Boreč

V okolí Lovosic je mnoho vrcholů Českého středohoří a jedním z nich je na první pohled nenápadný kopec Boreč.

Jak uvádí web o Českém středohoří:

Borečský vrch se poblíž města Lovosice. Návštěvníkem Českého středohoří může být snadno považován jen za jeden z mnoha kopců, které zde tvoří působivé panoráma. Svojí výškou 469 metrů není zvláštní dominantou ani nemá na první pohled ničím výjimečný tvar. Přesto patří k atraktivním turistickým cílům této oblasti a ve Středohoří je jedním z nejstarších chráněných území.

Na rozdíl od mnoha jiných vrchů je Borečský vrch hojně navštěvován v každém ročním období, protože nabízí jak proměnlivé pohledy na okolní krajinu, tak vždy něco jiného z živé i neživé přírody. Hlavním lákadlem pro návštěvníky je v hluboké zimě jedinečný systém ventarol. Ty umožňují výstupy teplých a vlhkých par z puklin na jeho temeni v zimním období a naopak studeného vzduchu ze sutí na úpatí během jara a léta.

Kolem dokola (a samozřejmě na vrchol) vede naučná stezka. Výlet jsem už nějakou dobu plánoval a pro nepříznivé počasí odkládal. Bez sněhu a mrazu totiž nemá moc smysl sem vyrazit. Nakonec i když kolem Lovosic sníh absentoval, na svazích kopců ještě nějaký ležel. Ovšem Boreč to má trochu jinak než ty okolní – do cca dvou třetin výšky sníh ležel, místy tak, že části naučné stezky byly málem neschůdné. Ovšem pod vrcholem náhle změna, sníh zmizí, zelená se tráva a mechy, ostružiní má listy, a nakonec se objevuje lehký opar.

Na vrcholu je několik vyústění ventarol. Na fotkách to moc vidět není, ale opravdu z nich fičí (v okolí otvoru se třepou listy a tráva), a teplý vzduch se sráží v okolním chladu, takže se do okolí rozvaluje mlha. Ovšem jak jsem si vyslechl od pamětníků, které jsem tu potkal, za opravdových mrazů je to prý mnohem lepší, to prý tu „stojí“ sloup…

A ještě nějaké info z netu:

Boreč je 446 m vysoká, zalesněná trachytová kupa. Nachází se 4 km západně od Lovosic, mezi vsí Boreč a Režný Újezd, odkud také vede naučná stezka. V podloží převládají druhohorní usazeniny mořského původu- slínovce a jílovité vápence křídového útvaru, kterými ve třetihorním období prorazilo trachytové magma. Trachytová hornina má díky přirozenému rozpukání a vlivem mrazového zvětrávání charakteristickou deskovitou odlučnost. Po odkrytí podpovrchového trachytového tělesa se na jeho svazích a úpatí hromadily hrubé zvětraliny- balvany. Ty působením na okolní měkké podloží vyvolávají sesuvy. Tyto sesuvy se opakují v závislosti na srážkových podmínkách. Vegetace se postupně rozšiřuje po smykových plochách, a tím je stabilizuje.

Na svahu s menším sklonem došlo k úplnému zazemnění suti. Mezery mezi kameny jsou vyplněny zeminou a opadankou. Naopak na prudkých svazích vulkanického tělesa se vlivem povrchového zvětrávání uvolňuje množství horninových úlomků, které se hromadí v nižších místech. Chladná suťová pole na severním svahu Borečského vrchu zakrývají rozpukaný horninový masiv se systémem ventarol.

Z vrcholu kopce Borečstoupá i v krutých mrazech teplá pára. Teplotní rozdíl mezi unikajícím vzduchem a okolím bývá až 16 stupňů, takže se v okolí puklin s unikajícím vzduchem neudrží sníh. Teplé mikroklima vyhovuje teplomilným rostlinám které nesnášejí teploty pod nulou.

Národní přírodní památka nemá však nic společného se sopkou, jak by se laicky mohlo zdát. Sopky Českého středohoří jsou mrtvé už desítky milionů let a žádná aktivní vulkanická činnost tady nebyla prokázána. Záhadu, k čemu vlastně uvnitř kopce dochází, vysvětlil roku 1881 pražský univerzitní profesor Jan Krejčí – Boreč je vlastně dutá hora, protkaná složitým puklinovým labyrintem.

V zimě ve své spodní části nasává studený vzduch, který stoupá vzhůru, cestou se ohřívá a nahoře se vyfukuje o teplotě 9–10°C. A v létě naopak – studený vzduch proudí dolů. V zimním období se vlivem rychlého zchlazení pára zviditelní a čím větší zima, tím je pára lépe pozorovatelná (jev, díky kterému se hoře přezdívá Kouřící hora). Místa, kde lze pozorovat výfuky teplého vzduchu, mají své odborné označení – ventaroly. Těsně u výdechů můžete pozorovat vzácné játrovky a jasně zelené mechy, a jen několik desítek centimetrů nad prohřátými rostlinami visí rampouchy vzniklé kondenzací páry. Vrchol Boreče je jediné místo na území našeho státu, kde roste borečka vzácná, středomořský druh játrovky, který k životu potřebuje vlhko a teplo zároveň. Rostlina byla zařazena na Červený seznam mechorostů ČR, do kategorie kriticky ohrožených.

A co jsou to vlastně ty už několikrát zmíněné ventaroly?

Vulkanické těleso Borečského vrchu je prostoupeno množstvím puklin, které vděčí za svůj vznik objemovým změnám, které doprovázely závěr krystalizace žhavotekutého magmatu a dále rozpínání hornin, které následovalo po odlehčení tělesa vlivem jeho odkrytí povrchovou erozí. Tento systémem puklin ústí na povrch na úpatí i na vrcholu.

Výskyt mikroexhalací – tzv. ventarol, tj. drobného vyvěrání teplého a vlhkého vzduchu je patrný zvláště v zimě. V zimě relativně teplý vlhčí vzduch stoupá vzhůru, zatímco otvory na úpatí nasávají studený vzduch. V létě naopak těžší až 4°C chladný vzduch „vytéká“ otvory na úpatí (podobný jev i na blízkém Sutomském vrchu).

Teplotní rozdíly (změřené již r. 1881) rostou s chladnem, protože ve spárách neklesá teplota pod 9 – 10 °C; max. rozdíl od okolní teploty byl proto zjištěn v lednu a únoru (16 až 20°C). Vlhkost vzduchu za jasných zimních dnů je v puklinách až dvojnásobná. Nápadně se tato místa vývěrů par projevují i ve sněhové pokrývce (tmavé skvrny) nebo ojíněním a drobnými námrazami v podobě krajek či krápníků na keřích a stromech v těsném okolí. Jako protiklad tmavých skvrn na sněhové pokrývce bývají uváděny sněžné jámy na Plešivci, v nichž se udržuje zmrzlý sníh do léta. Jinde v Českém středohoří se nevyskytují ventaroly v tak hojné formě. Tento systém ventarol byl na Borči zaznamenán již v r. 1833, kdy byl nesprávně považován za sopečné exhalace. Ventaroly získaly své pojmenování z latinského velus (vítr) a díky nim je Borečský vrch navštěvován celoročně.