo zrušeno a předměty byly odvezeny do Vlastivědného muzea v České Lípě. V letech 1964 až 1992 zde byla v provozu městská knihovna. Po jejím přestěhování byla budova zakonzervována. V roce 2009 města Mimoň a polská Złotoryja společně s římskokatolickou farností získala dotaci na projekt s názvem Rozvoj cestovního ruchu v pohraničí – Turistické využití Zlotoryje a Mimoně. Díky získaným finančním prostředkům byl proveden pracovníky českolipského muzea archeologický průzkum a budova prošla rozsáhlou rekonstrukcí, během níž byly vyměněny krovy, okna, dveře, podlahy.

Budova je kulturní památkou:

Raně barokní špitál byl postaven v letech 1679–1680. Za autora stavby je považován litoměřický stavitel Giulio Broggio. Součástí areálu je i barokní márnice. Objekt přešel přestavbou na konci 19. století. Dnes po rekonstrukci slouží jako muzeum.

Objekt někdejšího špitálu č.p. 101 je situován na severním předměstí Mimoně. Navazuje na jižní obvod areálu Božího hrobu. Obdélná zděná patrová stavba je umístěna svou delší stranou zhruba v ose západ–východ. K východnímu průčelí přiléhá kůlna a márnice (p.p.č. 1480). Jižně se nachází zahrada a na terénním zlomu zástavba s domy č.p. 99 a 100 při ulici V Lukách. Západní stranu vymezuje mohutná ohradní zeď na terénní hraně nad ulicí.

Špitál je zděný z pískovcového zdiva, doplněného u otvorů a zazdívek pálenými cihlami. Omítka je tvrdá vápenná nastavovaná s tmavě okrovým nátěrem. Hlavní západní průčelí je dvouosé, v přízemí obsahuje dva vstupy s pravoúhlými pískovcovými ostěními s jednoduchou páskou na obvodu. Levý vstup je funkční a má dochovány klasicistní dvoukřídlé dveře, nad vstupem je světlík s jednoduchou výplní dělenou na šest tabulek. Druhý vstup je částečně zazděný a zabedněný a má opět světlík. V středu průčelí je nad vstupy nápisová mramorová deska (latinský nápis s chronogramem k r. 1680). Nad deskou je erb Putzů z Adlersthurnu. V úrovni patra je půlkruhový otvor rozdělený masivním středním pilířem. Má jednoduché výplně dělené na více tabulek. Nad vrcholem otvoru je další mramorová nápisová deska (DEO TRINOETUNI). Ve štítě je dvojice mírně obdélných okenních otvorů. Okna mají v patře i ve štítě pískovcová ostění s páskem po obvodu.

Jižní průčelí má čtyři okenní osy. Západní osu tvoří v každém podlaží menší úzké na výšku postavené okno v cihlové zazdívce, zbylá okna jsou orámovaná ostěními shodnými s hlavním průčelím. Severní průčelí je obdobné jako jižní, má však pouze tři okenní osy. Východní štítové průčelí má dvě okenní osy a k pravé části v přízemí přiléhá kůlna. Výplně okenních otvorů vyjma štítů jsou dvojité dvoukřídlé dělené v každém křídle na šest tabulek. Venkovní křídla (pokud jsou zachována) jsou osazena na venkovním líci. Okna pocházejí z 2. poloviny 19. a 1. poloviny 20. století.

