Jak se tak při jízdě autem po polských cestách vzdalujete od českých hranic a zakusujete se dál do vnitrozemí, můžete pozorovat, jak se vše pomalu mění. Nejenže se krajina pomalu zplošťuje a kopečky se protahují na táhlé terénní vlny až skoro do roviny, ale stejně tak se mění města, kterými projíždíte.
Tu si uvědomíte, že opravdu existuje jakási nezřetelná linie, hranice, kam nikdy nedosáhla moc pražských a vídeňských králů, že tam už určovaly tón jiné říše. Že v nedalekém Boleslawci nebo ještě v Leszně se můžete cítit podobně jako v městech v Horní Lužici, nebo třeba přímo u nás, na severu severu Čech, ale dál….
Něco je stejné. Z toho starého i z toho nového. To dá rozum, že supermarkety, benzinové pumpy, mekáče a podobné vymoženosti jsou tam nasekány jak přes kopírák, stejně jako u nás. Ale to nemám přesně na mysli. Pak totiž zajdete do samotných center měst, stoupnete si třeba na náměstí, a aniž byste to dokázali okamžitě pojmenovat, řeknete si spontánně: „Tak tohle doma nemáme!“
Poprvé se tenhle pocit vybavil v Glogowě, když jsem vstoupil na tamní náměstí. Vedle cihlové katedrály, která snad přežila všechny války světa a opravené radnice s věží, tam stály jako panny vyrovnané čisté domy, každá fasáda jinou barvu a vzor, každý dům jiný štít, každý jiný tvar balkonu … první přirovnání, které mě napadlo – Neználkovo Sluneční město. Zvlášť, když výjev pokračoval několik dalších ulic. Třešničkou na dortu pak byla dlouhá ulice, kdy všechny okna a dveře domů byly slepé. Až na rohu přijdete na to, že je to kašírovaná strana Lidlu, tak aby ladila s okolím.
Lámal jsem si svou laickou hlavu tím, co je tohle proboha za styl a jak že to restaurovali, než jsem došel na kraj čtvrti, kde byl další podobný dům rozestavěný. Takže je to možná tvrdá současnost, nebo kopie minulosti, nebo něco mezi tím. V každém případě je to úplně jiný vjem, než stará česká města, ale rozhodně to není nepříjemné.
Později mi také došlo, že jsem v místech, kde fronta druhé světové války postupovala jinou razancí, než v české kotlince, takže tu byla srovnána se zemí málem celá města a po válce to místní postavili gruntu znova. Což je při pohledu zvláště na některé čtvrti úžasné. Učebnicovým příkladem je pobřežní město Kolobřeh, které za války lehlo celé, ale teď vás to při procházce městem vlastně ani nenapadne. A to tam tehdy zůstal jen kus kostela, starého opevnění a radnice, či něco takového.
Opravdu asi platí, že všechno špatné je i na něco dobré. A tak mám dojem, že zrovna v v té městské architektuře jsou Poláci takoví mnohem méně svázaní. A tak nemají takový ostych experimentovat a kombinovat. Mnohokrát jsem se na ulicích zastavil a pomyslel si třeba: „ Z toho by českého památkáře klepla pepka!“ anebo: „Za tohle by mě soused udal až do Štrasburku!“ Nebo tak něco.