Střecha je sedlová s polovalbovým ukončením nad štíty. Krytina je z plechových šablon. Dvě komínová tělesa jsou v jižní střešní rovině, jsou zděná z režných cihel (červené ostře pálené a v horní části bílé). Dispozice je v přízemí a patře dvoutraktová se vstupním prostorem uprostřed a schodištěm v levé části užšího předního traktu. V pravé části předního traktu je sociální zázemí dodatečně vydělené po zrušení záchodového přístavku, původně nalepeného na jižním průčelí. Zadní trakt je dělen na střední velký sál a boční podlouhlé prostory. Boční prostory byly původně dělené na cely, nyní jsou zde zachovány pouze zazděné vstupy a mladší příčky s tahovým komínem v jižní části. Krov je barokní hambalkový se dvěma úrovněmi hambalků, střední stojatou stolicí, zavětrovanou v podélné ose ondřejskými kříži. Příčné ztužení zajišťují vzpěry mezi sloupky vaznic v plných vazbách a krokvemi. Spoje jsou plátované a kampované, zajištěné dřevěnými kolíky. V severní části je druhotně doplněný průvlak se sloupky, které podpírají krokve. Podlahy jsou novodobé betonové nebo prkenné.

V suterénu je dochována kamenná dlažba a v podkroví mazanicová vrstva, obojí patrně klasicistního původu. Dveře jsou, vyjma hlavních vchodových, dochovány z klasicistního období pouze v přízemí u obou vstupů z předního do zadního traktu (levé dvoukřídlé s kuželkovými závěsy, pravé jednokřídlé s krabicovým zámkem). Márnice je zděná z režného pískovcového zdiva, doplněného ve štítech cihlami. Okenní otvory v jižním průčelí mají štěrbinový tvar. Přilehlá kůlna má severní cihlovou stěnu a jižní bedněnou stěnu s podezdívkou. Z přízemí špitálu je veden vstup do kůlny, v severní stěně je průchod do areálu Božího hrobu.

Jedná se o vcelku strohou raně barokní stavbu nadregionálního významu. Venkovní vzhled špitálu je zachován v autentické podobě, vnitřní dispozice má i přes poměrně výrazné úpravy zachované a čitelné základní rozvržení. Význam této památky je umocněn zachováním řady detailů z jednotlivých etap vývoje.

Původní evidenční list památky:

Zděný, omítaný, obdélný, patrový, s polovalbovou střechou, krytou eternitem. Průčelí 2 okenní osy ve štítě, okna s pravoúhlými šambránami. V ose přízemí 2 pravoúhlé portály se světlíkem, nad nimi vsazená deska s dat. nápisem OVIDAT PAVRERI NON INDIGEBIT VI DESCIPLIT LABORABIT PENVRIA prov. 29. /1580/, nad deskou reliéfní erb, kartuš s korunou, ve střed. oválu 4 pole /vpravo nahoře půlorel, vlevo dole rovněž, vlevo nahoře a vpravo dole studna s břevnem/.

V patře lunetové okno s ostěním a širokou střední vertikální příčkou. Nad ním osazena obdél. deska s latinským nápisem: DEO TRINOETVNI (Bohu Trojjedinému). Podél. stěna 3 okenní osy, okna s pravoúhlými šambránami. Zadní průčelí 2 okenní osy v patře, ve štítě 2 okna, ohradní zeď 2 m vysoká. Vnitřní místnosti plochostropé /přistaveno/.

V knize Muzea a galerie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (Průvodce po památkově významných stavbách) Jana Galety a kol. (FOIBOS BOOKS s.r.o. ve spolupráci s Asociací muzeí a galerií ČR, Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu a Národním památkovým ústavem 2015) se o budově píše:

Raně barokní špitál na severním předměstí Mimoně navazuje na areál Božího hrobu. Obdélná patrová omítnutá stavba je vyzděna převážně z pískovcových štuků a završena polovalbovou střechou. Jednoduchá fasáda nese dvě mramorové desky a erb Putzů z Adlersthurnu. Součástí špitálního areálu je i barokní márnice upravená na přelomu 19. a 20. století.

Špitál byl v letech 1679-1690 postaven snad litoměřickým stavitelem G. Broggiem, který tou dobou v Mimoni dokončoval kostel svatých Petra a Pavla. V přízemí i patře byly hlavními prostorami velké sály, obklopené třemi celami.

První výrazná přestavba proběhla až kolem roku 1884 a svému účelu špitál sloužil prakticky až do roku 1940, Poté tu sídlilo několik organizací, od roku 2010 muzeum.